ECLI:CZ:US:2017:3.US.3403.16.1
sp. zn. III. ÚS 3403/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2016 č. j. 13 Co 562/2016-166 a proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. června 2016 č. j. 7 Nc 2259/2015-154, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a 1) L. D., 2) nezletilého M. D., a 3) nezletilého D. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2016 č. j. 7 Nc 2259/2015-154 bylo ve výroku I. rozhodnuto o návrhu stěžovatele jako otce ze dne 21. 6. 2016 na vydání předběžného opatření podle §76 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterým by bylo vedlejší účastnici 1) jako matce uloženo, aby až do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci umožnila stěžovateli péči o vedlejší účastníky 2) a 3), nezletilé syny, od pondělí každého lichého týdne od 18.00 hod., kdy by si je vyzvedl v bydlišti vedlejší účastnice 1), do následujícího pondělí sudého týdne do 18.00 hod., kdy by si je vedlejší účastnice 1) vyzvedla v místě bydliště stěžovatele, a dále, aby stěžovateli bylo uloženo až do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci umožnit vedlejší účastnici 1) péči o vedlejší účastníky 2) a 3) od pondělí každého sudého týdne od 18.00 hod., kdy by si je vedlejší účastnice 1) vyzvedla v bydlišti stěžovatele do následujícího pondělí lichého týdne do 18.00 hod., kdy by si je stěžovatel vyzvedl v místě bydliště vedlejší účastnice 1). Výrokem II. okresní soud jmenoval vedlejším účastníkům 2) a 3) kolizního opatrovníka, a to statutární město Děčín - orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"). Okresní soud postupoval podle §102 odst. 1 o. s. ř. a návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro zatímní úpravu poměrů nezletilých. Ztotožnil se s názorem opatrovníka dětí, že v případě rozhodování o nezletilých nelze uvažovat o střídavé péči. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, směřující pouze proti I. výroku usnesení.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 8. 2016 č. j. 13 Co 562/2016-166 bylo usnesení okresního soudu v napadeném výroku I. potvrzeno. Krajský soud dospěl k přesvědčení, že soud prvního stupně nepochybil, když návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítl, neboť v době rozhodování nebyla splněna základní podmínka pro nařízení předběžného opatření, tedy nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tím, že byli vedlejší účastníci 2) a 3) - resp. vedlejší účastník 2), protože vedlejší účastník 3) se již u matky nacházel - na základě předběžného opatření ze dne 7. 7. 2015 předáni do péče vedlejší účastnice 1), kontakt se stěžovatelem, který byl podroben pouze libovůli vedlejší účastnice 1), se značně omezil, protože nebyl nařízen žádný rozsah jeho styku s vedlejšími účastníky 2) a 3). Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích standardně preferuje střídavou péči. V předmětné věci znalkyně jednoznačně dospěla k závěru, že stěžovatel je způsobilý řádně o děti pečovat, je pro děti vzorem a ony jej milují. Nelze proto podle stěžovatele zachovat stav, kdy se s ním děti prakticky stýkají minimálně, ačkoliv si přejí opak. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ústavní soud dále vyslovil, že nesouhlas jednoho z rodičů nebrání střídavé péči, není-li založen na okolnostech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmů dítěte. Oba rodiče žijí v Děčíně, stěžovatel žije v domě, ve kterém vedlejší účastníci 2) a 3) žily po celou dobu, stále tam mají svoje zázemí. Byla to vedlejší účastnice 1), která opustila rodinnou domácnost a odešla k novému partnerovi. Stěžovatel je připraven a má zájem o vedlejší účastníky 2) a 3) pečovat, přičemž ti projevili zájem být shodně s ním i s matkou. Jediná skutečnost, která brání střídavé péči, je odpor vedlejší účastnice 1) a názor OSPOD, který reprezentuje psycholožka a pracovnice, jež udržují s vedlejší účastnicí 1) přátelské vztahy, ačkoliv mají být nestranným subjektem chránícím nejlepší zájmy dětí. Stěžovatel poukazuje na to, že názor vedlejších účastníků 2) a 3) není vůbec respektován, ačkoliv ho podpořila i renomovaná znalkyně.
5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že od července 2015 jsou vedlejší účastníci 2) a 3) u vedlejší účastnice 1) a jeho setkávání s nimi závisí na vůli její a OSPOD. Stěžovatel má stejné právo být se svými dětmi a podílet se na jejich výchově, jejich vztah je velmi dobrý, neexistuje proto zákonný podklad pro to, aby mu bylo bráněno pečovat o syny ve stejné míře, jako o ně pečuje matka. Omezování stěžovatele při péči o syny je porušením jeho ústavně zaručených práv na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na péči o děti ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny.
6. Tím, že byl návrh na předběžné opatření zakládající střídavou péči zamítnut, bylo stěžovateli znemožněno pečovat o syny v míře, jaká vyplývá z jeho rodičovské odpovědnosti. Nevyhověním návrhu na nařízení předběžného opatření, tak došlo k zásahu do rodinného života a práva na péči o děti stěžovatele, kterému je znemožňováno pečovat o syny ve shodné míře jako matce, ačkoliv jsou pro střídavou péči splněny podmínky a meritorní rozhodnutí je neustále oddalováno. Předběžné opatření bylo proto v současné situaci pro otce jedinou cestou, jak se domoci svých práv, to znamená podílet se na výchově synů, které miluje, a o něž po celou dobu řádně pečoval, stejně jako matka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, kterým stěžovatel požadoval změnu péče o nezletilé syny.
11. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
12. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
13. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
14. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů uvedená pochybení neshledal.
15. V souzené věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v době rozhodování nebyla splněna základní podmínka pro nařízení předběžného opatření, tedy nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků. Obecné soudy při rozhodování vyšly ze dvou znaleckých posudků, přičemž jeden z nich předložil sám stěžovatel. Krajský soud dovodil, že závěry obou psycholožek ohledně poruch zjištěných u nezletilého vedlejšího účastníka 2) jsou rozdílné. Ani vypracovaný znalecký posudek předložený otcem však podle krajského soudu nezakládá v dané situaci důvod pro nařízení předběžného opatření o realizaci střídavé péče u obou rodičů, neboť z něho nevyplývá nutnost provedení zatímní úpravy poměrů. Krajský soud dovodil, že oba chlapci mají pozitivní vztahy k oběma rodičům, a že matka, u které se oba nyní nacházejí v péči, umožňuje kontakty synů se stěžovatelem. Krajský soud přisvědčil opatrovníkovi, že přes několik nařízených jednání nebyli dosud vyslechnuti oba rodiče jako účastníci řízení a nelze tedy ani posoudit jejich přístup k navržené formě výchovy, či způsob jejich vzájemné komunikace. Krajský soud konečně zdůraznil, že je především v zájmu obou nezletilých, aby bylo rozhodnuto ve věci samé.
16. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu