ECLI:CZ:US:2017:3.US.3768.16.1
sp. zn. III. ÚS 3768/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti THORA s. r. o., sídlem Alšovo nám. 84/16, Písek, zastoupené JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem, sídlem Pražská 675/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2016 č. j. 32 Cdo 2145/2016-700, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2015 č. j. 22 Co 1908/2015-663 a výrokům II až IV rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. června 2015 č. j. 9 C 228/2008-610, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a obce Heřmaň, sídlem Heřmaň 101, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem výše uvedených soudů byla porušena její ústavní práva zakotvená v ustanovení čl. 90 věty první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 věty první a druhé, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na spravedlivý proces a právo na vlastnictví majetku a jeho nedotknutelnost.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") bylo uloženo vedlejší účastnici jako žalované uhradit stěžovatelce jako žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 91 285 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), dále jím byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení 579 186 Kč "s úrokem z prodlení požadovaným nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I", neboť v tomto rozsahu nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebyl shledán důvodným (výrok II), stěžovatelce bylo dále uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 454 761 Kč (výrok III) a České republice na státem zálohovaných nákladech řízení částku 4 554 Kč (výrok IV). Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka provedla na základě smlouvy o dílo stavební práce na objektu ve vlastnictví vedlejší účastnice, která však od této smlouvy platně odstoupila a u které nastalo bezdůvodné obohacení odpovídající stěžovatelkou poskytnutému plnění, oceněnému znaleckým posudkem Ing. Zdeňky Hrochové.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se s jeho závěry plně ztotožnil, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 217,80 Kč.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, a to zčásti, směřovalo-li proti části výroku rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jako podané neoprávněnou osobou podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že jím nemohla být způsobena stěžovatelce žádná újma, zčásti, směřovalo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d), §243c odst. 1 o. s. ř. (s tím, že i kdyby nebylo nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání), ve zbytku pak bylo dovolání odmítnuto pro vady podle §241a odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř., a to s odůvodněním, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v soudním řízení navrhovala, aby rozsah a "bezvadnost" jí poskytnutého plnění byly prokázány dotačním spisem Krajského úřadu Jihočeského kraje, v němž vedlejší účastnice tuto skutečnost sama potvrdila. Okresní soud na str. 18 svého rozsudku tento návrh "odbyl" poukazem na nadbytečnost, ač bylo zjevné, že tímto spisem lze prokázat nepravdivost tvrzení vedlejší účastnice i svědeckých výpovědí svědků Němečka, Winklerhofera st., Winklerhofera ml. a dalších, které okresní soud v rozporu s logikou považoval za věrohodné, a dodala, že krajský soud se touto otázkou vůbec nezabýval.
6. Dále stěžovatelka připomenula, že navrhla, aby skutečná výše plnění, kterého se vedlejší účastnici dostalo, byla prokázána revizním znaleckým posudkem, protože v řízení opatřený znalecký posudek byl zpracován v přímém rozporu s oceňovacím právním předpisem a obvyklými oceňovacími standardy (postupy), tento revizní posudek zpracován nebyl, ačkoliv k prokázání nesprávnosti výpočtů znalkyně navrhla odpovídající důkazy, a důvody, proč se tak nestalo, v rozsudku okresního soudu absentují, stejně jako zdůvodnění, proč bylo tolerováno "neocenění" veškerého plnění. Krajský soud dokonce vyjádřil názor, že není oprávněn vyvodit závěry ze zjevného porušení povinnosti znalce provést ocenění zákonem stanoveným postupem (tj. porovnávací metodou), ač nejde zjevně o otázku odbornou, ale právní, jejíž posouzení je v kompetenci soudu. Navrhla rovněž, aby do peněžního ocenění byly zahrnuty provedené sanační práce, opěrná stěna a další, které znalecký posudek nezahrnuje. O tom, proč plné vyrovnání nebylo přiznáno, není v rozhodnutí okresního i krajského soudu žádná zmínka.
7. Dle stěžovatelky žádný ze soudů nevyvodil právní důsledky z prokázané skutečnosti, že do prováděného díla bylo neodborně a s užitím nekvalifikovaných "dobrovolníků" zasahováno. Okresní soud toto označil za "bezpředmětné", ač k tomu docházelo ještě před předáním díla a před "odstoupením" od smlouvy. To však podle judikatury znemožňuje plnění smluvního závazku a zhotovitel má nárok na náhradu odpovídající ceně díla ponížené o rozsah "zásahu" objednatele.
8. K postupu dovolacího soudu stěžovatelka uvedla, že odmítnutí jejího dovolání nebylo důvodné, s tím, že každé podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, přičemž otázky hmotného nebo procesního práva byly v dovolání obsaženy, a dovolací soud je nevzal na vědomí. Odmítla, že by dovolání mělo obsahovat jakýsi "výčtový seznam" těchto otázek, a to z toho důvodu, že procesní předpis žádnou takovou povinnost dovolateli neukládá a že právní otázky, ve kterých se odvolací soud odchýlil od standardní praxe, tam obsaženy byly. V dovolání namítla, že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nebylo provedeno ocenění veškerého poskytnutého plnění a bez náležitého odůvodnění nebyly provedeny navržené důkazy, že není zřejmé, kdy a jak došlo k vytknutí vad díla, přičemž podle tvrzení vedlejší účastnice měly tyto vady charakter tzv. vad zjevných, které byla povinna vytknout při převzetí díla, to se však nestalo, a proto "odstoupení" od smlouvy postrádalo jakýkoliv materiální i právní základ, resp. bylo proto neplatné, a jestliže to soudy nižších stupňů "ignorovaly", rozhodly nesprávně a v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Založil-li krajský soud své rozhodnutí na znaleckém posudku, který byl zpracován v rozporu s právním předpisem, je takové rozhodnutí nezákonné (takovým znaleckým posudkem je totiž otázka "hmotného práva" posouzena nesprávně a tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu).
9. Vzhledem k tomu zastává stěžovatelka názor, že dovolání obsahovalo všechny náležitosti, a pokud dovolací soud dospěl k jinému závěru, jde o projev nepřípustného formalizmu. K tomu dodala, že je-li dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a pokud je toto nesprávné posouzení následkem neprovedení důkazů, nemohou být námitky v tomto ohledu vznesené považovány za irelevantní, nýbrž za potvrzující tento dovolací důvod. I kdyby tomu tak nebylo, za daných okolností neprovedením důkazů došlo k přímému porušení jejích ústavních práv. A nelze-li takové pochybení napravit cestou mimořádného opravného prostředku, protože to současná procesní úprava institutu dovolání znemožňuje, je pak taková úprava protiústavní. Není podle ní myslitelné, aby bylo konstatováno, že účastník má nárok na finanční vypořádání, a současně tolerovat protiústavní zásah, kdy výše takového nároku je stanovena zjevně svévolně.
10. K rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení a navazujícímu "potvrzujícímu" rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka uvedla, že je v extrémním rozporu s průběhem řízení i jeho výsledkem. Základ nároku byl dán, a proto žaloba byla podána zcela důvodně a ona byla procesně úspěšná, přičemž není její vinou, že okresní soud o věci rozhodoval natřikrát, když jeho dvě předchozí rozhodnutí byla jako procesně i hmotněprávně vadná zrušena. Dle stěžovatelky tak není důvod, aby měla nést jakékoliv náklady řízení, a tím méně náklady vedlejší účastnice, které vznikly následkem opakovaně chybného postupu okresního soudu, který svou procesní roli nezvládl.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici ve vztahu k tomuto rozhodnutí neměla; ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V případě napadených rozhodnutí krajského a okresního je však nepřípustná (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil přípustný obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Výše označené usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka jako celek, nicméně ústavní stížnost žádnou argumentaci stran neústavnosti závěru tohoto soudu o tom, že dovolání bylo zčásti podáno osobou neoprávněnou, nebo bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neobsahuje, přičemž ani jinak Ústavní soud neshledal, že by dovolací soud měl v tomto bodě pochybit, a proto mu nezbylo, než v této části ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
14. Totéž třeba konstatovat o té části dovolání, která směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o nákladech řízení. Podle něj stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto je její dovolání v této části vadné. Dle názoru Ústavního soudu, jestliže stěžovatelka měla výhrady vůči právnímu posouzení otázky náhrady nákladů řízení, mohla a měla podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání specifikovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Absenci této náležitosti dovolání stěžovatelce Nejvyšší soud vytknul v napadeném usnesení, přičemž stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti žádnou argumentaci nepředkládá.
15. K rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu ve věci samé, lze připomenout, že dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž povinností dovolatele je nejen nesprávné právní posouzení specifikovat, ale také vyložit, v čem má namítaná nesprávnost spočívat (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Tím se však jeho povinnost nevyčerpává, neboť - ještě předtím - musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a tedy opírá-li přípustnost dovolání o ustanovení §237 o. s. ř., musí uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má za splněný a případně proč tomu tak má být [k důvodům viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Jestliže stěžovatelka argumentovala tím, že procesní předpis neukládá, že dovolání musí obsahovat "výčtový seznam" otázek ve smyslu §237 o. s. ř., jde o určité nepochopení závěrů dovolacího soudu. Stanovuje-li ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., že dovolatel musí specifikovat nesprávné právní posouzení, této povinnosti může sotva dostát bez toho, že by ozřejmil, jaká konkrétní právní otázka měla být ze strany odvolacího soudu nesprávně posouzena a proč tomu tak mělo být.
16. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, podle stěžovatelky dovolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení, a tuto skutečnost nerozporoval ani dovolací soud, když konstatoval pouze, že se stěžovatelka "v převážné části" dovolání zaměřuje na kritiku skutkových zjištění. Za této situace, kdy navíc k otázce náležitostí dovolání již existuje ustálená judikatura, a kdy proto postup Nejvyššího soudu nelze považovat za nějak "nepředvídatelný", lze stěžovatelce důvodně vytknout, že nedostála své povinnosti podat bezvadné dovolání.
17. Stěžovatelka dále namítla, že je-li nesprávné posouzení věci následkem neprovedení důkazů, nemůže dovolací soud její dovolací námitky považovat za irelevantní. Ani v tomto ohledu Ústavní soud na straně dovolacího soudu nezjistil žádné pochybení. Stanoví-li zákon, že dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), může dovolací soud přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu jen z tohoto důvodu; námitku nesprávného právního posouzení, která vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl ustálen odvolacím soudem, nelze považovat za relevantní, neboť její (ne)důvodnost nelze posoudit, aniž by byly přezkoumány příslušné skutkové závěry (a ty, jak zmíněno, dovolací soud oprávněn přezkoumávat není).
18. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a okresního soudu ústavní stížnost naopak přípustná není. V dané věci totiž dovolání představovalo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož "vyčerpání" je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K jeho (řádnému) "vyčerpání" však nedošlo, neboť stěžovatelkou podané dovolání bylo shledáno vadným, a proto bylo dovolacím soudem důvodně odmítnuto (viz níže).
19. Z těchto důvodů nezbylo, než ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku krajského soudu a výrokům II až IV rozsudku okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu