ECLI:CZ:US:2017:3.US.3288.17.1
sp. zn. III. ÚS 3288/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Czech Invest Group s. r. o., sídlem Štrossova 272, Pardubice, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, sídlem nám. J. M. Marků 92, Lanškroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2017 č. j. 33 Cdo 3269/2017-144, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lenky Kučerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 126 C 19/2014 (který si Ústavní soud vyžádal) se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala uložení povinnosti obchodní společnosti Czech Auto Pardubice s. r. o. uhradit částku 50 200 Kč s příslušenstvím, a to jako slevu z kupní ceny; tuto slevu požadovala z titulu odpovědnosti za vady koupeného osobního automobilu. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, a proto rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 126 C 19/2014-74 žalobě vyhověl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, zejména zpochybňující existenci relevantních vad osobního automobilu. Na jeho základě Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 18 C 418/2016-119 změnil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 23 500 Kč s příslušenstvím, v částce 26 700 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Krajský soud považoval za důvodný požadavek vedlejší účastnice na slevu z kupní ceny pouze v částce 23 500 Kč, a to s ohledem na obvyklou cenu osobního automobilu odpovídající jeho stáří, výbavě, výkonu a počtu najetých kilometrů.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné, neboť se domnívala, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak (srov. č. l. 132 versa soudního spisu); dovolací důvod spočíval na nesprávném právním posouzení věci (č. l. 132 versa a násl. soudního spisu). Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 3269/2017-144 dovolání odmítl shledav, že neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, že o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno, tudíž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že usnesení Nejvyššího soudu představuje ve svém důsledku odepření spravedlnosti, když Nejvyšší soud velmi formalisticky posoudil dovolání jako podání bez zákonem předepsaných náležitostí, přestože z jeho obsahu lze jasně identifikovat právní otázky, které byly stěžovatelkou předloženy Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Stěžovatelka uvedla, že s hodnocením jejího dovolání provedeného Nejvyšším soudem nesouhlasí. Připomíná, že shledala dovolání přípustným podle §237 občanského soudního řádu ve spojení s jeho §238 odst. 1 písm. c) věta druhá, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak; dovolání shledala přípustným, byť bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč s ohledem na to, že jde o vztah vyplývající ze spotřebitelské smlouvy. Předmětnou otázku hmotného práva pak rozvedla v odůvodnění dovolání. Stěžovatelka směřovala dovolání rovněž proti nákladovým výrokům, které shledala přípustné, neboť jimi bylo v souhrnu rozhodnuto o nákladech obou fází řízení, tj. o peněžitém plnění ve výši celkem 51 870 Kč, s tím, že se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak.
6. Dále stěžovatelka připomíná, že vymezila dovolací důvod tak, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to jde-li o výrok I., pokud jde o vyhodnocení právní otázky shody předmětu kupní smlouvy s tím, jak byl v kupní smlouvě vymezen, resp. zda lze považovat za platné ujednání ve spotřebitelské kupní smlouvě, které uvádí, že žalovaný negarantuje počet najetých km a dále v otázce posouzení proporcionality mezi požadavky kladenými na žalovaného z hlediska jeho informační povinnosti v otázce stavu najetých km a jeho povinnostmi vyplývajícími mu ze zákona a z kupní smlouvy. U nákladových výroků jde o posouzení právní otázky, zda lze v daném případě aplikovat při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, tj. zda lze vycházet z toho, že výše plnění v daném případě závisela na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
7. Upřesnění předložených právních otázek pak podle stěžovatelky plyne z odůvodnění dovolání a po jeho citaci dovozuje, že z textu jasně vyplývá, jaká právní otázka byla učiněna předmětem dovolacího přezkumu a kterou měl dovolací soud posoudit jinak.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v níž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem Nejvyššího soudu předcházejícímu jeho vydání nedošlo. Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v něm žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformulovala, ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o uplatněném nároku vedlejší účastnice, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu