ECLI:CZ:US:2017:3.US.3225.16.1
sp. zn. III. ÚS 3225/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, sídlem Muchova 223/9, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. června 2016 č. j. 29 Co 59/2016-505, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a 1) D. V., 2) nezletilého J. V., a 3) nezletilého T. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, 90, 95 a 96 Ústavy, čl. 1, 2, 4, 32, 36 odst. 1, čl. 37 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů zastoupení.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 12. 2015 č. j. 10 P 25/2013-476 byl změněn rozsudek tohoto soudu ze dne 20. 2. 2012 č. j. 10 Nc 405/2010-192 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 10. 2012 č. j. 59 Co 74/2012-281 tak, že výživné se s účinností od 1. 9. 2015 zvyšuje na 9 000 Kč měsíčně pro vedlejšího účastníka 2) a na 7 000 Kč měsíčně pro vedlejšího účastníka 3) s tím, že stěžovatel - otec je povinen toto výživné platit k rukám vedlejší účastnice 1) - matky vždy do každého 15. dne v měsíci; současně byla otci uložena povinnost spořit na účty nezletilých vedlejších účastníků 2) a 3) částku 3 000 Kč měsíčně (výrok I.). Dále byla otci uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2015 do 31. 12. 2015 pro vedlejšího účastníka 2) ve výši 16 000 Kč a pro vedlejšího účastníka 3) ve výši 10 000 Kč k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Výrokem III. okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že od posledního rozhodnutí stanovujícího výši výživného se změnily poměry - v takovém případě soud může podle §923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě.
3. Rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 29 Co 59/2016-505 byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 10 P 25/2013-476 ve výroku I. tak, že částky výživného placené otcem ve výši stanovené okresním sudem se zvyšují již účinností od 1. 1. 2013; od 1. 1. 2014 pak byla částka výživného zvýšena na 10 000 Kč pro vedlejšího účastníka 2) a 8 000 Kč pro vedlejšího účastníka 3) s povinností dále přispívat na spoření částkou 5 000 Kč měsíčně na každé dítě beze změny podmínek a splatnosti měsíčních splátek; ve výroku II. byl rozsudek změněn tak, že nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 na běžném výživném ve výši 168 000 Kč pro vedlejšího účastníka 2) a 114 000 Kč pro vedlejšího účastníka 3) je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a nedoplatek příspěvku na spoření ve výši 156 000 na každé dítě ve dvou splátkách po 78 000 Kč splatných do 30. 11. 2017 a do 30. 11. 2018 pod ztrátou výhody splátek na účty založené pro děti matkou (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z důkazů provedených okresním soudem vyplývá, že otec za rok 2013 přiznal základ daně z příjmů ve výši 1 406 180 Kč, což by po odečtení 15% daně představovalo částku 1 195 253 Kč a měsíční příjem asi 99 000 Kč. Tento příjem podle soudu zřejmě zahrnuje podíly na zisku obchodní společnosti XXX s. r. o. Za rok 2014 otec vykázal "čisté" příjmy kolem 60 000 Kč a podíl na zisku obchodní společnosti XXX s. r. o. si nevyplatil, podle vlastního tvrzení však mohl tento podíl čerpat ve výši až 1 000 000 Kč, což představuje průměrný měsíční příjem asi 83 000 Kč, celkem cca 140 000 Kč měsíčně. Je tedy podle soudu zřejmé, že otec již od roku 2013 dosahoval podstatně vyššího příjmu, než soudy předpokládaly v době předchozího rozhodnutí o výživném v roce 2012. Pokud jde o zohlednění otcových možností vyplatit si podíly na zisku v rozsahu přiměřeném ekonomickým možnostem obchodní společnosti XXX s. r. o., okresní soud nesprávně k této možnosti nepřihlédl s poukazem na údajný podíl matky na těchto ziscích z titulu společného jmění manželů. Krajský soud proto dospěl k závěru, že do otcových finančních možností od roku 2014, kdy si podíly na zisku přestal vyplácet, dosud je nutno zahrnout i částku 1 000 000 Kč ročně, kterou by si podle vlastního tvrzení mohl vyplatit jako svůj další příjem, za rok 2013 pak podíl na zisku skutečně vyplacený a zahrnutý do celkového vykázaného příjmu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud v průběhu odvolacího řízení nezopakoval důkazy, o které svůj právní názor opírá v situaci, kdy se neztotožňuje s právním názorem okresního soudu. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud vydal své nové rozhodnutí, aniž by zrušil původní rozhodnutí a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení, čímž stěžovateli jako otci de facto vzal možnost obrany, právo vyjádřit se a navrhovat nové důkazy (porušení zásady dvojinstančnosti řízení). Krajský soud podle stěžovatele vyložil skutkový stav věci, co do finančních možností a situace otce. Své závěry krajský soud opřel o pouhé domněnky či možné hypotézy, co by otec mohl sám sobě vyplácet, a to ad absurdum v maximální možné míře, aniž by vzal v úvahu finanční situaci oné právnické osoby, která předmětné finance produkuje, její potřeby na investice, rizika obchodní činnosti, tvorbu rezerv apod., a tyto finance, ač jde o vlastnictví právnické osoby, přičetl "automaticky" do vlastnictví fyzické osoby - otce, aniž by jakkoliv doplnil dokazování v naznačeném směru. Tímto způsobem pak krajský soud dle názoru stěžovatele zatížil předmětné rozhodnutí vadou, když uvedenou svévolí ze strany soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, neboť vydal překvapivé rozhodnutí, aniž by účastníky předem upozornil, že má na věc zásadně jiný právní názor než okresní soud. Stěžovatel pak v této souvislosti poukazuje na nepředvídatelnost takového postupu a překvapivé rozhodnutí krajského soudu, jež je diametrálně odlišné od rozhodnutí okresního soudu, čímž se zcela bez možnosti procesní obrany stěžovatel dostal do zcela nepřiměřené situace svého zadlužení, které nebyl schopen v takové míře předpokládat. Okresní soud podle stěžovatele vyhodnotil správně, že otec se po dobu, kdy s dětmi byl ve styku nad míru běžného výživného, účastnil podpory svých dětí, ať již to bylo koupí oblečení, sportovní výbavy, techniky, ale také - což již krajský soud na rozdíl od okresního soudu nezmiňuje - tím, že svým synům poskytoval účast na dovolených, což není přehlédnutelným a běžným výdajem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nezopakoval provedené důkazy a aniž by doplnil dokazování, dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně a jeho rozhodnutí tak je pro stěžovatele překvapivé. Krajský soud své závěry opřel o domněnky a hypotézy. Tím, že krajský soud nezrušil původní rozhodnutí a nevrátil věc okresnímu soudu, vzal stěžovateli možnost obrany.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, kdyby obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně jestliže by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, Ústavní soud poukazuje na to, že mu přísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy a posuzování správnosti zjištěného skutkového stavu pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, pročež se s ohledem na výše uvedené námitkami tohoto charakteru nemohl zabývat.
12. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal, že by bylo tzv. překvapivým rozhodnutím, jímž by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení.
13. Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 N 106/12 SbNU 93) a další. Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v posuzované věci nenastala.
14. V souzené věci krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku okresního soudu dospěl k závěru, že odvolání matky je zčásti důvodné. Krajský soud vyšel z důkazů provedených okresním soudem a dokazování doplnil v tom směru, že při odvolacím řízení dále rodiče skutková tvrzení upřesnili, a to zejména k možnostem vyplácení podílu na zisku obchodní společnosti XXX s. r. o. Krajský soud dovodil, že otec již od roku 2013 dosahoval podstatně vyššího příjmu, než soudy předpokládaly v době předchozího rozhodnutí o výživném v roce 2012. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud nesprávně nezohlednil otcovu možnost vyplatit si podíly na zisku v rozsahu přiměřeném ekonomickým možnostem společnosti XXX s. r. o., s poukazem na údajný podíl matky na těchto ziscích z titulu společného jmění manželů. Protože matka není společnicí obchodní společnosti XXX s. r. o., krajský soud dospěl k závěru, že do otcových finančních možností od roku 2014, kdy si podíly na zisku přestal vyplácet, dosud je nutno zahrnout i částku 1 000 000 Kč ročně, kterou by si podle vlastního tvrzení mohl vyplatit jako svůj další příjem, za rok 2013 pak podíl na zisku skutečně vyplacený a zahrnutý do celkového vykázaného příjmu. V této souvislosti krajský soud správně poukázal na §913 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné nikoliv jen skutečné příjmy dosahované rodičem, ale jeho schopnosti a možnosti v tomto směru. Podle tohoto ustanovení výživné dále musí odpovídat současně odůvodněným potřebám vyživovaných dětí. Krajský soud proto dovodil, že zvýšení výživného odůvodňují především stoupající (možné) vysoké příjmy otce.
15. Z pohledu práva tzv. podústavního, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím neporušil krajský soud §220 o. s. ř., když v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. po doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutkový stav věci je zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s příslušnými ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu