ECLI:CZ:US:2017:3.US.2877.17.1
sp. zn. III. ÚS 2877/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 3173/2017-181 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016 č. j. 11 Co 290/2016-57, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z textu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") podal stěžovatel žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhá zaplacení částky 620 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Liberci.
3. Současně s podáním žaloby stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Obvodní soud usnesením ze dne 13. 5. 2016 č. j. 19 C 102/2016-44 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu jako věcně správné, když se ztotožnil se závěrem, že stěžovatel neprokázal, že jeho poměry přiznání osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Nesplňuje-li tedy stěžovatel zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nejsou tím splněny ani zákonné důvody pro ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť osvobození od soudních poplatků je nezbytnou podmínkou pro ustanovení zástupce z řad advokátů soudem.
5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž zároveň opět požádal o ustanovení zástupce.
6. Usnesením ze dne 7. 9. 2016 č. j. 19 C 102/2016-73, doručeným stěžovateli dne 12. 9. 2016, vyzval obvodní soud stěžovatele, aby si ve lhůtě 10 dnů pro podání dovolání v této věci zvolil dle §241 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016 č. j. 11 Co 290/2016-57 s tím, že nebude-li do 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena nadepsanému soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
7. Stěžovatel na tuto výzvu toliko opětovně zopakoval svou žádost o ustanovení advokáta, aniž by osvědčil nové skutečnosti svědčící pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
8. Obvodní soud usnesením ze dne 7. 11. 2016 č. j. 19 C 102/2016-126 návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl, přičemž toto usnesení k odvolání stěžovatele potvrdil městský soud usnesením ze dne 2. 1. 2017 č. j. 11 Co 479/2016-152. Toto pravomocné usnesení městského soudu sice stěžovatel napadl dovoláním, avšak dovolací řízení zastavil Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3174/2017, neboť ani dovolací soud neshledal naplnění předpokladů pro ustanovení zástupce. Ústavní stížnost stěžovatele proti citovaným usnesením městského soudu a Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2878/17.
9. Nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že v situaci, kdy návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení byl již dříve pravomocně zamítnut, přičemž toto zamítavé rozhodnutí již nemůže být zvráceno ani rozhodnutím dovolacího soudu, a stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, nezbývá, než zastavit dovolací řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že se soudy odchýlily od svých rozhodnutí v jiných řízeních týkajících se stěžovatele, v nichž byl osvobozen od soudního poplatku. Stěžovatel zdůrazňuje, že jak v době před vydáním napadeného rozhodnutí městského soudu, tak v době po jeho vydání byl od soudních poplatků osvobozen. Soudy přitom nijak neodůvodnily, jak se stěžovatelova situace změnila a proč tak nyní od soudního poplatku osvobozen nebyl.
11. Dále stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že soudy jej předem neupozornily, že v jeho věci mají právní názor odlišný od předchozích rozhodnutí, a proto je tak třeba tato rozhodnutí vnímat jako překvapivá.
12. Konečně pak stěžovatel upozorňuje, že soudům nic nebránilo, aby ho vyzvaly k doplnění jeho majetkového prohlášení, zdálo-li se jim, že je vyplněno nekvalifikovaně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
14. Řízení o dovolání proti napadenému usnesení městského soudu bylo Nejvyšším soudem zastaveno, neboť stěžovatel nebyl řádně zastoupen advokátem. To činí ústavní stížnost proti usnesení městského soudu, jež předcházelo podání dovolání, nepřípustnou (viz sub 21 a 22).
15. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel již proti tomuto rozhodnutí neměl k dispozici žádné opravné prostředky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
17. Stěžovatel si nepochybně byl vědom povinnosti být v dovolacím řízení zastoupen advokátem a nijak nezpochybňuje, že tuto povinnost nesplnil. Jeho výhrady směřují výlučně proti tomu, že mu advokát nebyl ustanoven soudem na základě jeho opakovaných žádostí.
18. Povinné zastoupení advokátem v řízení o opravném prostředku (zde navíc o opravném prostředku mimořádném) v obecné rovině představuje legitimní omezení práva na přístup k soudu, jež existuje v řadě států (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1986 ve věci Gillow proti Spojenému Království, stížnost č. 9063/80, §69). Zastavení dovolacího řízení bez meritorního rozhodnutí tak nelze bez dalšího považovat za zásah do práva na přístup k soudu.
19. V posuzované věci stěžovatel podal dovolání, v němž požadoval přezkum rozhodnutí o tom, zda má být osvobozen od soudního poplatku a zda mu má být ustanoven advokát pro řízení ve věci samé. V rámci dovolacího řízení byl stěžovatel vyzván, aby prokázal, že splňuje podmínku povinného zastoupení, usnesením obvodního soudu ze dne 7. 9. 2016 č. j. 19 C 102/2016-73. Následně obvodní soud usnesením ze dne 7. 11. 2016 č. j. 19 C 102/2016-126 zamítl žádost stěžovatele o ustanovení advokáta pro účely dovolacího řízení. Toto rozhodnutí obstálo v přezkumu odvolacím soudem a je třeba je považovat za konečné, neboť dovolací řízení o něm bylo zastaveno a ústavní stížnost směřující proti němu byla odmítnuta.
20. Nebyl-li za shora popsaných okolností stěžovatel v řízení zastoupen advokátem a řízení o dovolání z tohoto důvodu bylo zastaveno, nelze takový postup považovat za zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu.
21. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolací řízení ústavně konformním způsobem z výše uvedených důvodů zastavil, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení městského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud rozhodl z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li řízení o stěžovatelově dovolání - řádně - zastaveno proto, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
22. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jakoby vůbec podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu - považovat za přípustnou.
V.
Závěr
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu