ECLI:CZ:US:2017:3.US.2725.17.1
sp. zn. III. ÚS 2725/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Mazúra, t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bečičkou, advokátem, sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2017 sp. zn. 8 To 264/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. června 2017 sp. zn. 44 Nt 603/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovné postavení účastníků trestního řízení podle čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny, právo vyjádřit se ke všem důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, neboť nadále existuje důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nadále pak u něj přetrvávají důvody pro pokračování tzv. útěkové a předstižné vazby podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud především nepřisvědčil stěžovatelově námitce o tom, že není místně příslušný, neboť důležitá přiznání k dani z přidané hodnoty byla podána u finančního úřadu se sídlem na Praze 7. Ve věci pak existuje dostatek důkazů podporujících důvodnost stíhání. Obvodní soud v tomto směru uvádí řetězec osmi důkazů (např. videozáznamy, zprávy orgánů finanční zprávy, vyjádření Puncovního úřadu, atd.). Nutnost tzv. útěkové vazby je dle obvodního soudu dána zejména skutečností, že stěžovatel se před začátkem trestního stíhání odstěhoval do Slovenské republiky, tam se zdržoval na různých místech a byl nekontaktní. Tzv. předstižná vazba je pak dle soudu odůvodněna tím, že stěžovatel se shodné trestné činnosti dopouštěl již v minulosti a pokračoval i po zahájení prověřování. Nedokázal přitom osvětlit původ svých značných finančních prostředků. Uvedené hrozby jsou dle soudu natolik intenzivní, že nepostačuje uplatnění žádného mírnějšího zajišťovacího institutu.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. V něm se v podstatných bodech zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu. Za pochybení neoznačil postup, kterým obvodní soud nezaslal stěžovateli návrh státního zástupce, což zdůvodnil tím, že se nerozhodovalo o návrhu státního zástupce (ve skutečnosti postoupení žádosti o propuštění z vazby), nýbrž o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Porušení svých ústavních práv shledává stěžovatel především v tom, že mu obvodní soud nezaslal před zahájením vazebního zasedání návrh státního zastupitelství na ponechání stěžovatele ve vazbě. Tím měla být stěžovateli odepřena možnost účinné obhajoby a veřejné žalobě se dostalo nerovné výhody. Tento postup již opakovaně shledal Ústavní soud jako porušení zásad spravedlivého procesu. V dané věci pak dle stěžovatele rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť v jeho obvodu nebylo žádné stíhané jednání spácháno.
5. Soudy se dle stěžovatele rovněž nedostatečně zabývaly zákonností získání listinných důkazů a nevypořádaly se s několika klíčovými okolnostmi. V první řadě jde o stěžovatelovu cestu na Slovensko, kterou městský soud nesprávně označil za uprchnutí. V dané době byl stěžovatel pouze v postavení podezřelého a plnil si své procesní povinnosti (řádné reagování na výzvy). Nebyl nijak omezen v cestě do zahraničí, a proto je uplatnění takového důvodu protiústavní. Nepravdivé je rovněž tvrzení soudu, že stěžovatel není vázán k žádnému konkrétnímu místu. Stěžovatel má na Slovensku část rodiny, a proto jsou jeho cesty tam zcela pochopitelné. Soudy dále ve svých rozhodnutích označují stěžovatele za nekontaktního v situaci, kdy se ho orgány činné v trestním řízení nepokusily kontaktovat. Stěžovatel poukazuje na to, že bylo možné jej v roce 2016 kontaktovat buď prostřednictvím datové schránky, anebo v místě trvalého bydliště na Slovensku. O stěžovatelově ochotě být kontaktní svědčí skutečnost, že k jeho zadržení došlo u orgánu finanční správy, a tedy po jeho komunikaci s tímto orgánem veřejné moci. Konečně, prostřednictvím datové schránky stěžovatel v dané době komunikoval i se státním zastupitelstvím. S námitkami, které stěžovatel v tomto směru učinil, se soudy dostatečně nevypořádaly. Soudy se rovněž dostatečně nevypořádaly s možností nahrazení vazby jinými opatřeními, kupř. předběžným opatřením. Jako nedostatečně odůvodněný považuje stěžovatel i závěr o riziku útěku do zahraničí. Nepodložené je i tvrzení o dispozici s finančními prostředky, umožňujícími stěžovateli uprchnutí.
6. Dále stěžovatel spatřuje porušení svých práv ve skutečnosti, že až z usnesení soudu se dozvěděl, že je trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby. Zároveň stěžovatel nemůže nahlížet do příslušného spisu, čímž byl zbaven možnosti se proti nařčením hájit. Další tvrzení soudů ohledně konkrétních aspektů trestné činnosti jsou dle stěžovatele neodůvodněná. K některým důkazům, zejména zprávám orgánů finanční zprávy, se stěžovatel ani neměl možnost vyjádřit při vazebním zasedání u obvodního soudu. V tom všem spatřuje stěžovatel porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení. Dále stěžovatel uvedl řadu námitek, s nimiž se soudy nevypořádaly. Jde zejména o námitky týkající se nemožnosti nahlížení do spisu před vazebním zasedáním, nedostatků návrhu státního zástupce, nedostatečného popisu skutkových okolností obvodním soudem, neoznačení relevantních důkazů o stěžovatelově úmyslu vycestovat do ciziny. Konečně mezi oběma napadenými rozhodnutími je rozpor v případě o stanovení výše údajně způsobené škody. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do úvah obecných soudů ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo
jsou-li tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, usnesení ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3446/10).
10. Většina stěžovatelem uplatněných námitek je pouhým opakováním již dříve několikrát uplatněných a řádně vypořádaných námitek, a to jak obecnými soudy, tak Ústavním soudem v řízeních o jiných stěžovatelových ústavních stížnostech (srov. zejména usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 288/17, ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1876/17 a ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2772/17). Vzhledem k tomu, že stěžovatel tyto závěry ani adresně nenapadá, a sám Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit, lze na ně stěžovatele zcela odkázat. Ústavní soud se tak již v minulosti dostatečně vypořádal s námitkami, které se týkaly otázky místní příslušnosti obvodního soudu, celkové důkazní situace v daném řízení a zákonnosti důkazního řízení, dostatečnosti odůvodnění stěžovatelovy útěkové vazby s ohledem na jeho vztahy ke Slovensku, jakož i odůvodněnosti předstižné vazby, a konečně i možností nahradit vazbu mírnějšími opatřeními. Se stěžovatelovou námitkou, týkající se zaslání údajného návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě, se dostatečně vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích (srov. str. 3 napadeného usnesení městského soudu). Vzhledem k tomu, že v daném trestním řízení nedošlo k žádné zásadní změně poměrů, je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že žádných změn nemůže doznat ani hodnocení ústavní přípustnosti posuzovaného vazebního řízení.
11. Na tomto závěru pak nemohou nic změnit ani ostatní námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Některé z nich považuje Ústavní soud za irelevantní pro jejich opožděnost ve vztahu k tvrzeným zásahům do stěžovatelových ústavních práv. V tomto směru jde zejména o námitku (poněkud nesrozumitelnou), že stěžovateli bylo až usnesením městského soudu oznámeno, pro jaký trestný čin je stíhán. Již v usnesení obvodního soudu, které stěžovatel napadl v řízení sp. zn. III. ÚS 1876/17, je uvedeno, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (včetně konkrétních ustanovení). Stejně tak opožděná je i námitka, že se stěžovatel údajně nemohl ve vazebním zasedání vyjádřit k provedeným důkazům. Napadenými rozhodnutími bylo totiž rozhodováno o pokračování vazby a je přípustné, že soudy neprovádějí při každém vazebním zasedání všechny důkazy znovu, nýbrž pouze odkáží na důkazní řízení z dřívějšího (typicky prvního) vazebního zasedání. Odmítnout je třeba i námitky týkající se údajného nezpřístupnění soudního spisu. Takovým námitkám lze vyhovět pouze tehdy, využije-li obviněný zvláštních opravných prostředků a brojí-li proti rozhodnutí (či naopak nečinnosti) soudu o nezpřístupnění spisu (srov. např. bod 21 usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17). Případný drobný rozpor ve vypočtené výši škody je z hlediska ústavnosti rozhodování o vazbě irelevantní s ohledem na všechny ostatní důležité okolnosti případu.
12. Toliko pro úplnost lze navíc připomenout ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Stěžovatelovy obsáhlé výtky proti odůvodnění útěkové vazby tak nemohou být důvodem vyhovění jeho ústavní stížnosti, neboť soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily nutnost trvání vazby předstižné, a to způsobem, který již aproboval Ústavní soud (viz výše).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu