ECLI:CZ:US:2017:3.US.3903.16.1
sp. zn. III. ÚS 3903/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek společností 1. MIPA Consulting s. r. o., sídlem Vinohradská 1888/139, Praha 3, a 2. JG Invest s. r. o., sídlem Jihlavská 396/46a, Troubsko, obou zastoupených Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Branická 659/107, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016 č. j. 23 Cdo 2297/2016-204 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2015 č. j. 13 Co 331/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Fidentia s. r. o., sídlem U Strže 401/4, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelky domáhaly zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdily, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a do jejich práva vlastnit majetek.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 7. 2015 č. j. 11 C 94/2015-151 bylo mj. rozhodnuto, že se připouští vstup druhé stěžovatelky (jako vedlejší účastnice na straně žalované) do řízení, v němž se domáhá společnost Fidentia s. r. o. určení vlastnického práva k pohledávkám vůči první stěžovatelce.
3. K odvolání společnosti Fidentia s. r. o. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se vstup do řízení nepřipouští.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojily stěžovatelky dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Důvodem bylo, že stěžovatelky k otázce vstupu vedlejšího účastníka do řízení neuvedly, od jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit, a tudíž dovolání postrádalo všechny obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a dále že na otázce zaplacení soudního poplatku, kterou by podle stěžovatelek měl dovolací soud řešit, není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítly, že Nejvyšší soud nepřiléhavě na obsahu dovolání vystavěl své rozhodnutí na tom, že toto dovolání neobsahovalo povinné náležitosti k posouzení otázky přípustnosti, protože v něm neoznačily konkrétní judikaturu dovolacího soudu, se kterou mělo být posouzení odvolacího soudu v rozporu. Rozhodnutí dovolacího soudu dle stěžovatelek má být nesprávné jak procesně, tak věcně, v důsledku čehož uvedený soud nejenže nenapravil pochybení odvolacího soudu, ale sám svým postupem zasáhl do jejich ústavních práv, jak jsou uvedena shora. Dovolání mělo veškeré zákonné náležitosti, přičemž nebylo jejich povinností označovat jakýkoliv judikát, a to i kdyby tvrdily, že se dovoláním napadené rozhodnutí odlišuje od judikatury dovolacího soudu, neboť ten svou judikaturu zná. Následně uzavřely, že nepřípustnost dovolání sice posuzuje a zakládá dovolací soud, ale že jeho rozhodnutí nemůže být soudní zvůlí.
6. Dovolací soud dle stěžovatelek pochybil i v otázce zaplacení soudního poplatku, neboť tato otázka je významná pro dovoláním napadené rozhodnutí. Jejich argumentace byla totiž vystavěna na tom, že napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, dokud nebyla otázka spojená se zahájením řízení, tedy podmínka řízení, vyřešena. Dovolací soud měl dovolání připustit a vyhovět mu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici proti tomuto rozhodnutí neměly; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Jde-li o napadené usnesení městského soudu, ústavní stížnost naopak přípustná není. Stěžovatelkami podané dovolání totiž představovalo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož "vyčerpání" je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K jeho "vyčerpání" však nemohlo dojít, neboť podané dovolání bylo vadné, a z tohoto důvodu bylo dovolacím soudem odmítnuto (aniž by tento soud mohl posuzovat otázku jeho přípustnosti a případně důvodnosti).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelky v ústavní stížnosti brojily proti tomu, že Nejvyšší soud odmítl jimi podané dovolání z důvodu, že v něm nebyly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil tím, že pokud stěžovatelky považovaly za splněný předpoklad, že se odvolací soud (při řešení otázky vstupu vedlejšího účastníka) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak bylo jejich povinností rovněž poukázat na konkrétní judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Proti tomu stěžovatelky namítly, že žádnou takovou povinnost nemají.
11. Ústavní soud se danou otázkou v minulosti opakovaně zabýval, přičemž v obdobných souvislostech dospěl k závěru, že interpretace a aplikace výše uvedených ustanovení ze strany Nejvyššího soudu není "přepjatě formalistická", a tudíž neslučitelná s právem na přístup k (dovolacímu) soudu. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž povinností dovolatele je nejen takové nesprávné právní posouzení specifikovat, ale také vyložit, v čem má případná nesprávnost spočívat (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); tím se však jeho povinnosti nevyčerpávají, neboť - v souvislosti s tím - musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), resp. který z čtyř předpokladů uvedených v §237 o. s. ř. pokládá za splněný. Posledně uvedenou povinnost nelze chápat ve formálním smyslu (např. tak, že postačí odkaz na posledně uvedené ustanovení nebo jeho citace), protože jinak by ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. ztratilo význam. Vzhledem k tomu je z hlediska ústavnosti akceptovatelný požadavek Nejvyššího soudu, aby v souvislosti s konkrétní právní otázkou dovolatel uvedl nejen konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, který měl být dle jeho názoru naplněn, ale eventuálně (podle jeho povahy) také důvod, proč by tomu tak mělo být [srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelky však posledně uvedené povinnosti nedostály, ačkoliv v tomto ohledu již existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, a postup tohoto soudu tak nebyl "nepředvídatelný".
12. Stěžovatelky dále namítly, že Nejvyšší soud pochybil, když odmítl, že by dovolání mohlo být přípustné ohledně řešení otázky (ne)zaplacení soudního poplatku, neboť tato otázka odvolacím soudem nebyla řešena, resp. na jejím řešení není jeho rozhodnutí založeno, přičemž argumentovaly tak, že jde o otázku významnou pro dovoláním napadené rozhodnutí. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal, že by dovolací soud interpretoval a aplikoval §237 o. s. ř. ústavně nekonformním způsobem, neboť tato podmínka výslovně plyne z citovaného ustanovení, k čemuž možno dodat, že případnými procesními vadami se dovolací soud může zabývat, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Závěrem možno poznamenat, že vůči napadenému rozhodnutí městského soudu ústavní stížnost (ať už jde o ústavnost vlastního posouzení otázky vstupu vedlejšího účastníka do řízení či snad vadného procesního postupu tohoto soudu) žádnou ústavněprávní argumentaci neobsahuje, a tudíž i kdyby Ústavní soud nepovažoval souzenou ústavní stížnost za nepřípustnou (k tomu sub 8), musil by ji odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu