ECLI:CZ:US:2017:3.US.2632.16.1
sp. zn. III. ÚS 2632/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 sp. zn. 8 Tdo 458/2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015 sp. zn. 4 To 84/2015 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2015 sp. zn. 1 T 6/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 1 T 6/2014 stěžovatele podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pro skutky, v nichž byly spatřovány zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a dále jej podle §226 písm. e) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž státní zástupce spatřoval přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. řádu poškozené odkázal s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání státního zástupce napadený rozsudek usnesením ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. 4 To 10/2015 podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve zprošťujících výrocích ohledně zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v na ně navazujícím výroku o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc v rozsahu zrušení vrátil krajskému soudu. Odvolání poškozených vrchní soud podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl.
4. Krajský soud shora označeným (tj. svým v pořadí druhým) rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod I.) a zločinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod II.), za což jej podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu pěti let. V dalším rozhodl o náhradě škody.
5. Proti označenému rozsudku podal stěžovatel odvolání směřující proti výroku o vině, a tím i proti všem na něj navazujícím výrokům; proti výroku o náhradě škody, kterým byl podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, podal odvolání i konkretizovaný poškozený. Vrchní soud rubrikovaným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výroku o vině zločinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod II.), v celém výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody konkretizované poškozené a ve výrocích o odkázání poškozených podle §229 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k bodu II. výroku napadeného rozsudku s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost k náhradě škody označené poškozené ve specifikované výši. Podle §229 odst. 2 tr. řádu tuto poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, §223 odst. 2 tr. řádu a §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro ve výroku rozsudku popsaný skutek posuzovaný obžalobou jako zločin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zastavil. Podle §256 tr. řádu odvolání poškozeného zamítl.
6. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy dospěly k závěrům o vzniku soukromoprávních nároků pouze na základě výslechů poškozených, popřípadě z dokumentů, jejichž obsah nebyl řádně zjištěn, tedy bez náležité opory v důkazech ve věci provedených. V konkrétní rovině stěžovatel vytýká, že spisový materiál nezahrnuje ve většině případů doklady o provedení díla bez závad a nedodělků, zejména předávací protokoly, dodací listy či faktury, a ani kupř. dohody o vícepracích. V této souvislosti poukázal na poškozené GIMA Hronov, spol. s r. o., a Antonína Banka a uvedl, že podle bodu 5.1 smlouvy o dílo je vznik nároku na úhradu ceny podmíněn řádným provedením díla a podpisem předávacího protokolu, přitom v obou případech k ničemu takovému, vyjma dodacího listu k faktuře GIMA Hronov, spol. s r. o., v konkretizované výši nedošlo. Poukázal rovněž na poškozené Jiřího Kaválka, KOLBA, s. r. o., Geodézie Náchod s. r. o., Geospol, s. r. o., EKOS-ekologické stavby Červený Kostelec, s. r. o., Ivana Kalynycha, KA Contracting ČR, s. r. o., Oblastní nemocnice Náchod a. s., a Slavoje Satorie a namítl, že spisový materiál postrádá doklady o provedení díla bez vad a nedodělků, především předávací protokoly či dodací listy. S argumentací soudu, podle níž je trestný čin podvodu spáchán již samotným uzavřením smlouvy a další osud pohledávky není v tomto směru relevantní, nesouhlasí. Vývoj vzniku pohledávky po uzavření smlouvy pokládá za důležitý z hlediska závěru, zda byl spáchán trestný čin, resp. zda byl spáchán ve stadiu pokusu či jako dokonaný trestný čin. Uvedený vývoj je kruciální i pro adhezní řízení, soudy však podle stěžovatele nezkoumaly náležitě jeho odpovědnost vůči poškozeným. Důsledkem absence posouzení, zda bylo dílo řádně zhotoveno a zda zhotoviteli vznikl na fakturaci nárok, je výrok o náhradě škody jako exekuční titul na zaplacení cen děl, na které z hlediska soukromoprávních předpisů nevznikl nárok.
8. Stěžovatel též nesouhlasí se závěry soudů, že o úpadkové situaci společnosti STAMP s. r. o, věděl, přesto jejím jménem uzavíral s obchodními partnery další obchodní smlouvy (ať již sám či prostřednictvím jiných osob), v nichž se zavazoval k finančním plněním, předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a uváděl tak své obchodní partnery v omyl.
9. Dále se stěžovatel vymezuje proti závěrům krajského soudu, který svým v pořadí druhým rozsudkem dospěl k protichůdným skutkovým zjištěním než ve svém prvním rozsudku, a to i přes skutečnost, že provedené výslechy svědků hovořily ve prospěch obhajoby a žádné jiné důkazy nebyly provedeny. Nalézací soud tedy rozhodl na podkladě shodných, resp. "slabších" důkazních prostředků opačně, přičemž tuto naprostou změnu výsledku své rozhodovací činnosti řádně a dostatečně neodůvodnil.
10. Podle názoru stěžovatele došlo k narušení jeho práv, jakož i principu legitimního očekávání v rámci samotného řízení, když rozhodnutí soudů jsou nepředvídatelná, porušují zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a neúměrně zasahují do jeho práv.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
13. Přes odkazované ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Jak bylo předznačeno, tyto oblasti patří do kompetenční sféry (obecných) soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel v tomto směru žádnou námitku nevznesl.
19. Další skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
20. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. II. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Vymezení těchto kategorií vad důkazního řízení se stěžovatel přibližuje výhradami, že vzhledem k absenci označených listinných důkazů neobstojí závěry o existenci úpadkové situace společnosti STAMP s. r. o., a ani o stanovení základu a výše konkretizovaných pohledávek. Takové excesy v projednávané věci dle Ústavního soudu nenastaly.
22. Soudy na argumentovaném základě dospěly k závěru, že v řízení provedené listinné důkazy (zejména smlouvy o dílo, o koupi zboží, objednávky, předávací protokoly, faktury, dodací listy, upomínky, uznání závazků, dohody o započtení vzájemných pohledávek, smlouva o postoupení pohledávky, směnky a jiné písemnosti), spolu s dílčími výpověďmi poškozených, resp. jejich zástupců, existenci závazků popsaných ve skutkové větě výroku o vině nepochybně prokazují. Podle soudů poškozený Antonín Bank objasnil, proč nedodržel podmínku obsaženou ve smlouvě o díle a vystavil fakturu, aniž by disponoval podepsaným protokolem o předání; uvedl, že po dokončení stavby s ním nikdo ze společnosti nekomunikoval. Dále vypověděl, že stran vystavené faktury jednal se svědkem Bc. Zdeňkem Nýčem, který její oprávněnost nezpochybnil. Že nikdo ze společnosti STAMP s. r. o., nezpochybnil existenci pohledávky, potvrdil rovněž svědek František Holman zastupující společnost GIMA Hronov, spol. s r. o.
23. Soudy věnovaly přiměřenou pozornost též otázkám souvisejícím s úpadkovou situací společnosti STAMP s. r. o.; připomenuly, že stěžovatel byl jediný společník a jediný jednatel této společnosti, nabyl dlouholetou praxí značné podnikatelské zkušenosti a účastnil se pravidelných měsíčních porad, v jejichž rámci s osobami k tomu kompetentními projednával aktuální situaci ve společnosti, nevyjímaje situaci ekonomickou, přičemž k jejímu zhoršování docházelo postupně.
24. Stěžovatel coby jednatel, konstatovaly dále soudy, schvaloval a podepisoval dodavatelské smlouvy, přičemž jak vyplývá z výpovědi svědkyně Marcely Tučkové, o splatných fakturách byl informován Bc. Zdeňkem Nýčem. Soudy připomenuly, že v rozhodném období uskutečňoval jednání, která měla vést ke zvýšení základního kapitálu společnosti STAMP s. r. o., peněžitým vkladem Ing. Jakuba Jirky (syna stěžovatele) ve výši 10 000 000 Kč a rovněž k poskytnutí půjčky Ing. Pavlem Tůmou ve stejné výši. Stěžovatel navíc v jednom až dvou případech uzavíral smlouvy i počátkem roku 2011, což znamená, že z hlediska subjektivní stránky mu nesvědčí, že v případě svědků Ing. Jana Doubka a Josefa Barvíře jednal o dluzích v lednu, resp. v únoru 2011.
25. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci v projednávané věci nedošlo.
26. Ústavní soud v daném případě nespatřuje výkladový exces, který by mohl odůvodňovat jeho kasační zásah, ani exces v postupu, kdy nalézací soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem odlišně než rozsudkem v pořadí prvním.
27. Významné je, že v řízení nedošlo k ústavněprávně relevantnímu vybočení ze zásad přímosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311) a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/1996 (R 20/1997), resp. z odborné literatury např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121]. Krajský soud nepochybil ani tím, že v ústavní stížností napadeném rozsudku s dostatečně jasným a přesvědčivým zdůvodněním vzal v potaz okolnosti a důkazy, které dříve nezohlednil.
28. Totéž se týká i dodržení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětné zásady vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením těchto zásad, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
29. Závěrem stojí za připomenutí, že stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul též usnesení Nejvyššího soudu. Relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. Na základě uvedených zjištění a jejich shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu