ECLI:CZ:US:2017:3.US.3936.16.1
sp. zn. III. ÚS 3936/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem, sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2016 č. j. 7 Tdo 637/2016-30, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2015 č. j. 10 To 519/2015-314 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 24. září 2015 č. j. 1 T 196/2013-248, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Berouně a J. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") odsouzen pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tak, že jako řidič osobního automobilu při jízdě po místní komunikaci na čtyřramenné křižovatce při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu cyklistovi J. Č., čímž donutil cyklistu k náhlému prudkému brzdění, což mělo za následek, že cyklista spadl na vozovku a utrpěl zranění, kvůli kterému byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života na dobu delší než šest týdnů.
3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že jej napadeným usnesením jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že obecné soudy mylně a bez relevantních podkladů dovodily, že při řízení motorového vozidla nedal přednost protijedoucímu cyklistovi, tedy poškozenému. Poukazuje na to, že soudy vycházely z nesprávně uvedené citace výpovědi svědka Milana Mezeye a že tuto výpověď nezohlednily. Soudy se podle stěžovatele také nevypořádaly s jeho tvrzením, že si poškozený svůj pád z jízdního kola zavinil sám. Rozhodnutí soudů považuje za nedostatečně odůvodněné a postrádající vypořádání se s jeho argumentací uplatňovanou v průběhu trestního řízení. Stěžovatel dále uvádí, že z nepochopitelných důvodů byl zamítnut důkaz znaleckým posudkem z oboru dopravy, soudy podle něj nezohlednily ani výpověď poškozeného.
6. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť nenaplnil objektivní stránku trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, když mezi jeho jednáním a pádem poškozeného nebyla prokázána příčinná souvislost. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě by uplatnění trestní odpovědnosti bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
7. Stěžovatel uvádí, že svým jednáním vytvořil poškozenému pouze hypotetickou, nikoli však skutečnou překážku, takže poškozený si pád z kola a následné zranění zavinil sám v důsledku úleku a nesprávné techniky brzdění v nepřiměřeně vysoké rychlosti. Stěžovatel se neztotožňuje s postupem soudů spočívajícím v zamítnutí návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku zaměřeného na posouzení zranění poškozeného.
8. Podle stěžovatele v důsledku uvedených pochybení došlo ze strany obecných soudů k porušení zásady in dubio pro reo, přičemž v posuzované věci došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a z něj vyvozenými právními závěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, resp. jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). O takovou situaci v posuzované věci nejde.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Námitky stěžovatele směřují zejména vůči skutkovým závěrům, ke kterým obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů a jejich hodnocení, přičemž tyto námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny). Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, či nález sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/4 SbNU 255).
13. Stěžejní část argumentace stěžovatele se týká jeho přesvědčení, že při svém manévru, tj. při odbočování vlevo, vytvořil svým vozidlem protijedoucímu cyklistovi (poškozenému) překážku nikoli skutečnou, ale pouze hypotetickou. Reakce cyklisty spočívající v jeho prudkém brzdění, jež vedlo k jeho pádu a zranění, tak byla podle jeho mínění neadekvátní a společně s dalšími skutečnostmi (zejména vzhledem k relativně vysoké rychlosti cyklisty) zásadním způsobem zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a způsobeným zraněním, jakož i jeho zavinění. Obecné soudy se však touto argumentací pozorně zabývaly a podrobně se s ní vypořádaly.
14. Odkázat lze zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž jsou přehledně shrnuty hlavní výsledky provedeného dokazování a z něj vyplývající skutkový stav, načež z tohoto podkladu jsou rozvinuty příslušné právní závěry. Nejvyšší soud správně poukázal na pořízenou fotodokumentaci, z níž vyplývá, že vozidlo stěžovatele zasahovalo nejméně do jedné třetiny jízdního pruhu poškozeného. Z výpovědi poškozeného a svědka Milana Mezeye pak vyplynulo, že vozidlo stěžovatele bylo v pohybu a vjíždělo do jízdního pruhu poškozeného, kde pak náhle zastavilo.
15. Nejvyšší soud stejně jako okresní soud a krajský soud tento skutkový stav vyhodnotily tak, že popsaný manévr stěžovatele by u každého rozumně uvažujícího člověka vyvolal obavu, že stěžovatel nesplní svou povinnost dát přednost v jízdě. Jednání stěžovatele tak bylo bezprostřední a hlavní příčinou způsobeného následku, tudíž došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Spolehlivě bylo prokázáno také nedbalostní zavinění stěžovatele, přičemž na tomto závěru nemohla nic změnit ani prokázaná skutečnost, že poškozený cyklista vjížděl do křižovatky relativně (právě vzhledem k tomu, že šlo o cyklistu) vyšší rychlostí (maximálně 30 km/h), neboť s ohledem na zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě, využívanou při posuzování nedbalostního zavinění v silničním provozu, byl poškozený cyklista oprávněn spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu, včetně stěžovatele, budou dodržovat dopravní předpisy, neboť z dané situace nevyplývala žádná obava, že tomu tak nebude. Bylo rovněž prokázáno, že poškozený cyklista vjel do křižovatky až poté, co se na semaforu rozsvítilo zelené světlo (srov. str. 6 napadeného usnesení krajského soudu).
16. Ústavní soud považuje uvedené úvahy obecných soudů za přesvědčivé a logické. Nemůže tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že by napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna a že by v posuzovaném případě bylo možno hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a z něj vyvozenými právními závěry.
17. Také další námitky stěžovatele považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Jeho tvrzení o nesprávně uvedené citaci výpovědi svědka Milana Mezeye neobstojí, protože v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (str. 7) je příslušná část výpovědi tohoto svědka citována stejně, jak ji v ústavní stížnosti cituje sám stěžovatel. Zavádějící je rovněž tvrzení stěžovatele, že obecné soudy "zamítly" znalecký posudek z oboru doprava zpracovaný Ing. Juliem Slepičkou. Krajský soud tento znalecký posudek, který byl připojen k odvolání, pozorně zkoumal a hodnotil, nicméně dospěl k závěru, že tento důkaz nepřispěl žádným podstatným způsobem k objasnění věci (srov. str. 5 napadeného usnesení krajského soudu). Důvody, na základě kterých uvedený znalecký posudek nemohl být podkladem pro přehodnocení výše popsaných skutkových a právních závěrů, dále rozvedl v napadeném usnesení také Nejvyšší soud (srov. str. 7).
18. Odmítnout je třeba i námitku stěžovatele ohledně údajně neúplného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaného revizního znaleckého posudku zaměřeného na posouzení zranění poškozeného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných tzv. podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, N 42/13 SbNU 305 či sp. zn. I. ÚS 362/96, N 60/8 SbNU 107). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95, N 40/5 SbNU 331 či sp. zn. I. ÚS 459/2000, N 89/27 SbNU 51). V posuzovaném případě krajský soud dostatečně odůvodnil, proč považuje vyžádání revizního znaleckého posudku ke zdravotnímu stavu poškozeného za nadbytečné, a to poukazem na přesvědčivost, úplnost a správnost znaleckého dokazování, které již k této otázce bylo provedeno.
19. V souvislosti s názorem stěžovatele, že v jeho věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2550/12). V posuzované věci stěžovatel svůj názor o nutnosti zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku opírá primárně o skutečnost, že doposud nebyl soudně trestán ani projednáván pro přestupky, že v evidenční kartě řidiče nemá záznam a stav bodového hodnocení byl 0 bodů. Ústavní soud k tomu uvádí, že osoba pachatele, resp. jeho dosavadní život, sice je jedním ze zákonných kritérií pro posuzování stupně závažnosti činu podle §39 odst. 2 trestního zákoníku (tedy pro účely ukládání trestu), nelze však tuto okolnost zohledňovat při posuzování škodlivosti činu ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Akceptování názoru stěžovatele by mohlo vést k závěru, že bezúhonná osoba vlastně nemůže být trestně odpovědná, i když svým nedbalostním jednáním způsobila jiné osobě vážné zranění; takový závěr je zcela nepřijatelný.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu