ECLI:CZ:US:2017:3.US.3585.17.1
sp. zn. III. ÚS 3585/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Arch. Zdeňka Šimečka, zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem, sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2017 č. j. 32 Cdo 2702/2017-605, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2017 č. j. 8 Cmo 265/2016-571 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2016 č. j. 13 Cm 1040/2012-536, ve znění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2016 č. j. 13 Cm 1040/2012-560, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Immobiliére Building, S. A., sídlem Route d´Arlon 105, L-8009, Strassen, Luxembourg, Velkovévodství lucemburské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení a vrácení věci Nejvyššímu správnímu soudu (pozn. jde o zřejmý omyl v označení) k dalšímu řízení a novému rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z podkladů předložených stěžovatelem se podává, že u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ve sporu o 103 617,59 EUR navrhla vedlejší účastnice, v pozici žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila obchodní korporace UBIG INTERNATIONAL s. r. o. (dále jen "nová žalobkyně"), neboť mezi nimi byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, která je předmětem soudního řízení. Krajský soud usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 13 Cm 1040/2012-536 návrhu vyhověl po zjištění, že jsou dány podmínky procesního nástupnictví zakotvené v §107a občanského soudního řádu a že zde nejsou důvody pro výjimečný postup podle §2 občanského soudního řádu, jenž by mohl vést k zamítnutí návrhu. V této souvislosti zdůraznil, že možnost zamítnutí takového návrhu je spojena jedině s jistotou pro případ zneužití postoupení pohledávky za účelem její případné nedobytnosti, přičemž v aktuálním stadiu řízení (sc. řízení před soudem prvního stupně není skončeno rozhodnutím ve věci samé) nelze dospět k závěru, že žalovaný (tj. stěžovatel) bude v řízení úspěšným, a že mu vznikne právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud doplnil, že se soud při rozhodování o procesním nástupnictví nezabývá hmotněprávním hodnocením platnosti smlouvy; možnost zamítnutí návrhu podaného podle §107a občanského soudního řádu by musela být spojena s neplatností smlouvy o postoupení pohledávky, když v opačném případě by zamítnutí návrhu (při platnosti smlouvy o postoupení pohledávky) znamenalo vytvoření podmínek pro zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace původního žalobce, neboť on přestal být věřitelem žalovaného.
3. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadené usnesení (ve znění opravného usnesení) usnesením ze dne 13. 2. 2017 č. j. 8 Cmo 265/2016-571 potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Vyhodnotil, že krajský soud vyšel z platné judikatury obecných soudů a správně se dovolal i stanoviska Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11. V odůvodnění též uvedl, že nedoplnil dokazování stěžovatelem navrženými důkazy, dospěv k závěru, že dokazování stěžovatelem navržené není na místě, a to zejména když soud není povinen při rozhodování o procesním nástupnictví prověřovat finanční situaci žalobce a nastupujícího účastníka.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tvrzením, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které mají být posouzeny jinak a také proto, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně otázky, zda je soud oprávněn zamítnout návrh žalobce podle §107a občanského soudního řádu, jedná-li tento žalobce v úmyslu zneužít tento procesní institut tím, že postoupí svou pohledávku na tzv. "prázdnou schránku", a dále zda je soud v řízení o procesním nástupnictví podle uvedeného ustanovení povinen provádět dokazování v takovém rozsahu, aby měl žalovaný možnost prokázat úmysl žalobce zneužít tento právní institut, případně zda je soud povinen o provedení navržených důkazů rozhodnout. Stěžovatel setrval na přesvědčení, že návrh vedlejší účastnice měl být zamítnut, když z jím tvrzených skutečností a navržených důkazů vyplývá, že cílem jejího návrhu na vydání rozhodnutí podle 107a občanského soudního řádu je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se jeho možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči ní nedobytnou. Kromě toho stěžovatel soudům obou stupňů vytýkal, že nepostupovaly procesně správně, neprovedly-li jím navržené důkazy a dokonce ani o takovém návrhu nerozhodly. K otázce procesního nástupnictví stěžovatel poukázal příkladmo na rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 25. 9. 2017 č. j. 32 Cdo 2702/2017 odmítl s argumentem, že vrchní soud se při řešení první otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že ji respektoval, neboť se nespokojil s doložením formálních předpokladů pro vyhovění návrhu o procesním nástupnictví, nýbrž se detailně zabýval posouzením, zda návrh není zneužitím procesní úpravy. Ohledně druhé otázky (provádění dokazování) nenaplnil stěžovatel zákonný požadavek přípustnosti dovolání, neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by byl postup vrchního soudu v rozporu, neodkázal.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v aplikaci přehnaně formalistického postupu za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti. Podle jeho názoru obecné soudy pominuly smysl a účel právní úpravy, čímž jejich nesprávné rozhodnutí získalo ústavněprávní dimenzi.
6. Stěžovatel připomíná, že v řízení před obecnými soudy argumentoval zejména tím, že návrh vedlejší účastnice podle §107a občanského soudního řádu byl učiněn v úmyslu zneužít tento procesní institut tím, že postoupila svou pohledávku na tzv. "prázdnou schránku". Upozorňuje na personální propojení, vytýká neprovedení důkazu o existenci "prázdné schránky" místním šetřením, dovolává se majetkových poměrů nové žalobkyně a její neschopnosti zaplatit úplatu za postoupení (k čemuž také nebyly provedeny navržené důkazy výslechem svědků) a zastává názor, že v jeho věci jde o výjimečný případ předpokládaný rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu (ohledně naplnění podmínek procesního nástupnictví) s vedením důkazního řízení; to však patří do kognice nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; tato pochybení lze zatřídit do tří skupin.
10. Mezi první taková pochybení patří případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru poukazuje stěžovatel na několik soudem odmítnutých důkazních návrhů. O opomenuté důkazy však v jeho případě nejde. Postup obecných soudů koresponduje poznatku o determinaci rozsahu dokazování povahou posuzované věci, když krajský soud (srov. jeho usnesení na str. 4 nahoře) i vrchní soud (druhý odstavec na str. 4 jeho usnesení) objasnily nedůvodnost, ev. nadbytečnost stěžovatelových důkazních návrhů.
11. Další skupinou vad důkazního řízení jsou takové vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů, přičemž je třeba kvitovat závěry ustálené judikatury, podle nichž může být důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a občanského soudního řádu prostřednictvím §2 téhož zákona založen jen při zcela zjevném zneužití institutu procesního nástupnictví (srov. str. 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
12. Vadu, která by patřila do třetí skupiny případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tj. získání důkazu (resp. informace v něm obsažené) procesně nepřípustným způsobem [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)], stěžovatel nenamítá.
13. Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádnou z tzv. kvalifikovaných vad a dospěl k závěru, že napadená usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Z tohoto důvodu Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu