ECLI:CZ:US:2017:3.US.3463.16.1
sp. zn. III. ÚS 3463/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem, sídlem U Smaltovny 1115/32, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. 7 To 66/2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 2016 č. j. 49 T 13/2003-539, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 49 T 13/2003 se podává, že stěžovatel byl v roce 2004 pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se dopustil, stručně řečeno, tak, že po skončení schůzky s dívkou (poškozenou) ji při doprovázení domů fyzicky napadl, a to rdoušením, silnými ránami pěstí, kopáním do hlavy a obličeje, čímž jí způsobil zranění, jímž za několik minut podlehla. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12,5 roku a byla mu nařízena ochranná sexuologická léčba ústavní formou. K závěru o stěžovatelově vině dospěly soudy na základě souboru nepřímých důkazů. Nesporné v daném řízení bylo, že stěžovatel měl schůzku s poškozenou a dalšími dvěma přáteli, kteří ale následně odešli. Stěžovatel byl s poškozenou chvíli sám, poté byli spolu viděni před hudebním klubem okolo deváté večerní hodiny. Následně byl stěžovatel viděn sám po desáté večerní hodině na nádraží. Ze svědeckých výpovědí soudy dovodily, že stěžovatel nemohl být mezi devátou a desátou hodinou v klubu. Stěžovatelovy vlastní výpovědi pak vyhodnotily jako účelové (ohledně částí večera, které si stěžovatel údajně nepamatuje) a zčásti jako nepravdivé, pokud stěžovatel tvrdil, že se vyskytoval v klubu a pil víno s dalšími svědky, kteří to vyloučili. Dále soud přihlédl ke znaleckému hodnocení stěžovatelova duševního stavu, dle něhož jsou výpadky paměti účelovým obranným mechanismem, a stěžovatelova skladba osobnosti mohla vést ke zkratkovitému agresivnímu jednání. Pod nehty poškozené bylo nalezeno DNA stěžovatele a naopak, rovněž tak bylo DNA poškozené nalezeno pod nehty stěžovatele. Tento důkaz soud nalézací označuje za velmi významný a soud odvolací za jediný přímý důkaz, zvláště v kontextu škrábanců na těle stěžovatele. Na telefonu poškozené byla nalezena pachová stopa stěžovatele. Na klíčích, které stěžovatel měl dle vlastní výpovědi držet v ruce spolu s telefonem, se pachová stopa nenašla. Dále soudy přihlédly ke stěžovatelovu chování po činu. Označily je za apatické a bez lítosti. Za podpůrný důkaz soudy označily rovněž skutečnost, že stěžovatel se aktivně snažil o rychlé vyprání svého oblečení. Dále soud vyloučil, že by skutek mohl spáchat někdo jiný s ohledem na alibi jiné konkrétní osoby.
3. Dne 14. 5. 2015 podal stěžovatel opakovaně návrh na povolení obnovy řízení, jehož podstatou byl nový znalecký posudek, zpochybňující původní závěry analýzy DNA odebrané z nehtů stěžovatele a poškozené. Znalec v něm dochází k závěru, že nejpravděpodobnější interpretací výsledků této analýzy byla záměna vzorků stěžovatele a poškozené. Krajský soud zamítl stěžovatelův návrh napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že k závěru o stěžovatelově vině nedospěl pouze na základě uvedené genetické expertízy, ale na celé řadě dalších důkazů. Stěžovatelova obhajoba v původním řízení byla spolehlivě vyvrácena. Dále soud poukazuje na pachovou stopu, která byla zajištěna na telefonu na místě činu po dvou dnech a překryla jakoukoliv jinou pachovou stopu. Znovu zdůraznil stěžovatelovo chování po činu. Za novou skutečnost však soud označil stěžovatelův výrok z řízení týkající se jeho ochranného léčení, jímž mimo jiné uvedl, že si je vědom vážnosti trestného činu, který spáchal, přičemž byl ovlivněn alkoholem a drogami.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Dospěl přitom k závěru, že předložené znalecké zkoumání je sice novým důkazem podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, není však sám o sobě způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. Rovněž dle vrchního soudu řetězec nepřímých důkazů usvědčuje stěžovatele v dostatečné míře. Blízký fyzický kontakt s poškozenou stěžovatel nikdy nepopíral, a proto k přenosu DNA za nehty mohlo dojít při tomto nevinném kontaktu. Vrchní soud nicméně označil za nepřípustné užít jako důkazu nového stěžovatelova "doznání", neboť tento důkaz nebyl v řízení před krajským soudem proveden.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle popisuje obsah jím nově předloženého důkazu, tedy znaleckého zkoumání z oblasti genetiky, které vypracoval RNDr. Daniel Vaněk, Ph.D., a které označuje závěry původního znaleckého zkoumání za nepřezkoumatelná vzhledem k tomu, že není uveden popis procesu zpracování důkazních vzorků. Dále zpochybňuje i závěry týkající se odborného zkoumání obuvi, kterou měl mít stěžovatel v době spáchání vraždy na sobě, na níž nebyly zjištěny žádné biologické stopy. To podle znaleckého posudku vylučuje, aby k vraždě došlo způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku (tedy mimo jiné kopáním do hlavy). Za klíčové však stěžovatel považuje závěr o pravděpodobnosti záměny zkoumaných vzorků stěžovatele a poškozené, neboť původní zkoumání konstatuje, že pod nehty oběti bylo nalezeno DNA stěžovatele a naopak, nikoliv však DNA zkoumané osoby. Dle nového znaleckého zkoumání je velmi nepravděpodobné, že by došlo k odběru genetického materiálu z pod nehtů osoby takovým způsobem, aniž by bylo nalezeno DNA jí samotné. To dle stěžovatele svědčí o záměně vzorků. Tento závěr je navíc podpořen dlouhou dobou, mezi usmrcením a odebráním materiálu zpod nehtů. Po takové době by již cizí DNA nemělo být pod nehty nalezeno. V tomto směru odkazuje stěžovatel na odbornou literaturu. I kdyby však byl nález pravdivý, nelze z něj dle stěžovatele dovodit existenci zápasu mezi poškozenou a stěžovatelem. K takovému přenosu biologického materiálu může dojít i při intenzivnějších dotycích, k nimž během schůzky mezi stěžovatelem a poškozenou prokazatelně došlo.
6. Napadené usnesení krajského soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, zda soud dospěl k závěru, že nový znalecký posudek není novou skutečností, anebo je novou skutečností, která však nepostačuje k novému závěru o vině (příp. trestu). S touto námitkou se pak nevypořádal ani stížnostní soud. Konečně stěžovatel rozporuje závěr soudů, dle nějž ostatní důkazy tvoří tzv. ucelený řetězec, a netvořily jej ani před předložením nového znaleckého posudku. Soudy se však novou (slabou) důkazní situací vůbec nezabývaly a v podstatě pouze odkázaly na starší rozhodnutí. To stěžovatel považuje za ústavněprávní nedostatek.
7. Následně stěžovatel rozebírá jednotlivé důkazy. Co se týče závěrů soudů o (ne)přítomnosti pachových stop na věcech poškozené, považuje je za pouhé spekulace. Zpráva ze zkoumání pachů navíc neuvádí, že by pes neoznačil pachovou konzervu se svazkem klíčů. Závěry soudů jsou v této otázce nepodložené. K tomu stěžovatel poukazuje na problematickou povahu pachových stop, jako vědecky neverifikovatelného způsobu dokazování skutečností. Konečně samotná pachová stopa dle stěžovatele nic nedokazuje, neboť z ní nelze dovodit, že by byl na místě činu. Další výpověď svědčící pro stěžovatelovu nevinu soudy přehlíží. Z původního odsuzujícího rozsudku je dle stěžovatele zřejmé, že soud na řadu důkazů pohlížel právě prizmatem genetické expertízy (soud např. jejím prostřednictvím vyloučil možnost pachatelství jiného podezřelého). Spekulativní je pak i hodnocení stěžovatelova chování po činu (údajný nedostatek lítosti a vyprání oblečení). Za nepřípustné pak stěžovatel považuje to, že krajský soud manipulativně cituje stěžovatelovo údajné doznání při žádosti o upuštění od ochranné léčby, aniž by se k tomu mohl stěžovatel vyjádřit. V napadených rozhodnutích pak soudy dezinterpretují závěry z původních rozhodnutí, která genetické expertíze přisuzovala zásadní význam. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Návrh, jímž se zahajuje řízení o povolení obnovy trestního řízení, je mimořádným opravným prostředkem s výjimečnou funkcí prolomení závazné právní moci trestních rozsudků z důvodu jejich co nejpřesnějšího souladu s objektivní realitou [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není účelem tohoto řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Stejně tak není smyslem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného [srov. bod 41 nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), obdobně také usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 969/13]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je v souladu s kritérii §278 odst. 1 trestního řádu posoudit nezbytnost odstranění možných nedostatků pravomocného rozhodnutí, daných zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)].
10. Úkolem soudů v tomto řízení, a tím méně pak Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, tak není přehodnocovat původní hodnocení provedených důkazů. To může být u některých důkazů plynutím času velmi obtížné, nebo přímo nemožné, neboť dojde k jeho ztrátě, oslabení paměti svědka, atd. Právní moc odsuzujícího rozsudku pak z tohoto hlediska představuje určitý milník, za nímž již zpochybnění provedených a v zásadě neopakovatelných důkazů, zvláště po mnoha letech, nemůže bez nové materiální podstaty být ku prospěchu odsouzeného. Odsouzený totiž není jedinou osobou, které se trestní řízení týká a jejíž zájmy pravomocný rozsudek upravuje. Zvláště u závažné kriminality jsou to zejména základní práva obětí, jejichž ochranu a respekt orgány veřejné žaloby primárně zastupují v trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79) nebo ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16]. Z nejrůznějších faktických i hodnotových příčin tak nelze po státu, nebo dokonce poškozených, spravedlivě požadovat udržování celého důkazního materiálu ve stavu úplné aktuálnosti a přezkoumatelnosti. To platí o to více v situaci, kdy je obsah důkazu zpochybňován převážně z formálních důvodů.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Stěžovatelem podaný návrh na povolení obnovy trestního řízení poukazoval z větší části na formální nedostatky původního znaleckého zkoumání (kupř. neuvedení metody zkoumání). I jeho nejdůležitější závěr ohledně výměny vzorků genetického materiálu lze přitom vysvětlit částečným pochybením (viz vyjádření státního zástupce k návrhu na povolení obnovy řízení na č. l. 537 soudního spisu). Na správnost původního zkoumání totiž poukazují další nepřímé důkazy (škrábance na stěžovatelově těle a nenalezení "třetího" DNA pod nehty).
12. Podstatná však z hlediska soudů je dále ta skutečnost, že z nově předloženého znaleckého posudku nevyplývá nic, co by znevěrohodňovalo závěr o obsahu ostatních nepřímých důkazů. Ústavní soud je přitom toho názoru, že v takové situaci obstojí tvrzení o irelevanci nového důkazu pro původní výroky o vině a trestu. Ani po předložení nového znaleckého zkoumání totiž neexistuje jediný důkaz, který by poukazoval na jiného pachatele uvedeného závažného trestného činu. I vyloučení ostatních alternativ (např. právě prostřednictvím genetické analýzy) může být důležitým nepřímým důkazem. Soudy v původním řízení dovodily stěžovatelovu vinu na základě řetězce nepřímých důkazů, které jsou svou povahou po mnoha letech obtížně přezkoumatelné. Jde kupř. o autentické výpovědi svědků, posouzení stěžovatelova chování, jeho schopnost vypovídat k věci hodnověrným způsobem, posouzení pachových stop, a konečně v dané věci i analýza genetického materiálu (již neuchovaného).
13. Trestní řád, který je pro hlavní líčení vystaven na zásadách ústnosti a přímosti, s takovým stavem počítá a dává obhajobě skrze širokou paletu procesních práv a nejvyšší možný standard pro prokázání viny (avšak v rámci uvedených zásad) silnou pozici v řízeních o nejzávažnějších trestných činech. To se na druhou stranu odráží do určité míry v té skutečnosti, že k přezkumu důkazů v hlavním líčení již posléze z povahy věci nemůže dojít v řízení o povolení obnovy řízení, natož v řízení před Ústavním soudem, jež je ovládáno zcela jinými zásadami. V tomto směru lze poukázat na výstižné vyjádření zmocněnce poškozené v dané věci k chování stěžovatele při hlavním líčení (viz č. l. 338). Jednoduše shrnuto, dospějí-li soudy v původním trestním řízení k závěru o vině kupř. na základě hodnověrnosti výpovědí před soudem, či jiných neopakovatelných důkazů, je možnost přezkumu tohoto jejich hodnocení v řízení o povolení obnovy řízení podstatně zúžen. Takový stav však není protiústavní, neboť právo na povolení obnovy řízení má pouze ten obviněný, který předloží takové nové důkazy, jež přesvědčivě zpochybní původní důkazní konstrukci. K přezkumu starších důkazů může dojít až v tomto obnoveném řízení, nikoliv ve fázi posuzování nově předložených důkazů.
14. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že znalecké zkoumání původní důkazní konstrukcí dostatečně nezpochybňuje, přičemž tento svůj závěr odůvodnily. Vzhledem k tomu, že původní genetická analýza byla jen jedním z nepřímých důkazů (navzdory vyjádření vrchního soudu, který ji v roce 2004 nesprávně označil za důkaz přímý), je tento závěr o to logičtější. Stěžovatel pak většinu ústavní stížnosti zaměřuje pouze na zpochybňování původního hodnocení důkazů. Jak však vyplývá z výše uvedeného, k tomu řízení o povolení obnovy řízení neslouží. Ústavnímu soudu pak vůbec nepřísluší vyjadřovat se k důkaznímu řízení z roku 2004. Lze tedy shrnout, že klíčový závěr soudů, dle nějž by ani předchozí znalost závěrů nového znaleckého zkoumání nemohla zvrátit závěry o vině a trestu, je ve světle soudy popsané důkazní situace logický, odůvodněný a ústavně přijatelný.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu