ECLI:CZ:US:2017:3.US.2698.17.1
sp. zn. III. ÚS 2698/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šímovou, advokátkou, sídlem 28. října 2663/150, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2017 sp. zn. 1 To 270/2017 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2017 č. j. 0 Nt 19018/2017-94, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státní zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud"), že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zároveň zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby a neaplikoval žádný z možných institutů nahrazujících vazbu. V odůvodnění soud konstatoval, že je dáno důvodné podezření ze spáchání stíhaného trestného činu, jehož se měli dopustit stěžovatel a další obviněný. Přitom odkázal na velmi podrobné odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 1 To 3/2017, kde je případ podrobně analyzován. Z důkazů soud poukazuje zejména na závěry znaleckého posudku a výsledky prostorových odposlechů a sledování e-mailů, jakož i domovních prohlídek a sledování obviněných a v neposlední řadě i svědecké výpovědi. Důvody pro trvání tzv. útěkové vazby spatřuje soud zejména v hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody. Riziko útěku je zvýšeno i tím, že trestnou činností si měl stěžovatel zajistit značné množství peněz, které mu útěk či skrývání mohou ulehčit. Stěžovatel navíc pobýval několik let ve Francii (v Paříži) a má tři záznamy v rejstříku trestů, přičemž stále trvá jeho zkušební doba. Z některých svědeckých výpovědí vyplývá, že vystupoval pod jinou identitou. Při domovní prohlídce se před policisty skryl v utajené místnosti a byly u něj nalezeny doklady cizích státních příslušníků. Zároveň soud potvrdil zákonnost provedených domovních prohlídek a odposlechů. Nakonec se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením o nutnosti "zesilování podezření". Aktuální důkazní situace dle soudu dostačuje k závěru o důvodnosti podezření a existenci vazebního rizika uprchnutí či skrývání se.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě krajský soud zrušil výrok okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že stěžovatel se ponechává ve vazbě a v jeho případě se nevyužije žádný z mírnějších zajišťovacích prostředků. V odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu v části týkající se existence důvodného podezření, zákonnosti opatřených důkazů a naplnění vazebního důvodu. Navíc konstatoval, že nedošlo k porušení stěžovatelových práv, jestliže byl fyzicky před soudce předveden až po uplynutí lhůty 48 hodin, neboť návrh na vzetí do vazby byl soudu dodán včas.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Soudy rozhodly v daném řízení dle stěžovatele svévolně a nesplnily svoji povinnost tzv. eurokonformního výkladu vnitrostátního práva a porušily několik mezinárodních závazků České republiky. Okresní soud především dle stěžovatele umožnil zneužití institutu vazby jako prostředku nátlaku. Za klíčovou označuje stěžovatel skutečnost, že vývojem v důkazní situaci bylo zcela negováno tvrzené důvodné podezření na spáchání stíhaných trestných činů. Trestní stíhání je totiž dle stěžovatele postaveno na předpokladu, že stěžovatel musel být ve spojení s hlavním organizátorem trestné činnosti. Tuto domněnku však vyvrátily dvě svědecké výpovědi, které státní zástupce označil za pravdivé a věrohodné. Naopak žádný důkaz, který by podepřel uvedenou konstrukci, nebyl dle stěžovatele zajištěn ani po více než sedmi letech vyšetřování. Stěžovatel tedy konstatuje, že nebyl dosažen ani minimální stupeň pravděpodobnosti ohledně jeho podezření. Soudy tak nedodržely požadavek judikatury Evropského soudu pro lidská práva ohledně nutnosti neoslabování podezření při vazebním stíhání.
5. Využití vazby k nátlaku na stěžovatele nasvědčuje dle něj rovněž postup státního zástupce, který propustil z vazby dvě další obviněné ihned po jejich doznání, ačkoliv nijak nepominula hrozba vysokým trestem. Konkrétní odůvodnění postrádá stěžovatel ohledně skutečnosti výběru vazebně stíhaných osob. Soudům trvalo vazební řízení 65 dní, což považuje stěžovatel za nepřiměřeně dlouhou dobu s odkazem na závěry Evropského soudu pro lidská práva. Stížnostní soud navíc dle stěžovatele nereagoval na řadu uplatněných námitek. Soudy rovněž nesplnily požadavek periodické kontroly oprávněnosti trvání vazby, když opakovaně rozhodovaly až po 141 dnech od vzetí stěžovatele do vazby. Vazební soud rovněž chybně stanovil kritérium pro délku hrozícího trestu podle §67 písm. a) trestního řádu. Ta byla judikaturou stanovena v délce osm let, avšak podle staré zákonné úpravy. Podle aktuální právní úpravy musí být dle stěžovatele daná hranice 10 let. Stížnostní soud rovněž porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce, neboť se neobrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie. Stěžovatel navrhl položení otázky ve znění: "Vyžaduje procesní záruka habeas corpus zakotvená v čl. 5 Úmluvy bezpodmínečné fyzické předvedení zadržené osoby před soudce v zákonem stanovené lhůtě, nebo lze fyzické předvedení zadržené osoby nahradit doručením písemného návrhu na vzetí zadržené osoby do vazby?" Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatele
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, a poskytl stěžovateli příležitost k replice.
7. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že z ústavní stížnosti není zřejmé, na co konkrétně v jeho postupu si stěžovatel stěžuje. Odůvodnění ústavní stížnosti hodnotí jako neustálé opakování poměrně obecných frází o nerespektování rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a výčet jeho rozhodnutí. Stěžovatel má tendenci vykládat právo i judikaturu tendenčně. Upozornil, že částí jeho námitek se již zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1447/17 ze dne 1. 8. 2017. Ohledně výběru vazebně stíhaných osob je soud vždy přísně vázán návrhem státního zástupce. Zopakování důvodů vazby z minulého rozhodnutí nepovažuje okresní soud za problematické, zůstávají-li tyto důvody skutečně totožné. Zároveň odmítl, že by došlo k oslabení podezření na stěžovatelovu trestnou činnost. V podrobnostech odkázal na napadená rozhodnutí.
8. Krajský soud ve svém vyjádření odmítl, že by stěžovateli odepřel právo na urychlené rozhodnutí o vazbě. Mezi rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu uplynula doba 43 dní. Krajský soud dále poukazuje na řadu skutečností, které způsobily tuto délku (vyhotovení stížnosti, zaslání doplnění stížnosti, přednost jiných trestních věcí, školení soudců, pohyb spisu, apod.). Proto krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
9. Stěžovatel následně využil poskytnuté možnosti k replice. Poukázal na to, že okresním soudem uvedený nález Ústavního soudu se týkal jiného soudního rozhodnutí. Opakované ústavní stížnosti jsou výsledkem pokračujícího porušování stěžovatelových základních práv a svobod. Okresní soud dle stěžovatele ignoroval jeho námitky ohledně judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Dále stěžovatel v podstatě zopakoval důležité argumenty z ústavní stížnosti. Proto nadále setrval na svém původním petitu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do úvah obecných soudů o existenci vazebních důvodů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, usnesení ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3446/10).
13. Konkrétně pak je třeba přisvědčit názoru obecných soudů, že celou řadou stěžovatelem uplatněných námitek se již Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17. Stěžovatel přitom ani závěry tohoto nálezu adresně nezpochybňuje a Ústavní soud sám neshledal žádný důvod pro odchýlení se od uvedených závěrů, na něž lze pro stručnost odkázat. Jde o námitky týkající se povinnosti položení otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (viz bod 29 citovaného nálezu), dodržení lhůt stanovených v čl. 8 odst. 3 Listiny (viz body 25 a 26 nálezu), nezákonnosti pořízení či provedení důkazů a nepřímo i nepříslušnosti okresního soudu (bod 27 nálezu). Ohledně části namítající porušení stěžovatelova práva na urychlené vazební řízení lze stěžovatele odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17 (viz body 30 a 31), jimiž se Ústavní soud vypořádal s v podstatě totožnými námitkami. I v dané věci představují rozhodné okolnosti reálné datum rozhodnutí a dobu, po kterou stěžovatel vyhotovoval odůvodnění stížnosti (a jejího doplnění).
14. Ústavní soud dále neshledal, že by soudy porušily povinnost periodického přezkumu nutnosti trvání vazby. Krajský soud rozhodoval o vazbě velmi obsáhlým usnesením ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 1 To 3/2017 a okresní soud rozhodl napadeným rozhodnutím ze dne 26. 4. 2017. Mezi jednotlivými rozhodnutími tak uplynuly necelé tři měsíce (a tedy nikoliv 141 dní, jak tvrdí stěžovatel), což je dle Ústavního soudu přiměřená doba. Přisvědčit nelze ani stěžovatelovu názoru, dle nějž je dostatečně tvrdým trestem, odůvodňujícím vazbu podle §67 písm. a) trestního řádu, alespoň odnětí svobody v trvání 10 let. Judikatura Ústavního soudu se ustáleně i po změně právní úpravy drží hranice osmi let (mezi mnohými lze uvést např. nálezy ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 356/16 nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16).
15. Jako ústavně přijatelné pak Ústavní soud shledal i odůvodnění napadených rozhodnutí, a to jak rozsahem, tak obsahem. Soudy se totiž musí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek podle kritéria její relevance. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Konkrétní podoba této povinnosti tak bude vyplývat z několika důležitých kritérií, mezi hlavní patří předmět řízení, fáze trestního řízení a schopnost jeho účastníka (zejména skrze odborné právní zástupce) pochopit text a kontext konkrétních rozhodnutí. S přihlédnutím k uvedeným kritériím shledal Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným.
16. V případě samotných důvodů vazby může Ústavní soud plně odkázat na důkladné odůvodnění napadených rozhodnutí, která podrobně rozebírají jak řetězec nepřímých důkazů, z nichž dovozují důvodnost trestního stíhání (viz zejména str. 2 a 3 usnesení okresního soudu a str. 23 a 24 usnesení krajského soudu), tak okolnosti zvyšující hrozbu stěžovatelova útěku nebo skrývání se (viz zejména str. 3 až 5 usnesení okresního soudu). Skutečnost, že by u jediného konkrétního důkazu mohlo dojít k oslabení podezření obviněné osoby, neznamená bez dalšího protiústavnost trvání vazby. Soudy se navíc s touto důkazní situací explicitně a logicky vypořádaly. Stěžovatelovo tvrzení o použití vazby jako nátlakového opatření zůstává pak zcela v rovině spekulací. Jak správně poukázal okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, není vazební soud jako orgán činný v trestním řízení oprávněn provádět výběr vazebně stíhaných osob. Je-li návrh státního zástupce na uvalení tzv. útěkové vazby dostatečně odůvodněn relevantními skutečnostmi v případě stěžovatele, je zásadně zcela irelevantní, jak státní zástupce postupuje u jiných obviněných. Výběr návrhů na postupy u konkrétních osob je plně v kompetenci orgánů veřejné žaloby.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu