ECLI:CZ:US:2017:3.US.266.17.1
sp. zn. III. ÚS 266/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti AIRWEB, spol. s r. o., sídlem Chodská 1032/27, Praha 2, zastoupené JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem, sídlem Pražská 25, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2190/2016-982, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015 č. j. 3 Co 276/2013-937 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2013 č. j. 19 C 8/2006-832, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Luďka Svobody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
2. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka, který se domáhal autorskoprávní ochrany vůči stěžovatelce. Krajský soud na základě dokazování zjistil, že vedlejší účastník je autorem webových stránek, které stěžovatelka neoprávněně užívala. Na základě těchto zjištění uložil krajský soud stěžovatelce, aby vedlejšímu účastníkovi uhradila částku 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a částku 25 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Ve zbývajícím rozsahu žalobu vedlejšího účastníka zamítl (vedlejší účastník původně požadoval řádově desetinásobnou částku) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oběma účastníkům uložil, aby uhradili státu náklady na dokazování každý z jedné poloviny.
3. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka přezkoumal rozhodnutí krajského soudu. Dospěl k závěru, že skutkové závěry krajského soudu jsou správné a lze z nich pro účely odvolacího řízení vycházet. Právní hodnocení merita sporu bylo dle vrchního soudu také správné. Nesouhlasil ovšem s rozhodnutím o nákladech řízení. Vrchní soud změnil nákladový výrok rozhodnutí krajského soudu a uložil stěžovatelce, aby uhradila náklady řízení vedlejšího účastníka. Zbývající výroky rozsudku krajského soudu vrchní soud potvrdil.
4. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť podle jeho názoru stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se Nejvyšší soud v tomto případě měl odchýlit. Z dovolání bylo zároveň zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí s konkrétně zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka krajskému i vrchnímu soudu vytýkala, že nesprávně hodnotily důkazy a učinily z nich nesprávné skutkové závěry, tedy svou argumentaci (i když tvrdila něco jiného) založila na skutkových otázkách, a přehlíží, že přípustnost dovolání může založit pouze nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)]. Protože námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu nemohly být předmětem dovolacího přezkumu, nemohly tak založit přípustnost dovolání, které bylo z tohoto důvodu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ve své obsáhlé argumentaci stěžovatelka krajskému a vrchnímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci právních předpisů a polemizuje s jejich skutkovými zjištěními. Obecné soudy podle stěžovatelky pochybily, pokud webovou prezentaci považovaly za výtvarné dílo, a nikoliv za počítačový program. Nesprávnou aplikací právního předpisu podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
6. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že z provedených důkazů dospěly soudy k závěru, že autorem sporné webové prezentace je vedlejší účastník. Tento závěr je podle stěžovatelky v rozporu s tím, co vyplynulo z jednotlivých důkazů.
7. Stěžovatelka obecným soudům rovněž vytýká, že v odůvodnění svých rozhodnutí se nevypořádaly s jejími konkrétními námitkami, které v ústavní stížnosti uvádí (blíže viz sub 4).
8. Konečně pak má stěžovatelka za to, že rozhodnutí vrchního soudu bylo nepředvídatelné. Při jednání dne 18. 11. 2014 se soud vyjádřil, že bude třeba přibrat dalšího znalce a odročil jednání na neurčito. Na dalším jednání však vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil, když vyšel ze skutkových zjištění krajského soudu. Soud měl v případě, že v mezidobí změnil právní názor na další postup v řízení, vydat usnesení, kterým by upravil vedení řízení tak, že důkaz revizním znaleckým posudkem prováděn nebude, a po vyhlášení usnesení měl vysvětlit účastníkům důvody, které ho k tomu vedly a dát jim prostor, aby se k tomu vyjádřili a navrhli jiné důkazy. Takto však vrchní soud nepostupoval a porušil tím podle názoru stěžovatelky její právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti výslovně navrhla toliko zrušení rozsudků krajského a vrchního soudu, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání se prakticky nevymezuje, argumentuje toliko k napadeným rozsudkům krajského a vrchního soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu (prakticky stejné výtky směřovala i vůči rozhodnutí vrchního soudu), od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud připustil, že lze považovat ústavní stížnost za obsahově směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice].
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu. Co se týče zbývajících napadených rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (blíže sub 18).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v soustavě soudů [viz již nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem tzv. podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace tzv. podústavního práva [nález ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 (N 10/29 SbNU 69)].
14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ ale v posuzované věci nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná, neboť ani prostor pro meritorní přezkum posledního procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelky nevytváří již proto, že předpokládané napadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jejích základních práv a svobod není vůbec odůvodněno.
15. Ústavní soud, aniž by tuto chybějící argumentaci nahrazoval, pouze konstatuje, že v dovolání stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu k posouzení tyto čtyři otázky: 1) Jakým druhem díla ve smyslu autorského zákona je sporná webová prezentace? 2) Kdo je autorem díla (sporné webové prezentace), disponují-li dvě různé osoby stejnými zdrojovými kódy k prezentaci a jsou-li obě schopny prezentaci vytvořit? 3) Může určitá osoba zasáhnout do autorského práva k dílu tím, že si jej přisvojí, provede na něm změny a následně jej bez svolení autora užije, jestliže neměla k dílu přístup? 4) Lze stanovit výši obvyklé odměny za vytvoření díla a výši přiměřeného zadostiučinění na základě důkazu, jehož věrohodnost byla v řízení zpochybněna? Tyto otázky podřadila alternativně dvěma možnostem uvedeným v ustanovení §237 zákona o. s. ř., když tvrdila, že jde o otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a pokud ano, mají být vyřešeny jinak.
16. K tomuto dovolání se Nejvyšší soud vyjádřil se závěrem, jak je shora uveden. Stěžovatelka však tento závěr nikterak nezpochybňuje, ani nevyvrací, dokonce toto usnesení Nejvyššího soudu ani neučinila výslovně předmětem své ústavní stížnosti a svou argumentaci zaměřila zejména proti závěrům vrchního soudu, přičemž však svou argumentaci vede v rovině pouze tzv. podústavního práva mimo smyslu ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod, což však opodstatněnost, natož pak důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
17. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na své usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, v němž se podrobně zabýval otázkou smyslu a účelu výše uvedených ustanovení upravujících dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto proto, že neuvedlo žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se Nejvyšší soud v tomto případě měl odchýlit, a dovolací námitky byly založeny na skutkových otázkách a nemohly tak založit přípustnost dovolání, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Nejvyšší soud se nedopustil pochybení, pokud takto koncipované dovolání odmítl a Ústavní soud nemohl jinak, než dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v této části.
18. Je-li pak předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jakoby tento opravný prostředek vyčerpán nebyl. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí krajského a vrchního soudu - považovat za přípustnou, nehledě na to, že i v ní stěžovatelka pouze nepřípustně pokračuje v polemice se závěry zejména vrchního soudu v rovině tzv. podústavního práva, jak již na to bylo shora upozorněno. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
19. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu