ECLI:CZ:US:2017:3.US.2753.17.1
sp. zn. III. ÚS 2753/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kojetína, zastoupeného Mgr. Ing. Danielem Krajčem, advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2017 č. j. 21 Cdo 1859/2017-476, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 19 Co 2056/2016-444, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. srpna 2016 č. j. 28 C 104/2014-404, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2016 č. j. 21 Cdo 5743/2015-344 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. srpna 2015 č. j. 19 Co 1174/2015-314, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FCC České Budějovice, s. r. o., sídlem Dolní 876/1, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice řízení se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým mělo být stěžovateli uloženo zaplatit jí z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 396 295 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel pracoval u vedlejší účastnice řízení jako řidič, přičemž tento pracovní poměr ukončila vedlejší účastnice okamžitým zrušením, které bylo posléze soudem kvalifikováno jako neplatné. Stěžovatel se poté rovněž úspěšně domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení náhrady mzdy po dobu neplatně skončeného pracovního poměru a vedlejší účastnice v řízení na základě rozsudku vydaného ve věci náhrady mzdy stěžovateli vyplatila na účet právního zástupce stěžovatele částku 828 211,79 Kč jako náhradu mzdy, částku 12 280 Kč jako náhradu škody a částku 179 599 jako náhradu nákladů řízení, a dále částku 230 928,50 Kč, představující úroky z prodlení. Nedopatřením došlo k tomu, že stěžovateli byla vyplacena částka náhrady mzdy představující hrubý výdělek, aniž by došlo k odpočtu částek odpovídající dani ze závislé činnosti a pojistnému na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, celkem ve výši 396 295 Kč, což byla částka, kterou stěžovatel získal bez právního důvodu.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2015 č. j. 28 C 104/2014-270 žalobu v meritu věci zamítl, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel podle §331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
4. Tento rozsudek k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 8. 2015 č. j. 19 Co 1174/2015-314 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že stěžovatel měl nepochybně vědomost o tom, že srážky na povinné odvody provedeny nebyly.
5. Dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5743/2015-344 odmítl jako nepřípustné, když podstatou námitek stěžovatele byl jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním, které bylo na základě konkrétního posouzení okolností případu pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
6. Okresní soud následně ve vrácené věci nařídil jednání a prováděl dokazování toliko o skutečnosti, zda stěžovatel věděl nebo musel z okolností předpokládat, že poukázaná částka ve výši 230 928,50 Kč, představující úroky z prodlení, zahrnuje i povinné odvody; pouze o této částce totiž krajský soud ve zrušujícím rozhodnutí o odvolání stěžovatele vyjádřil pochybnosti. Napadeným rozsudkem ze dne 1. 8. 2016 č. j. 28 C 104/2014-404 okresní soud rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 396 295 Kč s příslušenstvím (výrok I) a povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 453 501,24 Kč (výrok II).
7. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 2056/2016-444 k odvolání stěžovatele potvrdil naposled uvedený rozsudek okresního soudu ve věci samé (výrok I), změnu provedl pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II).
8. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 16. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 1859/2017-476 pro nepřípustnost odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel uvádí, že všechna napadená rozhodnutí zasahují do jeho práva na soudní ochranu, jelikož jsou založena na nepřezkoumatelném a zcela neodůvodněném závěru krajského soudu, že bylo "zcela seznatelné, že zákonné odvody ze mzdy (stěžovatele) odečteny nebyly", když krajský soud se ve svém odůvodnění věnuje takřka výhradně časovému období po vyplacení předmětných částek, nikoliv okamžiku vyplacení (přijetí) částek, resp. časovému období před vyplacením. Tím porušil zásadu právní jistoty adresáta právní normy (tj. zaměstnance), neboť jeho dobrou víru posuzuje na základě skutečností, které nastaly až po vyplacení částek. Vzhledem ke znění §331 zákoníku práce je podle stěžovatele zřejmé, že důležitý je okamžik vyplacení, popř. přijetí neprávem vyplacených částek, nikoliv časově neurčené časové období po tomto okamžiku. Je přesvědčen, že kdyby krajský soud skutečně posuzoval dobrou víru stěžovatele k okamžiku přijetí částek, nemohl by dospět ke stejnému závěru.
10. Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se nevěnují jeho námitkám proti odůvodnění obou rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší soud nesprávně konstatoval soulad napadeného rozhodnutí krajského soudu se svojí ustálenou judikaturou, pochybením krajského soudu se nezabýval, a tím porušil právo stěžovatele na soudní ochranu. Dále stěžovatel uvádí, že důvodem podání ústavní stížnosti nejsou závěry krajského soudu, resp. dovolacího soudu, ale to, jakým způsobem byly tyto závěry krajským soudem odůvodněny za souhlasu dovolacího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že oproti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 1859/2017-476, resp. jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 2056/2016-444, rozsudku okresního soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 28 C 104/2014-404 a usnesení krajského soudu ze dne 6. 8. 2015 č. j. 19 Co 1174/2015-314, byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. V případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5743/2015-344 je však nutno konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné lhůty (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tudíž je v této části opožděná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy zhodnotily otázku existence jeho dobré víry k částkám jemu vyplaceným vedlejší účastnicí řízení, resp. k okamžiku jejich vyplacení. Z ústavní stížnosti, která si obsahově poněkud protiřečí (stěžovatel uvádí, že "důvodem podání ústavní stížnosti nejsou závěry krajského, resp. dovolacího soudu, ale to, jakým způsobem byly tyto závěry krajským soudem odůvodněny za souhlasu dovolacího soudu" - viz sub 10) není zjevné, že by stěžovatel nesouhlasil s právním výkladem §331 zákoníku práce, jak jej v napadených rozhodnutích provedl krajský soud, totiž že "podmínkou pro vrácení neprávem vyplacených částek není znalost přesné výše takto neprávem vyplacené částky. Postačuje vědomost žalovaného o tom, že srážky na povinné odvody nebyly provedeny. K získání bezdůvodného obohacení dochází již okamžikem přijetí plnění, tedy dnem přijetí plnění na účet advokáta, který žalovaný jako místo k plnění pro splnění dluhu označil.". Takto provedený výklad zákona, proti němuž z hlediska ústavnosti nelze obecně ničeho namítat, byl přitom podstatný pro hodnocení skutkových zjištění ve věci.
16. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak (zejména) krajský soud vyhodnotil dokazování k tomu, zda věděl o tom, resp. mohl z okolností předpokládat, že srážky na povinné odvody nebyly provedeny, tj. otázku jeho "dobré víry". V tomto ohledu je nutno souhlasit s hodnocením Nejvyššího soudu, že jde o otázku skutkovou, jejíž vyhodnocení vyplývá z konkrétního posouzení každého jednotlivého případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1775/2013); závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze tedy aprobovat.
17. K existenci "dobré víry" stěžovatele proběhlo rozsáhlé dokazování. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí krajského soudu, neboť z odůvodnění těchto rozhodnutí zřetelně vyplývá, na základě jakých důvodů krajský soud dospěl k přijatému skutkovému a právnímu závěru, skutkový závěr (tj. zjištění, že stěžovatel měl nepochybně vědomost o tom, že srážky na povinné odvody provedeny nebyly) přitom nevybočuje z mezí hodnocení provedených důkazů (v podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadená rozhodnutí krajského soudu, a potažmo napadené rozhodnutí okresního soudu, vykazovala ústavně relevantní pochybení.
18. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost odmítnuta v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 1859/2017-476, rozsudku krajského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 2056/2016-444, rozsudku okresního soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 28 C 104/2014-404 a usnesení krajského soudu ze dne 6. 8. 2015 č. j. 19 Co 1174/2015-314 jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5743/2015-344 jako podaná po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu