ECLI:CZ:US:2017:3.US.2739.17.1
sp. zn. III. ÚS 2739/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem, sídlem Karlova 211/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 4 Tdo 555/2017-26, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2016 č. j. 8 To 420/2016-668 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. září 2016 č. j. 1 T 91/2015-641, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Obvodního státního zastupitelství Plzeň-sever, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku. Za toto jednání stěžovatele odsoudil podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 a 4 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a za uvedené jednání ho odsoudil podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vycházely z procesních úkonů, jichž se účastnila osoba, která neměla být připuštěna jako zmocněnec poškozených, neměla mít právo cokoliv navrhovat či jinak zasahovat do věci a která měla být naopak již v prvopočátku vyslechnuta jako svědek, přičemž on sám měl mít možnost již v přípravném řízení na tuto skutečnost relevantně reagovat. Orgány činné v trestním řízení mu tudíž upřely právo se ke všem prováděným důkazům vyjádřit a řádně připravit svou obhajobu v předmětné věci.
6. Zmiňovanou osobou je Mgr. Jaroslav Hruška, který trestní řízení svým oznámením inicioval (což souvisí s osobními spory mezi stěžovatelem a další konkretizovanou osobou, v jejímž zájmu Mgr. Jaroslav Hruška jednal), přičemž se současně angažoval coby zmocněnec poškozených, a tedy mohl zasahovat do přípravného řízení. Mgr. Jaroslav Hruška je zároveň známým jednoho z vyšetřovatelů Policie České republiky, což dále podporuje úsudek o podjatosti policejního orgánu.
7. Mgr. Jaroslav Hruška nesplňoval kritéria tzv. informátora podle §73 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a měl být veden jako svědek ve smyslu §97 tr. řádu, nikoli však jako svědek utajený podle §55 odst. 2 tr. řádu, neboť žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by svědkovi nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozila újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Skutečná úloha dotyčného vyšla najevo až při třetím jednání hlavního líčení, do té doby neměl stěžovatel možnost se jeho podnětu jako osoby spolupracující s Policií České republiky jakkoliv bránit, klást mu otázky, atd.
8. Stěžovatel dovozuje, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem případu, tedy k situaci, za jaké měla být údajná výhrůžka učiněna, k povaze výhrůžky a především k porovnání vlastností pachatele a rovněž poškozených. Uvádí, že poškozenými byli dva dospělí muži na motorkách, jejichž zábavou je ježdění po lese, čímž se zcela nepochybně opakovaně dopouštějí přestupků. Sami poškození sdělili, že věc vůbec hlásit na Policii České republiky nehodlali, pouze se o tomto zmínili svým známým v místní klubovně. Soudy též nedocenily výpověď svědkyně Švihovcové, která v době vyšetřování již nebyla partnerkou stěžovatele, a tudíž neměla důvod jakkoli mu stranit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
11. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
16. Oponuje-li stěžovatel postupům orgánů činných v trestním řízení vůči Mgr. Jaroslavu Hruškovi, lze v zásadě přisvědčit Nejvyššímu soudu, že skutečností, na podkladě které by bylo možno dovodit existenci důvodů zakládajících vyloučení policejního orgánu ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu, nemůže být bez dalšího fakt, že tento svědek je bývalým policistou, který zná příslušníka ve věci činného policejního orgánu.
17. Stěžovatel upozorňuje, že Mgr. Jaroslav Hruška coby zmocněnec poškozených v průběhu přípravného řízení tykal některým příslušníkům Policie České republiky, komunikoval s nimi "žoviálním" způsobem apod. V ústavní stížnosti však stěžovatel neobjasňuje, proč již tehdy neuplatnil námitku podjatosti.
18. I kdyby tyto stěžovatelem v řízení před Ústavním soudem předestřené výhrady mohly mít určitou validitu, nelze přehlížet následující. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") lze čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména jeho odst. 3, uplatnit již během policejního vyšetřování v případě, že by mohlo ovlivnit férovost soudního řízení, které bude následovat. Způsob, kterým má být čl. 6 odst. 3 Úmluvy aplikován, ovšem závisí na povaze vyšetřování a okolnostech případu. Vždy je totiž třeba zkoumat, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces při posuzování řízení jako celku. Jinými slovy, v rámci ústavněprávního přezkumu je třeba se zabývat tím, zda porušení práva na obhajobu je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí [srov. mutatis mutandis např. rozsudek ESLP ze dne 16. 10. 2001 ve věci Brennan v. Spojené království, stížnost č. 39846/98, odst. 45, rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2008 ve věci Salduz v. Turecko, stížnost č. 36391/02, odst. 50-52, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 904/14, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795), nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 469/16 a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
19. K výtkám stěžovatele, že došlo k porušení principu kontradiktornosti řízení, když mohl svědkovi Mgr. Jaroslavu Hruškovi klást otázky až ve třetím jednání hlavního líčení, je třeba připomenout, že tuto zásadu zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle tohoto ustanovení platí, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Ústavní soud dospěl k závěru, že se soudy této zásadě v daném řízení nezpronevěřily.
20. Zásadu kontradiktornosti řízení nelze vykládat tak, že obviněnému, popř. jeho obhájci musí být umožněno klást otázky svědkům v každé fází řízení, nýbrž tak, že alespoň jednou v průběhu řízení musí být obviněnému, popř. jeho obhájci tato možnost dána [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 458/03 (U 10/32 SbNU 513)]. Tak tomu v dané věci bylo, když svědkovi Mgr. Jaroslavu Hruškovi mohl stěžovatel a jeho obhájce klást v řízení před soudem otázky, takže zásada kontradiktornosti řízení byla zachována.
21. Soudy respektovaly rovněž nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/13 (N 175/71 SbNU 69), podle kterého platí, že: "Předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení. Výjimky z této zásady lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení." Institut utajeného svědka se v dané věci neuplatnil [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313)].
22. Další stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové provenience, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 6-10 rozsudku okresního soudu a str. 4-10 rozsudku krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků (výpovědi poškozených, výpovědi dalších svědků, listinné důkazy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) ústavněprávně akceptovatelným způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatele.
23. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
24. Ústavní soud neshledal exces ani v závěru soudů, že takto zjištěný skutek je třeba podřadit pod skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž byl naplněn i znak "možnosti vzbuzení důvodné obavy". Podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je trestné, když někdo jinému vyhrožuje smrtí, a to takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, že se uvedená výhrůžka může naplnit. Není důvod oponovat soudům, které konstatovaly, že míří-li někdo na jiného střelnou zbraní, což doprovází slovy, že ho zastřelí nebo že zmáčkne spoušť, jde o výhrůžku, která může vzbudit důvodnou obavu. V tomto ohledu lze poukázat na ty části skutkové věty rozsudku krajského soudu, kde je pojednáno mj. o vulgárních výrazech užitých obviněným a především též o tom, že stěžovatel křičel na poškozené, že je zabije, přičemž na ně z blízkosti mířil střelnou zbraní. Tyto závěry soudů nemůže zpochybnit ani stěžovatelova argumentace, že poškození následně odjeli pouze nedaleko a nehodlali incident oznámit policejnímu orgánu (kupř. proto, že se sami dopouštěli nezákonného jednání).
25. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
26. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
27. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
28. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Bc. Gabriela Uhlířová