ECLI:CZ:US:2017:3.US.3488.16.1
sp. zn. III. ÚS 3488/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká kancelář pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 23 Cdo 1347/2016-293, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Martina Němečka a 2) Miroslava Chytila, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů a ze spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 70/2006 se podává, že stěžovatelka se domáhala, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 452 650 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že oba vedlejší účastníci, jako jednatelé společnosti INDUSTFLOOR CZ, s. r. o., nezajistili pro "škodící" vozidlo v jejím vlastnictví povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, přičemž provozu tohoto vozidla bez pojištění odpovědnosti jakkoli nezamezili. Nárok uplatnila podle §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku po vedlejších účastnících, jakožto osobách ze zákona ručících za závazek společnosti INDUSTFLOOR CZ, s. r. o. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2008 č. j. 14 C 70/2006-96 řízení ohledně částky 20 000 Kč zastavil (výrok I.) a uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce částku 432 650 Kč (výrok II.) dospěv k závěru o důvodnosti žaloby.
3. Na základě odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2010 č. j. 44 Co 299/2008-130 změnil vyhovující výrok II. rozsudku okresního soudu a žalobu zamítl. V odůvodnění krajský soud nezpochybnil neuzavření smlouvy o tzv. povinném ručení, což je jednáním v rozporu s chováním řádného hospodáře, rovněž tak konstatoval, že právo stěžovatelky není promlčeno. K tomu však doplnil, že samotným jednáním vedlejších účastníků nedošlo ke vzniku škody a že regresní nárok lze uplatnit pouze proti provozovateli, řidiči nebo vlastníkovi vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, na jehož základě byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 4240/2010-155 zrušen a věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku krajskému soudu vytkl nesprávnost závěru o pasivně legitimovaných subjektech, absenci zjištění uzavření či neuzavření pojistné smlouvy a absenci zjištění příčinné souvislosti mezi neuzavřením smlouvy a vznikem škody. Za nesprávný označil Nejvyšší soud závěr krajského soudu o nemožnosti aplikace §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku.
5. Krajský soud v další fázi řízení rozsudkem ze dne 27. 2. 2013 č. j. 44 Co 299/2008-181 rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku, když konstatoval, že neuzavřením pojistné smlouvy škoda společnosti INDUSTFLOOR CZ, s. r. o., nevznikla (v příčinné souvislosti s případným porušením právní povinnosti vedlejších účastníků vykonávat svou působnost ve společnosti s péčí řádného hospodáře) a že vznik závazku nahradit to, co bylo vyplaceno z garančního fondu, neznamená současně vznik škody, nebylo-li na závazek ani částečně plněno.
6. Stěžovatelka napadla tento rozsudek krajského soudu dovoláním, který byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 23 Cdo 4106/2013-210 opět zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil (s několika odkazy na svoji prejudikaturu), že závěr krajského soudu, podle nějž společnosti INDUSTFLOOR CZ, s. r. o., nemohla vzniknout škoda (neboť závazek vůči stěžovatelce neuhradila), je nesprávný.
7. I třetím rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 44 Co 299/2008-258 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastníci byli povinni jako statutární orgány uzavřít pojistnou smlouvu, a po doplnění dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla uzavřena byla, jen z důvodu ztráty velkého množství pojistných smluv při převodu pojistného kmene nebyla fakticky dohledána.
8. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka opět dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 1347/2016-293 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka zpochybňující skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. K námitce o porušení povinnosti podle §118a občanského soudního řádu dodal, že stěžovatelka nepředložila žádnou otázku podle §237 občanského soudního řádu. Posléze se Nejvyšší soud rovněž vypořádal s odkazem stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nesprávnému hodnocení důkazu v rozporu s právem na spravedlivý proces jako možnému dovolacímu důvodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy - odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nějž dovozuje pochybení Nejvyššího soudu při nepřipuštění dovolacích námitek vztahujících se ke skutkovým zjištěním.
10. Další obsah ústavní stížnosti se soustřeďuje na tvrzení stěžovatelky, že v situaci, kdy nebyla předložena pojistná smlouva, ale prostá kopie dokladu o pojištění odpovědnosti, navíc v řízení odvolacím, a nikoliv před okresním soudem, kdy svědek nepotvrdil pravost předložené kopie ani pravdivost informací vyplývajících z dokladu a kdy zpráva pojišťovny jednoznačně popírá pravdivost informací, nelze takto provedeným dokazováním dospět k jednoznačnému a komplexnímu závěru o tom, že by vedlejší účastníci unesli své důkazní břemeno o prokázání sjednání povinného pojištění. Podle stěžovatelky je v nyní posuzované věci zjevný rozpor mezi vysloveným skutkovým závěrem a provedeným dokazováním.
11. Stěžovatelka konečně doplňuje, že se neztotožňuje ani se závěry o nedostatečné specifikaci dovolací námitky, neboť ji směřovala proti porušení poučovací povinnosti krajského soudu podle §118a občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
14. Argumentace stěžovatelky dosahuje ústavní roviny pouze ve dvou bodech, a to v tvrzení, že Nejvyšší soud nepřiznal její dovolací argumentaci ústavněprávní relevanci, a v tvrzení, že Nejvyšší soud neakceptoval její dovolací námitku směřující proti porušení poučovací povinnosti podle §118a občanského soudního řádu. V ostatním rozsahu představuje ústavní stížnost pouhou polemiku s hodnocením důkazů, k čemuž Ústavní soud uvádí, že v této oblasti je jeho ingerence do rozhodovacích kompetencí ústavně nezávislých soudů přípustná jen v případech uvedených sub 13.
15. K prvnímu významnému tvrzení Ústavní soud uvádí, že se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatelky o nepřiznání ústavněprávní relevance její dovolací argumentaci. Z odůvodnění napadeného usnesení se zjevně podává, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se stěžovatelčinými argumenty, a to i co do závěrů z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 772/13. V této souvislosti dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky je pouze jiným názorem na to, jak mají být v nyní posuzované věci hodnoceny důkazy. Ústavní soud po seznámení se s obsahem podaného dovolání (srov. zejména č. l. 286 až 288 spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 14 C 70/2006) neshledává v takto formulovaném závěru Nejvyššího soudu nesoulad s ústavním pořádkem.
16. Stejný závěr Ústavní soud činí i ve vztahu k tvrzení stěžovatelky o neakceptování dovolací námitky spočívající v porušení poučovací povinnosti podle §118a občanského soudního řádu. Z dovolání stěžovatelky (srov. č. l. 288 spisu) vyplývá, že stěžovatelka skutečně neuvádí žádnou otázku zakládající přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
17. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu