ECLI:CZ:US:2017:3.US.2993.17.1
sp. zn. III. ÚS 2993/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek MVDr. Pavlíny Haasové a Marie Sládkové, zastoupených Janem Kozákem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2017 č. j. 17 Co 53/2017-177, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a MVDr. Zdeňka Haase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to pro porušení jejich základního práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že Okresního soud v Prostějově rozsudkem ze dne 2. 12. 2016 č. j. 14 C 133/2015-135 určil, že vlastnicí konkretizovaných nemovitých věcí v katastrálním území Prostějov je první stěžovatelka. V průběhu odvolacího řízení vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 17 Co 53/2017 podal vedlejší účastník návrh na předběžné opatření, kterým by oběma stěžovatelkám bylo zakázáno s vymezenými nemovitými věcmi jakýmkoliv způsobem nakládat. Krajský soud usnesením ze dne 21. 7. 2017 č. j. 17 Co 53/2017-177 návrhu vyhověl a předběžným opatřením stěžovatelkám uložil povinnost, aby nenakládaly jakýmkoliv způsobem s těmito nemovitými věcmi, zejména je nezcizily a nepronajaly.
II.
Argumentace stěžovatelek
3. Stěžovatelky tvrdí, že soud zcela rezignoval na svoji rozhodovací povinnost, bez dalšího převzal argumentaci z návrhu na vydání předběžného opatření, aniž se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání. Kromě jiného převzal nesprávná tvrzení o označení nemovitých věcí, což se odrazilo i v tom směru, že příslušné katastrální pracoviště vydané opatření nezapsalo do katastru nemovitostí a následně bylo vydáno nové předběžné opatření.
4. Podle stěžovatelek je povinností soudu vytvořit prostor dotčenému účastníkovi pro uplatnění jeho práv, aniž by tím byl současně dotčen účel předběžného opatření. Namítají, že nebyla dána ani důvodnost předběžného opatření; ve věci je veden spor o určení vlastnického práva, když první stěžovatelka je dosud manželkou vedlejšího účastníka, a v žalobě se vedlejší účastník domáhá toho, aby jeho manželka (se kterou od roku 2014 nežije) byla určena vlastnicí nemovitých věcí, které darovala druhé stěžovatelce (své matce). Vedlejší účastník je neužívá, bydlí jinde, stěžovatelky mu nic nedluží. Zcela absentuje důvodnost předběžného opatření k možnosti nemovité věci pronajmout.
5. Dále stěžovatelky informují, že i přes poučení o nemožnosti podat proti usnesení odvolání, z procesní opatrnosti odvolání podaly. Jsou přesvědčeny, že krajský soud nebyl oprávněn o návrhu na předběžné opatření rozhodnout, protože věcně příslušným k nařízení předběžného opatření je v prvním stupni okresní soud nebo krajský soud, který je podle hledisek uvedených v §9 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu příslušný k řízení o věci samé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další prostředky jim právní řád neposkytuje, neboť podané odvolání není přípustné (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelky brojí proti rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření, jímž byly stěžovatelky omezeny v dispozicích s nemovitými věcmi, které určil svým návrhem vedlejší účastník.
10. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění možnosti domáhat se ochrany základních práv a svobod lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do takových práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
11. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Tuto okolnost Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
12. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz výše), z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu by mohl být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
13. Ve věci stěžovatelek Ústavní soud v postupu krajského soudu relevantní pochybení neshledal. V ní krajský soud uložil předběžným opatřením stěžovatelkám povinnost nenakládat s nemovitými věcmi, které ve svém návrhu vymezil vedlejší účastník. Ústavní soud nepřehlédl, že vymezení nemovitých věcí vedlejším účastníkem (šlo o stavbu č. p. X1 na pozemcích parc. č.X2 a parc. č. X3), které převzal do výroku napadeného usnesení i krajský soud, nebylo provedeno v souladu s údaji katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu nebyl do katastru nemovitostí proveden příslušný zápis a krajský soud vydal na základě dalšího návrhu vedlejšího účastníka usnesení ze dne 11. 8. 2017 č. j. 17 Co 53/2017-193, jímž uložil druhé stěžovatelce povinnost jakýmkoliv způsobem s předmětnými nemovitostmi nenakládat a návrh, aby byla stejná povinnost uložena první stěžovatelce, zamítl (pozn. ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem usnesením ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3192/17 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Za této situace pak je zřejmé, že usnesení krajského soudu v nyní posuzované věci (ač jím uložené předběžné opatření nebylo procedurálně zrušeno) nemohlo vyvolat takové právní účinky, které by znamenaly nepřípustný zásah do základních práv některé ze stěžovatelek.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu