ECLI:CZ:US:2017:3.US.3331.17.1
sp. zn. III. ÚS 3331/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, sídlem Osadní 324/12a, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 860/2017-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016 sp. zn. 61 To 103/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. února 2016 sp. zn. 2 T 65/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto jednání se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 2. 11. 2014 kolem 18.20 hodin přiběhl k poškozené, zastoupil jí cestu, začal se s ní přetahovat o kabelku a prohledávat jí kapsy, načež v důsledku její obrany z místa činu unikl. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud především na základě výpovědí poškozené, jež shledal naprosto věrohodné a které byly podpořeny protokolem o provedené rekognici a analýzou pachové stopy z kabelky poškozené. Soud přitom označil za nedůvodné mnohé námitky, jimiž se obhajoba pokoušela podkopat důvěryhodnost poškozené.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které napadeným usnesením zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu. Přisvědčil především, že nebylo třeba provádět další dokazování, částečně pro nadbytečnost a zčásti kvůli skutečnosti, že stěžovatel dopisem z vazby instruoval potenciální svědkyni, jak má vypovídat.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky směřují dle něj výhradně proti dokazování a neodpovídají tak žádnému dovolacímu důvodu. Odmítnutí důkazních návrhů splňovalo dle Nejvyššího soudu požadavky judikatury Ústavního soudu. Pochybení odvolacího soudu, spočívající v tom, že stěžovatel se nemohl seznámit s listinou, na jejímž základě soud dovodil nadbytečnost výslechu údajně instruované svědkyně, označil dovolací soud za formální, neboť s důkazním návrhem se dostatečně vypořádal soud prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána. Usvědčující výpověď poškozené obsahovala řadu nejasností. Jeho obhajoba pak nebyla důkazy vyvrácena, přičemž odmítnutím řady stěžovatelových důkazních návrhů obecné soudy porušily jeho právo hájit se a učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Dle stěžovatele neexistuje legitimní důvod navržené důkazy neprovést. Naopak důkazy navržené obžalobou soudy provedly všechny. Dále stěžovatel poukazuje na to, že poškozenou zná a kupoval od ní drogy, navzdory jejímu tvrzení a závěrům soudů. To mu však nebylo umožněno prokázat, a to dokonce ani v řízení o povolení obnovy řízení. Důkazní síla provedené rekognice je dle stěžovatele oslabena v důsledku nevěrohodnosti poškozené. Dle stěžovatele tak k závěru o vině mohly soudy použít pouze pachovou stopu, což je však dle judikatury Ústavního soudu nepřípustné a jde tak o tzv. extrémní rozpor. Rozhodnutí navíc stěžovatel považuje za překvapivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří do kognice nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru poukazuje stěžovatel na několik soudem odmítnutých důkazních návrhů. Předně je třeba konstatovat, že Ústavní soud se nemůže zabývat důkazními návrhy, které stěžovatel vznesl až v řízení o povolení obnovy řízení. V napadených rozhodnutích se soudy zabývaly dvěma důkazními návrhy, a sice výslechy dvou svědkyň, které měly prokázat stěžovatelovo alibi. O opomenuté důkazy však v tomto případě nejde, neboť soudy se jejich odmítnutím obsáhle zabývaly (srov. str. 8 napadeného rozsudku obvodního soudu a str. 2 usnesení městského soudu). Jimi učiněné závěry lze přitom považovat za zcela přiléhavé a logické, byť s drobným formálním pochybením, jak uvedl dovolací soud. Nadbytečnost důkazů je legitimním důvodem jejich neprovedení. Konečně ani v pozdějších fázích trestního řízení (ani v ústavní stížnosti) stěžovatel správnost závěru o navádění svědkyně nijak věcně nezpochybnil.
11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nevznesl, neboť toliko povšechně upozornil na kritéria, která k problematice analýzy pachových stop a užívání rekognicí stanovil Ústavní soud, aniž by jakkoliv upřesnil jejich dopad (konkrétní pochybení) v dané věci.
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi poškozenou a stěžovatelem, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
13. Obecné soudy pak v dané věci neměly pouze jeden důkaz, jak tvrdí stěžovatel. Závěr o vině je podepřen zejména kombinací rekognice, k níž lze navíc přidat opakovaný popis pachatele poškozenou a rozpoznání stěžovatele v průběhu hlavního líčení, a stěžovatelovy pachové stopy na kabelce poškozené. Velmi důležitou oporou pro napadené závěry je rovněž důkladné zkoumání věrohodnosti poškozené a naopak nevěrohodnost několika stěžovatelových tvrzení. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor, a zásah Ústavního soudu tak není namístě. Z hlediska ústavních zásad presumpce neviny a in dubio pro reo uvedený řetězec důkazů (s přihlédnutím k jejich bezrozpornosti) k závěru o vině postačuje.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu