ECLI:CZ:US:2017:3.US.2930.17.1
sp. zn. III. ÚS 2930/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Sikory, zastoupeného JUDr. Michalem Sýkorou, advokátem, sídlem Pod Hybšmankou 3090/28, Praha 5 - Smíchov, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. června 2017 č. j. 1 VZN 1706/2015-54 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 26. ledna 2017 č. j. 1 KZN 2034/2016-32, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného sdělení, resp. usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality) usnesením ze dne 19. 12. 2016 č. j. KRPK-62792-72/TČ-2015-190080 podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy poškozeným měl být stěžovatel, odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě ji vyřídit jinak.
3. Krajské státní zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") shora označeným usnesením následnou instanční stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítlo.
4. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") v ústavní stížností rovněž napadeném sdělení konstatovalo, že ve stěžovatelově podnětu k výkonu dohledu obsažené námitky shledalo nedůvodnými.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh celého případu, zejména poukazuje na jednotlivé časové momenty, zajištěné a provedené důkazy a jejich hodnocení ze svého pohledu. Podstatou této obsáhlé argumentace je pak stěžovatelovo tvrzení, že orgány činné v trestním řízení nepřihlédly dostatečně ke všem souvislostem daného případu, z nichž dle stěžovatele vyplývá závěr o trestnosti jednání podezřelých.
6. Stěžovatel soustřeďuje pozornost k převodní smlouvě, která byla uzavřena dne 22. 12. 2011 mezi ním a nabývající obchodní společností UNIOS Pharma s. r. o. a vedlejší účastnicí smlouvy obchodní společností KLAS CZ s. r. o., kdy předmětem převodu byly všechny podstatné složky podnikání nezbytné pro fungování sítě multilevel marketingu, a to za částku 4 731 706 Kč, přičemž skutečná hodnota převáděných podstatných složek podnikání nezbytných pro fungování dané sítě měla dle stěžovatele činit v době uzavření převodní smlouvy částku přibližně 25 000 000 Kč, což však v době prodeje této podstatné složky podnikání nevěděl, neboť neznal skutečnou ekonomickou situaci svého podnikání, avšak o skutečné hodnotě sítě multilevel marketingu měli vědět Ing. Jiří Vaculovič a Slavomír Psota, kteří mu tyto skutečnosti před uzavřením předmětné převodní smlouvy neuvedli, čímž jej měli uvést v omyl a způsobit mu tak na jeho majetku škodu velkého rozsahu.
7. Podle stěžovatele krajské státní zastupitelství opomíjí skutečnost, že si sice podezřelí odebrali své zboží, ale přitom neoprávněně (bez jeho souhlasu) obsadili provozovnu, na jeho náklady zneužívali jeho hmotný i nehmotný majetek a přisvojili si také zisk, který násobně překračoval hodnotu odebraného zboží.
8. Stěžovatel se vymezuje proti závěru vrchního státního zastupitelství, podle něhož jde k jeho tíži, že nejednal s péčí řádného hospodáře a uzavřel smlouvu zásadního významu bez znalosti skutečného stavu hospodaření a majetku obchodní společnosti KLAS CZ s. r. o.
9. Podle stěžovatele jsou ve spisovém materiálu k dispozici důkazy, které potvrzují, že smlouvu uzavřel pod nátlakem třetích osob, které odmítly legální postup, zablokovaly jeho podnikání, odmítly úhradu svých pohledávek, na jejichž zaplacení měl vyřízené úvěry, vyhrožovaly mu a ultimativně trvaly na převodu "seskupení KLAS" za cenu odpovídající pouhé výši přechodných pohledávek, tj. za částku cca 4,7 mil. Kč, přestože jeho hodnota byla mnohonásobně vyšší. Ocenění seskupení KLAS mělo být provedeno znaleckým posudkem, případně odborným vyjádřením. Obě státní zastupitelství závěry policejního orgánu nekriticky převzala a bez vlastního ověření shledala za věrohodné výpovědi poškozených, ačkoli se vyznačovaly vzájemnými rozpory. Stěžovatel nesouhlasí ani s konstatováním vrchního státního zastupitelství, podle kterého spornou smlouvu připravil sám se svým právním zástupcem. Podle stěžovatele elektronická komunikace podezřelých dokládá, že příprava smlouvy byla "v jejich režii".
10. Stěžovatel má za to, že v trestním řízení došlo k porušení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155)], jelikož o stížnosti stěžovatele podané proti usnesení o odložení věci rozhodoval dozorující státní zástupce, který již vyjádřil jednoznačný názor na to, jakým způsobem má skončit prověřování tohoto případu. Tím totiž státní zástupce jednoznačně avizoval svůj právní názor na věc. Právě taková procesní situace nastala v posuzované trestní věci, neboť dozorující státní zástupkyně svůj názor vyjádřila a vydala pokyn policejnímu orgánu, aby věc podle §159a odst. 1 tr. řádu odložil. K rozhodnutí o instanční stížnosti byl povolán státní zástupce nadřízený státnímu zástupci, který vydal k odložení věci pokyn.
11. Znaky libovůle spatřuje stěžovatel také v tom, že se příslušné orgány zaměřily především na otázku, že došlo k podpisu převodní smlouvy, zatímco mnohá a rozhodná jednání doprovázející uzavření smlouvy přešly bez povšimnutí. Prakticky se nezabývaly podezřením z podvodu, lichvy, vydírání, pomluvy, daňových, účetních a úvěrových deliktů, které většinou ze svých úvah a priori vyloučily, případně některé bez řádného ověření zamítly. Nevzaly v potaz ani širší vymezení okruhu podezřelých stěžovatelem. Uvedené koliduje se zákazem libovůle při výkonu veřejné moci, když se policejní orgán a státní zástupce fakticky odmítli vypořádat s odůvodněnými námitkami stěžovatele, který se jako poškozený domáhal ochrany proti závažné trestné činnosti. Za mimořádně závažnou označuje expertízou prokázanou skutečnost, že z účetnictví stěžovatele "zmizelo" v předmětném období značné množství finančních prostředků, a to dokonce v částce vyšší, než byla převodní cena. Tato manipulace snížila majetek stěžovatele a měla dopomoci podezřelým k uchvácení "seskupení KLAS". Orgány činné v trestním řízení zmiňované skutečnosti opomenuly a nedokázaly si ani opatřit účetnictví stěžovatelových společností. Policejní orgán svévolně ze spisu vyňal klíčový dokument nazvaný "Uchvácení Klasu_151127", což odůvodnil nepravdivým tvrzením, že o tento postup požádal stěžovatel se svým advokátem. Stěžovatel dovozuje, že se přitom nachází v nerovnocenném postavení vůči orgánům činným v trestním řízení a je odkázán na jejich přístup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že stěžovatel jejich splnění nedoložil, jde-li o část ústavní stížnosti zahrnující námitky proti porušení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu.
13. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
14. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se se projevuje především v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
15. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, usnesení ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, usnesení ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz] ve vztahu k aktům veřejné moci při výkladu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá úloze orgánů činných v trestním řízení v demokratickém právním státu. Je-li ústavním úkolem orgánů veřejné moci poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet.
16. Když stěžovatel nyní tvrzenou kritiku nezahrnul do podnětu k výkonu dohledu (a ani neprokázal její začlenění do případného jiného podání adresovanému vrchnímu státnímu zastupitelství), ač mu v tom nic nebránilo, v takové situaci je namístě odpovídající oponenturu považovat za nepřípustnou z hlediska vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Uvedené činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení u dalších částí ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla - v tomto rozsahu - podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný• Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
21. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává práva na účinné vyšetřování, fakticky pak rovněž práva na ochranu svých práv při hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Právem na účinné vyšetřování se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 a ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15]. Za jeho pojmový znak považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině, resp. Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavním soudem a ESLP je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do Ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce. Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů.
22. Jak lze dovodit z judikatury ESLP, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (232/2011 Sb., N 123/61 SbNU 767)]. Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
23. Uvedené právo tak není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech záležitostí způsobujících újmu na právech, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti, způsobující zásah převážně v rovině majetkových práv, je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 19.].
24. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (srov. níže), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 a ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
25. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [srov. nález ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61.]. Povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy, tedy práva na život [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [srov. nálezy ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161) a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15] a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14).
26. K porušení těchto základních práv a svobod dle Ústavního soudu v daném případě nedošlo, a to s ohledem na druh újmy stěžovateli - podle jeho argumentace - vzniklé. Judikatura Ústavního soudu, o níž stěžovatel opírá svou argumentaci, se týkala výše uvedených nenahraditelných hodnot chráněných normami ústavního práva (zejména práva na život; souhrnně srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16).
27. Přisvědčit nelze předpokladu, že by občanské soudní řízení nedávalo možnosti zjistit v daném případě dostatečně skutkový stav. Policejní orgán nezanedbatelné množství důkazů obstaral a provedl, přičemž je lze využít i v tomto řízení, dále má sám soud v tomto řízení řadu možností k obstarání dalších důkazů (např. výslech svědků či znalecké dokazování, jehož se stěžovatel dovolává), a konečně u řízení s tímto předmětem nelze předpokládat nutnost provedení důkazů, jejichž obstarání by nebylo v možnostech účastníka řízení (kupř. odposlechy, obstarání biologických stop, provedení domovní prohlídky, apod.).
28. Dále se stěžovatel dovolává porušení svých práv hodnocením provedených důkazů. Taková argumentace však důvodem pro věcné posouzení, natož pro vyhovění ústavní stížnosti zásadně být nemůže. Do závěrů orgánů činných v trestním řízení o hodnocení důkazů v otázce viny může Ústavní soud zasahovat jen ve zcela výjimečných případech nejzávažnější trestné činnosti, v níž by postupy orgánů činných v trestním řízení ukazovaly zaujatost k obětem a neúctu k jejich nejdůležitějším ústavním právům, jimž způsobenou újmu nelze reparovat mimo trestní řízení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 20. 12. 2007 ve věci Nikolova a Velichkova v. Bulharsko, stížnost č. 7888/03). Vzhledem k výše uvedenému v otázce povahy stěžovateli způsobené újmy nepřipadá zásah Ústavního soudu vůbec v úvahu.
29. Shrnutím řečeného a z uvedených důvodů se již jen zaznamenává, že ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu