ECLI:CZ:US:2017:3.US.2671.17.1
sp. zn. III. ÚS 2671/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Glattové, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2017 č. j. 27 Cdo 2221/2017-295, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Lubomíra Dlouhého a 2) Rudolfa Horna, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud porušil její základní právo na soudní ochranu, zaručené jí podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 2. 5. 2016 č. j. 12 C 24/2014-215 zamítl Okresní soud v Nymburce stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014 č. j. 20 Co 458/2014-66.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2016 č. j. 19 Co 319/2016-257 toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům (jako žalovaným) náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. K tomu (jen na okraj) dodal, že napadené rozhodnutí je v souladu s §15b odst. 2 o. s. ř. i jeho usnesením ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 714/2002.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odmítnutím dovolání (pro nenaplnění §237 o. s. ř.) jí byl odepřen přístup k dovolacímu soudu. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyjádřila přesvědčení, že její dovolání splňuje požadavky §237 o. s. ř., protože v něm "zcela konkretizovala" otázku procesního práva, když uvedla, že "[n]ámitka podjatosti byla Krajskému soudu v Praze doručena písemně den před jednáním a byla založena do spisu. Za této situace je vyloučen postup podle §15b odst. 2 o. s. ř., neboť námitka nebyla vznesena před nebo při jednání, ale písemně den před jednáním. Soud tedy měl postupovat podle §15b odst. 1 o. s. ř.". Touto "konkretizací" měly dle jejího názoru být plně specifikovány podmínky přípustnosti dovolání, což však dovolací soud přehlédl.
6. Stěžovatelka má za to, že vyřešení otázky lhůty stanovené v §15b odst. 2 o. s. ř. má být důležité pro obnovení důvěry občanů v soudce a soudy a jejich nestrannost i pro dodržení zákonnosti a ústavnosti a že odvolací soud se nepřípustným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a založil, jako "precedent", nepřípustnou svévoli v postupu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání trpí vadami, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a proto uzavřel, že v dovolacím řízení nelze pokračovat. Stěžovatelka s tímto závěrem vyjádřila nesouhlas, ovšem z ústavní stížnosti neplyne, jakého konkrétního pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit, když její podání označil za vadné, protože stěžovatelčina argumentace se poněkud míjí s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí.
11. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž dovolatel je v něm povinen nejen specifikovat, jaké právní posouzení (přesněji řečeno posouzení jaké konkrétní právní otázky) považuje za nesprávné, ale musí také vysvětlit, v čem má případná nesprávnost takového posouzení spočívat (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vedle toho, a to ve spojitosti právě s konkrétním právním posouzením, je dovolatel povinen uvést (a případně zdůvodnit), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti pokládá za splněný (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Jinak řečeno, povinností dovolatele je (pokusit se) identifikovat relevantní právní otázky (tj. ty, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno) a ve vztahu k nim uvést, jaký konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání má být naplněn a současně (podle povahy tohoto předpokladu) co ho k tomuto závěru vede. Ve zjevném rozporu se smyslem a účelem právní úpravy dovolání by byl takový výklad, podle kterého by k naplnění posledně uvedené náležitosti dovolání měla být postačující citace (či pouhý odkaz na) §237 o. s. ř., ostatně jde o závěr plynoucí z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jehož ústavní konformita byla Ústavním soudem opakovaně posuzována (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tak, že v dovolání zcela "konkretizovala" relevantní (procesně) právní otázku. Tou sice může být, zda vůbec řádně vymezila důvod dovolání podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nicméně na nesplnění této náležitosti dovolání rozhodnutí dovolacího soudu nespočívá. Jde-li o (v souzené věci sporné) vymezení předpokladů přípustnosti, stěžovatelka v dovolání uvedla pouze, že je přípustné podle §237 a 238 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka tedy pouze ocitovala (část) §237 o. s. ř., aniž by uvedla, od jaké ustálené praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, což nelze považovat za způsob vymezení dané náležitosti, který by reflektoval smysl a účel dané právní úpravy.
13. Namítá-li tedy stěžovatelka, že jí byl (neoprávněně) odepřen přístup k dovolacímu soudu, Ústavní soud musí tuto námitku jako neopodstatněnou odmítnout, neboť interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu Nejvyšším soudem, jde-li o obligatorní náležitosti dovolání, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. A protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu