ECLI:CZ:US:2017:3.US.3106.17.1
sp. zn. III. ÚS 3106/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti CONTINENTAL CARGO CARRIERS TRUCKING s. r. o., sídlem Pohraniční stráže 436, Svatava, zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem, sídlem Obce Ležáky 972/1, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 č. j. 21 Cdo 2018/2017-257, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2016 č. j. 23 Co 258/2016-232 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. března 2016 č. j. 5 C 119/2015-170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Petera Kundrata, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejším účastníkem (z důvodu nevyplacených cestovních náhrad).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil.
4. Následné stěžovatelčino dovolání v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála svým procesním povinnostem, když v dovolání uvedla jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), a v dovolacím řízení nelze proto tento nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, zdůrazňuje, že zákonný dovolací důvod ve svém dovolání vymezila, když nesprávné právní posouzení věci spatřovala 1. ve "věcném vymezení nároku zaměstnance na cestovní náhrady při nepředložení řádného vyúčtování cestovních náhrad a cestovních nákladů pro výpočet mzdy" a 2. v "existenci dlužných mzdových a cestovních náhrad". Pakliže Nejvyšší soud i za této situace její dovolání odmítl proto, že v něm neuvedla způsobilý dovolací důvod, představuje postup dovolacího soudu dle názoru stěžovatelky libovůli tohoto soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského a okresního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 9 až 12) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. proto, že v něm byl uplatněn "jiný dovolací důvod (dovolatelka namítá, že při zjišťování skutkového podkladu pro výpočet cestovních náhrad a výše měsíční mzdy zaměstnance soud nevycházel z údajů zaznamenaných na kartě řidiče, neprovedl všechny navržené důkazy a ´závěr soudu o existenci dlužné mzdy nepochybně zasahuje do jeho práva vlastnit majetek´; čímž dovolatelka zpochybňuje pouze skutková zjištění, která soudy obou stupňů považují za prokázána - a to, že ´žalobkyně neoprávněně krátila žalovanému cestovní náhrady za turnus od 8. 3. 2015 do 22. 3. 2015´ a ´příplatky za práci o víkendu´- na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 25. 5. 2015 je platné; dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje odlišné právní posouzení věci), než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.".
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom nepředkládá žádné přesvědčivé argumenty, které by správnost citovaných závěrů Nejvyššího soudu jakkoli zpochybňovala. Ani z obsahu ústavní stížnosti totiž není zjevné, které konkrétní skutkové zjištění odvolacího soudu mělo být právně hodnoceno odlišně, než jak učinil v napadeném rozsudku městský soud. Jinými slovy, předkládá-li stěžovatelka pouze oponentní právní hodnocení odvíjející se od alternativních skutkových zjištění (tedy nikoliv od skutkových zjištění, ke kterým dospěl městský soud v předmětném řízení), zjevně nejde o "právní posouzení věci" ve smyslu §243a odst. 1 a 3 o. s. ř. Postupoval-li tedy Nejvyšší soud citovým způsobem při hodnocení stěžovatelčina dovolání, nelze mu (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.
9. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
10. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka řádně nevymezila způsobilý dovolací důvod, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 věta první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (viz odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání vůbec nezabýval).
11. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu