ECLI:CZ:US:2017:3.US.3502.16.1
sp. zn. III. ÚS 3502/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, zastoupené Mgr. et Mgr. Robertem Kufou, advokátem, sídlem Hlavní třída 87/2, Český Těšín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2016 č. j. 5 As 111/2016-50, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 8 A 151/2015-62 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2016 č. j. 8 A 151/2015-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2016, domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že stěžovatelka podala u tohoto soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 2. Nečinnost vedlejšího účastníka měla spočívat v tom, že ve stanovené lhůtě nebylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky proti výzvě Obvodního soudu pro Prahu 2 (jako povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb.) k zaplacení úhrady za poskytnutí informace. Stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků.
3. Žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků městský soud zamítl usnesením ze dne 13. 10. 2015 č. j. 8 A 151/2015-44, proti němuž podala stěžovatelka kasační stížnost. O kasační stížnosti stěžovatelky proti uvedenému usnesení městského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 12. 2015 č. j. 3 As 225/2015-14 tak, že ji zamítl. Stěžovatelka byla následně městským soudem vyzvána napadeným usnesením č. j. 8 A 151/2015-58 k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2 000 Kč. Této výzvě stěžovatelka nevyhověla, a proto městský soud druhým z napadených usnesení č. j. 8 A 151/2015-62 řízení o žalobě zastavil.
4. V kasační stížnosti proti v posledku uvedenému usnesení městského soudu stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků, jakož i o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Tuto žádost stěžovatelky Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 7. 2016 č. j. 5 As 111/2016-44 zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila, že nemá dostatek prostředků. Následně Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku a předložení plné moci udělené advokátovi. Stěžovatelka této výzvě nevyhověla a Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti napadeným usnesením zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, když v její věci, která měla původ v rozhodnutí pana Mgr. Aleše Sabola (t. č. předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2), rozhodoval v roce 2016 (tedy po nástupu Mgr. Aleše Sabola do funkce místopředsedy městského soudu) senát složený z jeho kolegů. Tuto vadu nenapravil ani Nejvyšší správní soud, který řízení o kasační stížnosti zastavil.
6. Stěžovatelka přitom poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. Nad 6/2016-48, jímž byla jiná právní věc stěžovatelky na základě opakovaného návrhu městského soudu přikázána Krajskému soudu v Ostravě. Důvodem pro přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu bylo právě to, že Mgr. Aleš Sabol, jakožto dlouholetý soudce a předseda Obvodního soudu pro Prahu 2, se stal v mezičase místopředsedou městského soudu. Z tohoto usnesení dále cituje a poukazuje na obdobná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 30. 9. 2003 č. j. Nao 31/2003-16, ze dne 25. 8. 2011 č. j. Nad 18/2011-2, ze dne 17. 8. 2016 č. j. Nad 196/2016-83 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016 č. j. 6 As 281/2015-15, v němž je mj. konstatováno, že jelikož městský soud nepodal návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu, nelze než konstatovat, že napadené usnesení (o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) bylo vydáno v řízení, v němž rozhodovali vyloučení soudci).
7. Stěžovatelka má za to, že se tak stalo i v této věci, když obě napadená usnesení městského soudu vydal předseda senátu JUDr. Slavomír Novák, který je na úseku správního soudnictví přímo podřízen místopředsedovi městského soudu Mgr. Aleši Sabolovi. Za této situace měl Nejvyšší správní soud postupovat obdobně a rozhodnutí městského soudu zrušit a věc přikázat jinému krajskému soudu k rozhodnutí. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou a zasáhl rovněž do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
8. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je pak zatíženo vadou nejen ve v případě námitky aprobování rozhodnutí vyloučeného soudce městského soudu, ale námitky porušení zásady přesvědčivého vysvětlení odchylky od jiných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobné věci (zejména k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2016 č. j. Nad 6/2016-48).
III.
Vyjádření účastníků
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vyžádal si spis městského soudu.
10. Městský soud se vyjádřil, že ani jedno z napadených rozhodnutí městského soudu se netýká merita věci. Věc tak zatím nedospěla do stadia projednávání a rozhodování věci a z tohoto důvodu soudci osmého správního senátu městského soudu důvody své případné podjatosti nezkoumali.
11. Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že nemohl pro absenci podmínek řízení podrobit napadené usnesení městského soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 8 A 151/2015-62 meritornímu přezkumu a nezbylo mu, než řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku zastavit. Nejvyšší správní soud proto vnímá argumentaci stěžovatelky, dle níž pochybil tím, že nezrušil napadené usnesení městského soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 8 A 151/201-62, a dále tím, že přesvědčivým způsobem nevysvětlil, proč se odchýlil od svého usnesení ze dne 3. 2. 2016 č. j. Nad 6/2016-48, jako zcela neopodstatněnou.
12. K námitce podjatosti soudců městského soudu se Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit, neboť se danou otázkou v rámci předmětného řízení nezabýval a ani nemohl zabývat. Nejen proto, že tato námitka ani nebyla stěžovatelkou v kasační stížnosti vznesena, ale zejména proto, že o dané kasační stížnosti meritorně nerozhodoval. Pokud by kromě toho stěžovatelka vznesla tuto námitku samostatně ještě před pravomocným skončením řízení před městským soudem, a to ve lhůtě uvedené v §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), mohl by se Nejvyšší správní soud touto námitkou zabývat v samostatném rozhodnutí dle §8 odst. 5 s. ř. s., příp. dle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud si však není vědom toho, že by námitka podjatosti byla takto stěžovatelkou vznesena.
13. Dále uvedl, že vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, že po ní požadoval zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost i přesto, že řízení o její žalobě bylo rovněž zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, musí Nejvyšší správní soud odkázat na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 1 As 196/2014-19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, z něhož byl povinen i v této věci vycházet, a které sjednotilo do té doby nejednotnou judikaturu "malých" senátů Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, že kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení, na rozdíl od kasační stížnosti proti procesnímu usnesení krajského soudu o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, soudnímu poplatku podléhá vždy, není-li dán některý ze zákonných důvodů osvobození od soudního poplatku nebo nebyl-li stěžovatel na svou žádost od placení soudního poplatku osvobozen Nejvyšším správním soudem. Usnesením ze dne 14. 7. 2016 č. j. 5 As 111/2016-44 Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nedoložila splnění jedné ze zákonných podmínek, tedy nedostatek prostředků na zaplacení poplatku, a tudíž Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než stěžovatelku vyzvat k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost a po marném uplynutí lhůty pro jeho zaplacení řízení zastavit.
14. Vyjádření městského soudu a Nejvyššího správního soudu byla zaslána stěžovatelce k replice. Stěžovatelka možnost repliky nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
16. V případě napadeného usnesení městského soudu č. j. 8 A 151/2015-58, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku, jde o návrh opožděný. Proti výzvě k zaplacení soudního poplatku není přípustné odvolání (§14 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) ani kasační stížnost [§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Napadené usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 10. března 2016, dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 10. května 2016.
17. Proti ostatním napadeným rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas.
18. Stěžovatelčinu námitku, že v řízení před městským soudem bylo porušeno její právo na zákonného soudce, shledal Ústavní soud nepřípustnou s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelčiny námitky o porušení práva na zákonného soudce byly vzneseny až v řízení o ústavní stížnosti, pročež se s nimi soudy rozhodující v předmětném řízení nemohly zabývat. Stěžovatelce přitom žádné zvláštní okolnosti nebránily v tom, aby tyto námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy.
19. Z materiálů, které stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu spolu s ústavní stížností (konkrétně z detailu datové zprávy přiloženého k textu usnesení), vyplývá, že usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. Nad 6/2016-48 bylo stěžovatelce doručeno dne 8. 2. 2016. Již v únoru 2016 tak stěžovatelka musela nutně vědět o tom, že soudci městského soudu, rozhodující v její věci, mohou být podjatí. Ve svém podání, které městskému soudu zaslala dne 11. března 2016 v reakci na výzvu k zaplacení soudního poplatku však tuto námitku neuvádí. Neuvedla ji ani v žádném jiném ze svých podání, která adresovala městskému soudu či Nejvyššímu správnímu soudu.
20. Za těchto okolností by bylo projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce, spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení jeho ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
21. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] jde navíc v projednávané věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od tohoto z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani zbylé námitce stěžovatelky, podle níž Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu se svým předchozím rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016 č. j. Nad 6/2016-48. Toto rozhodnutí se od napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu liší v jednom podstatném ohledu. Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti stěžovatelky meritorně nerozhodoval, neboť stěžovatelka v návaznosti na výzvu Nejvyššího správního soudu neuhradila soudní poplatek.
23. Skončí-li řízení z procesních důvodů zaviněných stěžovatelkou zastavením či odmítnutím, nelze tvrdit, že jde o odklon od judikatury, byť by skutkové okolnosti případu byly identické jako v jiné věci, kde Nejvyšší správní soud rozhodl způsobem příznivým pro stěžovatelku.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení městského soudu č. j. 8 A 151/2015-58 jako návrh opožděný [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku dílem jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu