ECLI:CZ:US:2017:3.US.2591.16.1
sp. zn. III. ÚS 2591/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Anny Tomíčkové, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2016 č. j. 32 Cdo 852/2016-191 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015 č. j. 25 Co 297/2015-174 v části týkající se výroku VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2015 č. j. 31 C 102/2011-137, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a také porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ve věci se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím potvrdil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ve výroku VI, jímž bylo vedlejší účastnici řízení (jako žalované) uloženo stěžovatelce (jako žalobkyni) zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 13 130,30 Kč. K odvolací námitce stěžovatelky, že s ohledem na závislost rozhodnutí o výši plnění na znaleckých posudcích měl obvodní soud postupovat podle §143 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a přiznat plnou náhradu nákladů řízení z žalované částky, uvedl, že výše žalobního požadavku měla základ v odlišném procesním stanovisku žalobkyně oproti závěrům znaleckého posudku ústavu, který byl také důvodem k podání odvolání.
3. Proti rozhodnutí městského soudu (tj. výroku o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem) podala stěžovatelka dovolání; to bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelka nedostála zákonnému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, protože neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení svých základních práv spatřuje v uplatnění §142 odst. 2 o. s. ř., namísto ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. ze strany obecných soudů. Stěžovatelka byla ve sporu úspěšná (ve výši 333 120 Kč) a rozsudkem obvodního soudu jí byl přiznán zákonný úrok z prodlení za období od 7. 1. 2011 do 23. 1. 2014, na náhradě nákladů řízení spočívající v odměně advokáta jí však bylo přiznáno pouze celkem 13 130,30 Kč. Stěžovatelka má za to, že v dané věci soudy postupovaly svévolně a v rozporu se zákonem, když jí byla přiznána pouze cca jedna třináctina výše nákladů řízení.
5. Za projev libovůle stěžovatelka považuje, že se Nejvyšší soud dovoláním věcně nezabýval, a to pouze z ryze formálního a neopodstatněného důvodu, že nepoukázala na konkrétní judikaturu ohledně aplikace ust. §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka považuje požadavek dovolacího soudu na poukázání na judikaturu dovolacího soudu ve věcech náhrady nákladů řízení za značně formalistický, jehož nenaplnění nemůže být samo o sobě důvodem pro odmítnutí dovolání.
6. Stěžovatelka v dovolání namítala nejen zásadní porušení základního procesního předpisu ze strany obvodního i městského soudu (při aplikaci jeho ust. §142 odst. 2, 3 o. s. ř.), ale dále i namítala zcela nesprávně a neodůvodněně stanovené počty úkonů právní služby dle §142 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelka měla podle ust. §142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení z (žalované) částky, v tomto ohledu upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3214/13. Jelikož výše požadovaného plnění závisela výhradně na znaleckých posudcích, bylo namístě podle §142 odst. 3 o. s. ř. přiznat stěžovatelce, ač měla v řízení úspěch jen částečný, plnou náhradu nákladů řízení.
7. Ze skutečnosti, že městský soud se při rozhodování o nákladech řízení řídil, navíc nesprávným způsobem, ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., tj. principem úspěchu ve věci, je podle stěžovatelky zřejmé, že byl zcela pominut účel a povaha daného řízení, kterým byla snaha těžce zdravotně poškozeného člověka domoci se odškodnění při dopravní nehodě. K tomu stěžovatelka poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 257/05 a IV. ÚS 1/04. Napadená rozhodnutí obsahují prvky libovůle, svévole a extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to s ohledem na způsob interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení, který byl zjevně nesprávný a v soudní praxi zcela ojedinělý. Stěžovatelka má s ohledem na svůj neopodstatněný neúspěch jako ve vztahu s odpovědnou pojišťovnou slabší subjekt za to, že přezkum této věci ze strany Ústavního soudu výrazně přesahuje její právní zájmy, a to zejména při porovnání výše náhrady nákladů řízení soudy přiznanou a správně vyčíslenou.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu. Co se týče zbývajících napadených rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 13).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v části navrhující zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť jde o návrh přípustný, je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání dospěl na základě zjištění, že stěžovatelka v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je jednou ze zákonných obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila za projev libovůle a formalismu požadavek dovolacího soudu na způsob, jakým je třeba v dovolání vymezit předpoklady jeho přípustnosti.
11. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na své usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se otázkou smyslu a účelu citovaných ustanovení, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Vycházeje z těchto závěrů, na které stěžovatelku pro stručnost odkazuje, Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 31 C 102/2011 (č. l. 178) zjistil, že v dovolání ze dne 28. 12. 2015 stěžovatelka uvedla, že předpoklad přípustnosti spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To však představuje pouhou citaci jednoho ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Absence odkazu stěžovatelky na příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je o to citelnější, že Nejvyšší soud má právě ve vztahu k uplatnění §142 o. s. ř. rozvinutou bohatou judikaturu. Nejvyšší soud se nedopustil pochybení a Ústavní soud nemohl jinak, než dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v této části.
12. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem z výše uvedených důvodů odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
13. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jakoby vůbec podáno nebylo a podmínka přípustnosti splněna nebyla. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu