ECLI:CZ:US:2017:3.US.3309.17.1
sp. zn. III. ÚS 3309/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Růženy Kučerové, zastoupené Janem Kozákem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 28 Cdo 860/2017-308, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. října 2016 č. j. 69 Co 424/2015-293 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2003 č. j. 21 C 194/98-92, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace JEDNOTA, spotřební družstvo, Olomouc "v likvidaci", sídlem Horní lán 1196/9, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka a její matka domáhaly na vedlejší účastnici zaplacení částky 150 000 Kč (a to každé z nich) za nevydané (v žalobě specifikované) pozemky, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a proto nejsou ani věcně aktivně legitimovanými účastnicemi daného řízení. Po smrti své matky vstoupila stěžovatelka do jejích práv, pročež se nadále v řízení domáhala zaplacení částky 300 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil; opravným usnesením ze dne 21. 11. 2016 č. j. 69 Co 424/2015-298 přitom krajský soud opravil potvrzující výrok tak, že se žaloba o zaplacení částky 300 000 Kč zamítá.
4. Následně stěžovatelka podala proti rozsudku i proti opravnému usnesení krajského soudu dovolání. Řízení o něm Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením v části směřující proti opravnému usnesení pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil a ve zbývající části je odmítl, neboť v něm stěžovatelka nikterak nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, a nadto neoznačila ani žádný způsobilý dovolací důvod; Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání v této části trpí vadami, jež znemožňují jeho věcné projednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, zpochybňuje jednak věcnou správnost napadeného rozsudku krajského soudu, jednak procesní postup, jenž vydání tohoto rozsudku předcházel, a to včetně způsobu hodnocení provedených důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu k dispozici neměla. Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 11 až 13) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti [což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku], a stejně tak neoznačila ani žádný způsobilý dovolací důvod. Těmto závěrům dovolacího soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje (neboť svoji kritiku směřuje primárně vůči soudům první a druhé instance).
8. Jelikož tedy stěžovatelčino dovolání tyto obligatorní části neobsahovalo (stěžovatelka neprokázala opak), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v §237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout. Stejně tak nemohl dovolací soud postupovat jinak, než řízení o dovolání zastavit v části, ve kterém směřovalo výlučně proti opravnému usnesení krajského soudu.
9. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního a městského soudu.
11. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
12. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti (ani způsobilý dovolací důvod), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
13. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V takovém případě nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu