ECLI:CZ:US:2017:3.US.3298.17.1
sp. zn. III. ÚS 3298/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Milana Vinklera, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šímovou, sídlem 28. října 2663/150, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2017 č. j. 1 To 3/2017-280, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, se žádostí o přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, NCOZ SKPV, Expozitury Ostrava, ze dne 2. 12. 2016, č. j. NCOZ-1118-2156/TČ-2016-417704 společně s řadou spoluobviněných stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 trestního zákoníku.
2. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 12. 2016 č. j. 0Nt 16172/2016-99 vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu do vazby (tzv. předstižná vazba).
3. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále "krajský soud") ze dne 14. 2. 2017 č. j. 1 To 3/2017-187 zamítnuta.
4. Dne 10. 5. 2017 podal stěžovatel ústavní stížnost proti oběma shora uvedeným rozhodnutím, přičemž Ústavní soud stěžovateli vyhověl a nálezem ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 (dostupným na https://nalus.usoud.cz) zrušil rozhodnutí krajského soudu, přičemž ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že stěžovatel nebyl při rozhodování krajského soudu osobně slyšen. Stěžovatel byl k důvodům své vazby slyšen ve vazebním zasedání konaném dne 6. 12. 2016 okresním soudem. Ačkoli poté stěžovatel opakovaně žádal o osobní slyšení za přítomnosti svého obhájce k důvodům své vazby při řízení před krajským soudem, ten rozhodl dne 14. 2. 2017 v neveřejném zasedání. Ústavní soud v uvedené časové prodlevě bez možnosti opětovného slyšení stěžovatele shledal porušení práva stěžovatele na osobní svobodu.
5. Ústavní soud dále shledal důvodnou i další z námitek stěžovatele, že krajský soud o jeho stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby nerozhodl bezodkladně. Zde Ústavní soud odkázal především na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že lhůta přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody čítající v případě stěžovatele 10 týdnů překročila kritérium "urychlenosti".
6. Krajský soud po kasačním nálezu Ústavního soudu rozhodoval ve věci opětovně. Vyšel přitom z §314h odst. 1 trestního řádu, který stanoví, že "po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil". Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do vazby krajský soud opětovně přezkoumal, stěžovatel měl možnost se k důvodům vazby osobně před krajským soudem vyjádřit, načež krajský soud stížnost zamítl usnesením napadeným ústavní stížností v tomto řízení. Jak uvádí krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení, soudce zpravodaj se dozvěděl o vyhlášení nálezu sp. zn. III. ÚS 1447/17 dne 18. 8. 2017 a nařídil vazební zasedání na nejbližší možný termín, tj. na den 22. 8. 2017. Tento den proběhlo vazební zasedání za přítomnosti stěžovatele a bylo vydáno napadené usnesení. Soud připomněl, že o vazbě stěžovatele bylo v mezidobí navíc dvakrát opětovně rozhodnuto, a to vždy za přítomnosti stěžovatele (konkrétně ve dnech 26. 4. 2017 a 21. 7. 2017)
II. Tvrzení stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil napadeným usnesením základní právo stěžovatele na svobodu a osobní bezpečnost a právo na spravedlivý proces, konkrétně čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. Stěžovatel rekapituluje skutkové okolnosti a namítá, že návrh na vzetí do vazby byl podán neprůkazným způsobem a nebyla dodržena lhůta 48 hodin pro předání stěžovatele soudu po zadržení dle čl. 8 odst. 3 Listiny.
9. Krajský soud napadeným rozhodnutím pokračuje v porušování základních práv stěžovatele, neboť opakovaně odepřel stěžovateli právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody, které mohl napravit pouze propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu, a rovněž porušil zákaz změny k horšímu (reformationis in peius), jelikož svým rozhodnutím bezdůvodně prodloužil vazbu stěžovatele o jeden měsíc pouze v důsledku nově stanovené právní moci rozhodnutí vazebního soudu o vzetí stěžovatele do vazby.
10. Krajský soud dle stěžovatele ignoroval skutečnost, že stěžovatel byl zbaven svobody v rozporu s čl. 5 Úmluvy, po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu v novém řízení "překročil meze přiměřeného výkladu právních norem vztahujících se na daný případ". Krajský soud tak stěžovateli neposkytl ochranu před svévolným zbavením osobní svobody, pokračuje v porušování základního práva stěžovatele na urychlený přezkum zákonnosti zbavení svobody zaručeného čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť napadeným rozhodnutím extrémně prodloužil lhůtu přezkumu zákonnosti zbavení stěžovatele svobody z deseti týdnů na třicet dva týdnů.
11. Odkazuje-li krajský soud na to, že vazba stěžovatele byla již v mezidobí dvakrát prodloužena, ignoruje skutečnost, že podle §72 odst. 1 trestního řádu mohou být vykonatelná pouze rozhodnutí o prodloužení vazby učiněná až po právní moci rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, která nastala dne 22. 8. 2017.
12. Stěžovatel namítá též porušení práva na zákonného soudce, neboť předseda senátu byl pro rozhodnutí v dané věci určen soudním funkcionářem při absenci záruk proti svévoli, neboť rozvrh práce krajského soudu nesplňuje požadavky transparentnosti a předvídatelnosti vyžadované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
13. Stěžovatel žádá Ústavní soud o přednostní projednání ústavní stížnosti pro naléhavost ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud úvodem připomíná, že do rozhodnutí obecných soudů ve vazebních věcech je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
17. Ústavní soud tak zejména vyžaduje, aby každé vzetí do vazby bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech. Je tedy vždy nutno zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soudy dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
18. K první části námitek stěžovatele směřujících vůči tvrzené protiprávnosti okolností samotného vzetí do vazby, resp. časových okolností zadržení a následného předání vazebnímu soudu, Ústavní soud připomíná, že se jimi zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 1447/17 (body 25 a 26), přičemž tuto část stížnostních námitek shledal v uvedeném nálezu jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud pro stručnost na shora uvedený nález odkazuje. I v nyní napadeném usnesení se krajský soud opětovně dostatečně vypořádává s otázkou důvodnosti vazby jako takové, jakož i s dodržením lhůty 48 hodin dle čl. 8 odst. 3 Listiny.
19. K druhé části námitek spočívajících v tvrzeném nerespektování závěrů Ústavního soudu plynoucích z nálezu sp. zn. III. ÚS 1447/17 připomíná Ústavní soud důvod, pro který bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno. Tím byla skutečnost, že stěžovatel nebyl při vazebním zasedání krajského soudu slyšen, ačkoli od prvního slyšení stěžovatele při rozhodování okresního soudu o vzetí do vazby (6. 12. 2016) uplynulo 10 týdnů. To vše za situace, kdy stěžovatel nemohl v mezidobí podat návrh na propuštění z vazby. Ústavní soud rekapituloval rozsudek ESLP Husák proti České republice ze dne 4. 12. 2008, z něhož vyplývá, že obviněný nemusí být ve stížnostním řízení znovu slyšen, pokud od jeho předešlého osobního slyšení uplynula doba toliko v řádu týdnů a zároveň obviněný mohl v předmětné době podat nový návrh na propuštění z vazby, v rámci jehož projednání by byl slyšen.
20. Krajský soud v novém rozhodnutí stěžovatele vyslechl, a všechny jeho stížnostní námitky podrobně vypořádal (srov. s. 12 až 18 napadeného usnesení). Pochybení vytýkané Ústavním soudem tak bylo v tomto ohledu krajským soudem napraveno.
21. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že napadeným rozhodnutím extrémně prodloužil dobu přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody z deseti týdnů na třicet dva týdnů, nelze mu přisvědčit, neboť zákonnost zbavení osobní svobody stěžovatele byla v mezidobí již dvakrát přezkoumána. Stěžovatel byl po prvním rozhodnutí krajského soudu (později zrušeném Ústavním soudem) slyšen u okresního soudu při vazebním zasedání dne 26. 4. 2017, kdy bylo rozhodováno jak o jeho žádosti o propuštění z vazby, tak o návrhu státního zástupce o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Krajský soud následně usnesením ze dne 8. 6. 2017 rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě, resp. zamítl žádost o propuštění z vazby. K tomu Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížnost stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2698/17. Okresní soud pak rozhodoval při dalším přezkumu vazby stěžovatele dne 21. 7. 2017, a to jak o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě, tak o žádosti stěžovatele na propuštění z vazby, a to opět za přítomnosti stěžovatele. Krajský soud dne 15. 8. 2017 pak důvody pro propuštění stěžovatele na svobodu neshledal. Je tedy zřejmé, že v mezidobí od okamžiku prvního rozhodnutí krajského soudu ve věci vazby stěžovatele (14. 2. 2017) do opětovného rozhodnutí krajského soudu v téže věci (22. 8. 2017) po vyhlášení shora uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu (8. 8. 2017), bylo dvakrát o důvodnosti zbavení svobody stěžovatele rozhodováno oběma stupni soudů vždy při osobní účasti stěžovatele u okresního soudu.
22. Představa stěžovatele, že krajský soud porušil jeho právo na osobní svobodu tím, že jej nepropustil na svobodu, neboť jiná varianta rozhodnutí již není po této době možná, se tak míjí s účelem prvního rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stěžovatele. Tím bylo umožnit stěžovateli uplatnit právo na osobní účast při vazebním zasedání stížnostního soudu a právo na nové rozhodnutí ve věci již po osobním slyšení stěžovatele. Tomuto požadavku krajský soud dostál. Tím, že Ústavní soud zrušil pouze rozhodnutí krajského soudu, dal mu možnost ve věci opětovně rozhodnout.
23. Jakkoli se tím prodlužuje celková doba, po kterou krajský soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti vzetí do vazby, je nutno brát v potaz, že jednak krajský soud opětovně rozhodoval po derogačním nálezu Ústavního soudu bez zbytečného odkladu, jednak byla v mezidobí důvodnost zbavení osobní svobody stěžovatele dvakrát věcně přezkoumána soudy při zachování jeho práva být slyšen.
24. Stěžovatel akcentuje samotnou délku řízení o vzetí do vazby končící po derogačním nálezu Ústavního soudu opětovným rozhodnutím dne 22. 8. 2017, ačkoli z ústavního pohledu je relevantní posuzovat obecně délku zbavení osobní svobody stěžovatele bez soudního přezkumu, resp. bez možnosti se k důvodům vazby vyjádřit. Jinak řečeno, procesní záruky práva na osobní svobodu jsou zajištěny též jinak, než jen v nyní přezkoumávaném řízení. Tak se tomu stalo i v případě stěžovatele, neboť důvodnost zbavení jeho osobní svobody byla dvakrát v mezidobí soudně přezkoumána.
25. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli, že napadené rozhodnutí porušuje zákaz reformationis in peius spočívající v tom, že soud "bezdůvodně prodloužil vazbu stěžovatele o jeden měsíc pouze v důsledku nově stanovené právní moci rozhodnutí vazebního soudu". Obecně platí, že každý obviněný má dle §71a trestního řádu právo "kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby". Dále platí, že "byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, nebo kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby nebo o změně důvodů vazby". Celková přípustná doba trvání vazby je v §72a trestního řádu vymezena jednak požadavkem, aby trvala pouze po "nezbytně nutnou dobu", jednak konkrétními časovými limity závislými na závažnosti trestného činu.
26. Napadené rozhodnutí tudíž žádným způsobem bezdůvodně vazbu neprodloužilo, neboť délka trvání vazby je jednak limitována maximální možnou dobou plynoucí přímo z trestního řádu, jednak je objektivně závislá na existenci vazebních důvodů, jejichž trvání je možno na návrh stěžovatele za shora uvedených podmínek přezkoumat.
27. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že jedinou možností rozhodnutí krajského soudu po kasačním nálezu Ústavního soudu bylo stěžovatele z vazby propustit. V napadeném rozhodnutí je přesvědčivě zdůvodněno jak podezření stěžovatele ze spáchání konkrétního trestného činu, tak důvodnost tzv. předstižné vazby. Samotná délka držení stěžovatele ve vazbě je stále v zákonných mezích, důvody vazby nepominuly, a o prodloužení vazby bylo v mezidobí soudem dvakrát rozhodnuto.
28. Pokud jde o tvrzení stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce, je nutno uvést, že dle rozvrhu práce rozhodoval senát 1To a pověřený soudce (soudce zpravodaj) byl shodný jako v prvním rozhodnutí ve věci (Mgr. Miroslav Vrbata). Zároveň rozvrh práce umožňuje v případě nepřítomnosti předsedy senátu, aby zastupujícího předsedu senátu určil místopředseda soudu pro věci trestní. Jinak řečeno, v případě stěžovatele nebylo rozhodnuto v rozporu s rozvrhem práce, je však nutno stěžovateli přisvědčit, že pravidla pro zastupování jednotlivých soudců nejsou v rozvrhu práce blíže specifikována a rozvrh práce se tím ocitá na samé hraně ústavnosti. Zároveň však stěžovatel netvrdí a nedokládá konkrétní manipulaci či účelové přidělení věci a porušení svých procesních práv dovozuje pouze z přílišné obecnosti rozvrhu práce na krajském soudě. Ústavní soud nedospívá k závěru, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní procesní práva stěžovatele, konkrétně právo na zákonného soudce. Ústavní soud opět připomíná, že ve věci vazby stěžovatele již bylo okresním i krajským soudem opakovaně rozhodnuto, přičemž důvodností vazby se v předmětné věci též opakovaně zabýval Ústavní soud (nález sp. zn. III. ÚS 1447/17, usnesení sp. zn. III. ÚS 2698/17). Nyní napadené rozhodnutí nevykazuje jakékoli náznaky účelovosti a jak s argumentací stěžovatele, tak s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1447/17 se dostatečně vypořádává.
29. Ústavní soud tedy uzavírá, že po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
30. Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
31. Ústavní soud nerozhodoval o posouzení věci mimo pořadí, ale fakticky se, s ohledem na přezkoumávanou otázku, zabýval věcí přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu