ECLI:CZ:US:2017:3.US.2821.17.1
sp. zn. III. ÚS 2821/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Paroulkem, advokátem, sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 sp. zn. 3 Tdo 649/2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017 sp. zn. 6 To 3/2017, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. 40 T 12/2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. 6 To 23/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. 6 To 23/2016 podle §258 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 40 T 12/2014 [v pořadí třetí rozsudek v dané věci, přičemž tímto rozsudkem krajský soud zprostil stěžovatelku obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu], podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil krajskému soudu, aby učinil nové rozhodnutí, a podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
3. Krajský soud rubrikovaným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měla dopustit tak, že dne 5. 7. 2014 kolem 19. 30 hod. v ložnici svého rodinného domu bodla svého přítele kuchyňským nožem, jenž na následky vykrvácení téhož dne ve 20.55 hodin zemřel. Za to ji podle §145 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 tr. řádu poškozené odkázal se svými nároky na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 6 To 3/2017, jímž je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když vrchní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. 6 To 23/2016 mimo jiné rozhodl podle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu krajského soudu. Cílem rozhodnutí podle stěžovatelky bylo přinutit krajský soud k tomu, aby akceptoval právní názor vrchního soudu. Vrchní soud přitom krajskému soudu vytkl pouze opakovaně selektivní hodnocení důkazů, aniž by sám vrchní soud - byť alespoň formálně - důkazy provedl, čímž nedostál §263 odst. 7 tr. řádu. Podle stěžovatelky nestačí přesvědčení vrchního soudu, že se trestného činu dopustila, jež není založeno na důkazech, které sám provedl, případně provedl znovu a poté náležitě vyhodnotil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
9. Z ústavní stížnosti je zřejmé - přes odkazovaná ustanovení Listiny - že stěžovatelka v ní pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. V posuzovaném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve stěžovatelčině věci dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek stiženy nejsou, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
14. Stěžovatelka namítá, že jí byl postupem dle §262 tr. řádu nepřípustně odňat její zákonný soudce, čímž mělo dojít k porušení článku 38 odst. 1 Listiny. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožnil.
15. Podle §262 věty prvé tr. řádu "rozhodne-li soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 tr. řádu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)].
16. Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 tr. řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je sice nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený. Aplikace §262 tr. řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další [srov. nález Ústavního soud ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313)].
17. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle §262 tr. řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Tak by tomu bylo zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud náležitě svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. řádu nebo by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09 či ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Má-li odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění, než soud prvního stupně, nemůže si bez provedení dokazování sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Když si je na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně vytvoří, aniž by dané důkazy sám zopakoval, poruší tím právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15, ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14, ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175), ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183) aj.].
19. V předmětné věci opakovaně rozhodoval jak krajský soud, tak vrchní soud. Stěžovatelku nejprve krajský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 sp. zn. 40 T 12/2014 uznal vinnou zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 a 5 tr. zákoníku. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně vrchní soud tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 6 To 18/2015. V pořadí druhým rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 40 T 12/2014 byla stěžovatelka zproštěna obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně vrchní soud usnesením ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 6 To 81/2015 tento zprošťující rozsudek zrušil. Krajský soud však i v novém řízení postupoval shodně a rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 40 T 12/2014 opětovně stěžovatelku zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně pak vrchní soud znovu zrušil napadený rozsudek krajského soudu, přičemž již použil postup podle §262 tr. řádu.
20. Vrchní soud uvedl, že nutnost zrušení uvedeného rozhodnutí byla způsobena rovněž (zčásti opakovaným) vadným postupem krajského soudu, když tento soud s ohledem na obtížnost důkazní situace neshledává dostatečnou oporu pro závěry ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného a potažmo trestní odpovědnosti stěžovatelky. Společným a zásadním důvodem pro zrušení všech předcházejících rozsudků soudu prvního stupně bylo podle vrchního soudu selektivní hodnocení provedených důkazů, což byl postup, který zakládal porušení zásady volného hodnocení důkazů jako základní zásady trestního řízení obsažené v §2 odst. 6 tr. řádu. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud sice doplnil dokazování podle jeho požadavků, avšak poté nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, zejména některé pro rozhodnutí významné důkazy zcela pominul (tj. důkazy svědčící o pravděpodobném mechanismu zranění poškozeného) a jiné naopak nedůvodně přecenil (zejména poněkud překvapivou změnu výpovědi stěžovatelky ohledně průběhu skutkového děje). Krajský soud, dovodil dále vrchní soud, vyjmul z kontextu jednotlivé důkazy, které státní zástupkyně předložila v průběhu hlavních líčení, a izolovaně dospěl k závěru, že rozhodné skutečnosti neprokazují. Krajský soud tak zjevně rezignoval na hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, přičemž lze konstatovat, že tyto souvislosti mezi nimi nehledal. Z tohoto důvodu vrchní soud konstatoval, že krajský soud svým předchozím přístupem ve věci zavdal oprávněnou domněnku o jeho zatíženosti závěry, jež dosud učinil, přičemž postup podle §262 tr. řádu by v této situaci mohl být pro spravedlivé rozhodnutí ve věci přínosem. Proto vrchní soud vedle zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu nařídil, aby věc byla nově projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
21. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 19. 4. 2016 (srov. str. 14 až 16), odvolací soud náležitě vysvětlil, proč považoval za nutné rozhodnout podle §262 tr. řádu, přičemž uvedl zcela konkrétní výhrady k důkaznímu postupu nalézacího soudu, a dále zdůraznil, že postup podle §262 tr. řádu zvolil až poté, co dospěl k závěru, že krajský soud by ani v případě nového projednání a rozhodnutí věci ve stejném složení senátu nerozhodl nestranně, bez zatížení svými předchozími postoji ve věci a na základě hodnocení důkazů tak, jak předvídá §2 odst. 6 tr. řádu.
22. Lze tudíž přisvědčit Nejvyššímu soudu, že důvodem takového postupu nebylo to, že by odvolací soud hodnotil provedené důkazy jinak než soud nalézací, nýbrž skutečnost, že nalézací soud opakovaně postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, když důkazy hodnotil selektivně, izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech. Přitom vrchní soud v předcházejících řízeních nezasáhl nepřípustným způsobem do procesu hodnocení důkazů krajským soudem, ale toliko mu opakovaně vytýkal nezákonnost popsaného postupu.
23. Ústavní soud neshledal v usnesení vrchního soudu ze dne 19. 4. 2016 a ani v navazujících rozhodnutích krajského soudu a vrchního soudu vady, které by mohly být důvodem pro jejich kasaci. Citované závěry vrchního soudu Ústavní soud nepovažuje za svévolné či nedostatečně odůvodněné [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271), a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98, ze dne 22. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 642/08, ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 2028/08, ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 207/09, ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3663/15 či ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1258/16].
24. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
25. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
26. Považuje-li stěžovatelka přezkum skutkových závěrů vrchního soudu ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
27. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
28. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu