ECLI:CZ:US:2017:3.US.2944.17.1
sp. zn. III. ÚS 2944/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace Sluníčko, z. s., sídlem Petrušov 152, Staré Město, zastoupené Mgr. et Mgr. Šárkou Klodnerovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 64/12, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-20, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-29 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. srpna 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Pardubicích, kontaktního pracoviště Svitavy, sídlem Bezručova 2055/13, Svitavy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatelka podala k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jímž byla odmítnuta její správní žaloba.
3. Stěžovatelka v kasační stížnosti požádala o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Uvedla, že je veřejně prospěšnou právnickou osobou, nemá žádné příjmy ani žádný majetek a domáhá se svou žalobou rozhodnutí ve veřejném zájmu.
4. Prvním z napadených usnesení Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu žádost o osvobození od soudního poplatku (výrok I), zamítl stěžovatelčinu žádost o ustanovení advokáta (výrok II) a současně stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě pěti dní uhradila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč (výrok III) a aby ve lhůtě pěti dní doložila plnou moc udělenou advokátovi či ve stejné lhůtě doložila, že její zaměstnanec nebo člen má vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (výrok IV).
5. Usnesení ze dne 20. 7. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-20 bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 7. 2017. Dne 25. 7. 2017 stěžovatelka požádala o prodloužení určené pětidenní lhůty. Nejvyšší správní soud tuto žádost o prodloužení lhůty zamítl usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-29, které bylo stěžovatelce doručeno dne 7. 8. 2017.
6. Třetím napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky, když konstatoval, že stěžovatelka nesplnila výzvu soudu a nedoložila plnou moc udělenou advokátovi či potvrzení, že její zaměstnanec nebo člen má vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a předkládá tři námitky vůči napadeným rozhodnutím.
8. Předně stěžovatelka namítá, že její žádosti o osvobození od soudního poplatku mělo být vyhověno, neboť nemá žádné příjmy ani žádný majetek, který by mohla použít na úhradu soudního poplatku. Podle stěžovatelky je přitom pro rozhodování o osvobození od soudního poplatku rozhodná objektivní nemajetnost (tedy existující nedostatek prostředků) a nikoliv důvody, pro které k tomuto stavu došlo. Stěžovatelka proto odmítá tezi vyslovenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008 č. j. 4 As 18/2008-32, podle níž lze po občanském sdružení požadovat, hodlá-li být aktivně činným, aby si materiální prostředky na svou činnost zajistilo samo, a rezignuje-li na to, není možné bez dalšího převést odpovědnost za nezajištění těchto prostředků na stát prostřednictvím osvobození od soudních poplatků.
9. Stěžovatelka nepopírá, že cílem její činnosti je potřeba zapojovat se do soudních řízení, když však uvádí, že v daném případě jde o zcela jiný případ (řízení o kasační stížnosti stěžovatelky ve věci organizování veřejné služby), který nelze zásadně přičítat k předmětu její činnosti. Stěžovatelka primárně usilovala o uzavření smlouvy o organizování veřejné služby, čímž by zefektivnila možnosti svého fungování. Uzavření smlouvy o organizování veřejné služby souvisí jak s vnitřními poměry stěžovatelky, tak s její samotnou existencí. Závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že s organizováním veřejné služby budou bezpochyby spojeny další náklady (dle odůvodnění usnesení např. náklady na zajištění ochranných prostředků a pracovních pomůcek), nejsou dle názoru stěžovatelky relevantní.
10. Dále stěžovatelka namítá, že pětidenní lhůta, kterou jí Nejvyšší správní soud poskytl k dodatečnému zaplacení soudního poplatku a zajištění zastoupení, byla nepřiměřeně krátká. Stěžovatelka polemizuje se stanoviskem Nejvyššího správního soudu, že pětidenní lhůta je dostatečná, když nejde o složité úkony. Podle stěžovatelky je naopak velmi komplikované zajistit si advokáta, který v tak krátké době bude mít kapacitu se s věcí seznámit alespoň v tom rozsahu, aby mohl uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb. Stěžovatelka navíc zdůrazňuje, že její situace byla zkomplikována tím, že advokáta si měla zajistit v průběhu července, kdy je řada advokátů na dovolené.
11. Konečně pak stěžovatelka upozorňuje na to, že ve věci projednávané před krajským soudem šlo o otázku uzavření smlouvy o výkonu veřejné služby, přičemž veřejná služba je upravena v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle §11 odst. 1 písm. b) zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), jsou řízení ve věci pomoci v hmotné nouzi osvobozena od soudního poplatku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Ústavní stížnost proti výroku III usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-20 je nepřípustná, neboť tímto výrokem byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Podle stanoviska pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.
14. Stejně tak je třeba právě vyložené důvody nepřípustnosti vztáhnout i na výrok IV usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-20, jímž byla stěžovatelka vyzvána k doložení, že splňuje podmínky povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti.
15. Z téhož důvodu je ústavní stížnost nepřípustná rovněž proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-29, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty. Případný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky je možno spojovat až s odmítnutím kasační stížnosti pro marné uplynutí lhůty, nikoliv již se samotným stanovením či neprodloužením takové lhůty.
16. Ústavní stížnost proti výrokům I a II usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-20 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017 č. j. 9 Ads 199/2017-34 je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i zásadu minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince.
19. Uvedené platí obzvláště v těch případech, ve kterých je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky, zda jsou či nejsou naplněny předpoklady pro jeho osvobození od placení soudních poplatků. Ústavní soud zastává názor, že posouzení těchto otázek v zásadě spadá do výhradní rozhodovací sféry obecných soudů. Porušení základních práv účastníka řízení tu připadá v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany obecných soudů o projev libovůle a napadené rozhodnutí je v evidentním rozporu s principy spravedlnosti [srov. k tomu např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275), nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197), usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09].
20. Své rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudního poplatku Nejvyšší správní soud založil na své předchozí judikatuře, již přehledně shrnul v bodech 5 až 7 prvního napadeného usnesení. Tato judikatura rozlišuje v zásadě tři možné situace, v nichž se může nacházet právnická osoba, jež objektivně nemá k dispozici prostředky pro úhradu soudního poplatku.
21. První situaci představují případy, kdy je cílem právnické osoby účastnit se různých správních a soudních řízení (typicky půjde o různé advokační organizace, například ekologického zaměření). V takové situaci dle Nejvyššího správního soudu nelze přenášet náklady na vedení těchto řízení na stát tím, že právnická osoba bude cíleně založena tak, že nebude mít k dispozici žádný majetek ani žádné příjmy.
22. Druhou možností jsou případy, v nichž právnická osoba, jejímž účelem není pravidelná účast v soudním řízení, žádá o osvobození od soudního poplatku v situaci, kdy věc souvisí s její existencí, vnitřními poměry či majetkem. V takovém případě je namístě uvažovat o osvobození od soudního poplatku.
23. Naproti tomu, jde-li o situaci, kdy se právnická osoba domáhá ochrany před zásahem veřejné moci, který nemá žádný vztah k existenci právnické osoby, jejím vnitřním poměrům, majetku ani aktivitám, jež spadají do předmětu činnosti vymezeného stanovami, je legitimní trvat na tom, aby si právnická osoba k prosazování svých zájmů zajistila potřebné finanční prostředky.
24. Ústavní soud upozorňuje, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
25. Výklad §36 odst. 3 soudního řádu správního, který je předestřen ve shora rekapitulované judikatuře, na niž odkazuje odůvodnění prvního napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, hodnotí Ústavní soud jako ústavně konformní.
26. Obdobně nelze nic vytknout tomu, že Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu žádost podřadil pod třetí okruh situací a konstatoval, že věc se nedotýká její existence, vnitřních poměrů, majetku ani předmětu činnosti stěžovatelky. Podle stanov stěžovatelky je jejím účelem "obrana sociálních, hospodářských a dalších potřeb a práv svých členů, zájmů svých členů, především aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu Cpjn 202/2013". Z uvedeného je zřejmé (srov. zejména formulaci "především"), že jádrem činnosti stěžovatelky je zastupování jejích členů v civilních soudních řízeních. S těmito aktivitami nemá provozování veřejné služby podle zákona o pomoci v hmotné nouzi žádnou přímou souvislost.
27. Ke stěžovatelčině argumentaci obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že nesouhlas s judikaturou Nejvyššího správního soudu nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti v situaci, kdy tuto judikaturu shledává Ústavní soud za ústavně konformní.
28. Námitce stěžovatelky, že se na její věc vztahuje věcné osvobození od soudního poplatku, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích včetně návětí zní: "Od poplatku se osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a kompenzace a dávek pěstounské péče." Z textu ustanovení je tak zřejmé, že osvobození se vztahuje na případy, kdy je předmětem soudního řízení dávka pomoci v hmotné nouzi, nikoliv na problematiku zajišťování veřejné služby, jež je regulována tímtéž zákonem. Nejvyšší správní soud tak nepochybil, když vyžadoval soudní poplatek za kasační stížnost.
29. Ústavní soud se dále zabýval posouzením, zda Nejvyšší správní soud nezasáhl do stěžovatelčina práva na přístup k soudu tím, že její kasační stížnost odmítl bez meritorního rozhodnutí.
30. Soudní poplatky i povinné zastoupení jsou legitimními omezeními práva na přístup k soudu. Odmítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedostatek právního zastoupení stěžovatelky v situaci, kdy nejprve rozhodl o její žádosti o ustanovení advokáta a vyzval ji k odstranění vady spočívající v nedostatku právního zastoupení, a současně stěžovatelku poučil o následcích nevyhovění výzvě, nelze takovému postupu v obecné rovině z ústavního pohledu nic vytknout.
31. Pro posouzení konkrétního případu stěžovatelky je ještě třeba posoudit, zda byla lhůta, již jí Nejvyšší správní soud stanovil ke splnění povinností uvedených ve výzvě, dostatečná.
32. Ústavní soud se problematikou ústavnosti lhůt zabýval v minulosti již několikrát. Z jeho judikatury vyplývá, že lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním. Těmito "konkrétními okolnostmi", čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou: 1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva; 2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení); 3. ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539), bod 22)].
33. Konkrétně v případě lhůty pro zaplacení soudního poplatku dospěl Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 k závěru, že třídenní lhůta zpravidla nebude lhůtou dostačující. Obdobně Nejvyšší správní soud v návaznosti na tento nález ve svém rozsudku ze dne 10. 4. 2008 č. j. 2 Afs 44/2007-78 konstatoval, že třídenní lhůta pro zaplacení soudního poplatku a devítidenní vyčkání se zastavením řízení je zásahem do práva na soudní ochranu stanovením příliš krátké soudcovské lhůty. Za délku lhůty, jež bude zpravidla dostatečnou, označil v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud lhůtu v trvání deseti až patnácti dní. Obě rozhodnutí se sice týkala soudního poplatku za správní žalobu, jejich závěry lze ovšem vztáhnout i na soudní poplatek za kasační stížnost.
34. Z dosavadní judikatury také vyplývá, že dostatečnost lhůty je třeba posuzovat též podle toho, jakou dobu jednotlivec fakticky ke splnění povinnosti měl, tedy po jaké době po marném uplynutí lhůty soud přistoupil k zastavení řízení či odmítnutí žaloby, respektive kasační stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 411/16, bod 14; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2395/10, část III).
35. První napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla stěžovatelka vyzvána k uhrazení soudního poplatku a k doložení splnění podmínky povinného zastoupení, bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 7. 2017 (bod 3 třetího napadeného usnesení, o správnosti tohoto údaje neměl Ústavní soud pochybnost mimo jiné též proto, že již dne 25. 7. 2017 požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty). Třetí napadené usnesení, jímž byla kasační stížnost stěžovatelky odmítnuta, bylo vydáno dne 10. 8. 2017. Celkem tak měla stěžovatelka k dispozici 17 dní. Takovou lhůtu pokládá Ústavní soud za dostatečnou. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu a na soudní ochranu tím, že její kasační stížnost byla odmítnuta.
36. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu