ECLI:CZ:US:2017:3.US.4253.16.1
sp. zn. III. ÚS 4253/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Šulce, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Radobyčická 830/8, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 286/2016-156 ze dne 26. 10. 2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 70 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí a částky 30 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
3. Nezákonné rozhodnutí stěžovatel spatřoval v rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 27 EXE 178/2011-15 ze dne 24. 1. 2011, kterým byla nařízena exekuce podle exekučního titulu, kterým byl pravomocný a vykonatelný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 357/2009 ze dne 1. 12. 2010, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3 500 000 Kč s příslušenstvím. Jelikož byl tento rozsudek následně zrušen Nejvyšším soudem, byla dle stěžovatele exekuce vedena nezákonně, což bylo stvrzeno usnesením Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 27 EXE 178/2011-66 ze dne 23. 11. 2012, kterým byla exekuce zastavena a jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 41/2013 ze dne 19. 7. 2013. K průtahům v řízení mělo dojít v rámci probíhající exekuce, neboť po zrušení exekučního titulu Nejvyšším soudem údajně trvalo neúměrně dlouhou dobu, než byla exekuce s konečnou platností zastavena.
4. Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 117/2014-125 ze dne 29. 2. 2016 bylo rozhodnuto, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli 30 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Výrokem II. pak ve zbytku obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl, přičemž mimo jiné uzavřel, že k průtahům v exekučním řízení nedošlo.
5. Žalovaná proti I. výroku prvostupňového rozhodnutí podala odvolání, o němž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze tak, že výrok I. prvostupňového rozsudku změnil a žalobu zamítl. Dle odvolacího soudu byl stěžovatelův nárok promlčen, neboť jako nezákonné mohlo být označeno pouze zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, které se stalo exekučním titulem a které bylo zrušeno Nejvyšším soudem s právní mocí dne 4. 6. 2012. Stěžovatel vymezil vznik imateriální újmy z nezákonného rozhodnutí ke dni počátku exekučního řízení a tvrdil, že v důsledku probíhající exekuce se zhoršil jeho vztah s manželkou, o exekuci se dozvěděli sousedé a zaměstnavatel a navíc mu byl způsobem stres v důsledku obav o osud své nemovitosti. Exekuce byla přitom dle odvolacího soudu odložena usnesením soudního exekutora ze dne 21. 5. 2012 a po tomto datu žádné nové účinky, které by mohly stěžovateli způsobit újmu, nenastaly, neboť všechny nastaly již na počátku exekučního řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom pro účely promlčení údajně významný moment, kdy se poškozený o nepříznivých důsledcích dozvěděl, nikoli okamžik kdy pominuly. Exekuční titul byl zrušen s právní mocí ke dni 4. 6. 2012 a všechny negativní důsledky nastaly do toho data, pročež v souladu s §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku dne 5. 12. 2012. Žaloba byla ovšem podána až dne 22. 4. 2014.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatel shledává v otázce promlčení uplatněného nároku. Nezákonná exekuce měla negativní dopady na jeho psychický stav, rodinný život i profesní kariéru. Stěžovatel snášel exekuci velmi těžce, a to zejména kvůli věku, délce exekučního řízení a vysoké hodnotě exekvované částky. Exekuce trvala formálně i ve skutečnosti od 24. 1. 2011 do 3. 9. 2013, přičemž její skutečné důsledky pominuly až dne 22. 5. 2014 (do té doby nemohl vzhledem k zápisu exekuce v katastru nemovitostí nakládat se svými nemovitostmi). Stěžovatel se tedy nemohl o vzniklé újmě dozvědět dříve, než exekuce skončila, protože nemohl kvantifikovat vzniklou újmu. Promlčecí dobu je tudíž podle stěžovatele nutno počítat od 3. 9. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o zastavení exekuce. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že měl podle odvolacího soudu k okamžiku právní moci zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu vědět o výši škody a být si jist zastavením exekuce, ovšem přesto státu trvalo více než rok o zastavení s konečnou platností rozhodnout.
7. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí o zastavení exekuce (vzhledem ke svému důvodu, kterým je zrušení exekučního titulu) má za následek nezákonnost vedené exekuce od samého počátku. Není přitom potřeba, aby rozhodnutí o nařízení exekuce bylo zrušeno, jde o obdobu zproštění obžaloby v případě zahájení trestního stíhání, které se pro účely zákona č. 82/1998 Sb. považuje za nezákonné.
8. Podle stěžovatele nemohly všechny negativní účinky exekuce nastat na jejím počátku. Nešlo údajně o to, že exekuce byla nařízena, nýbrž o to, že trvala roky a celou dobu stěžovatel nesměl mít bankovní účet, musel vše hradit hotově, byla mu strhávána mzda a zbytek postupně v hotovosti vyplácen na pracovišti, musel trpět prohlídky svého bydliště znalci, přišel o úspory a nemohl nakládat se svým majetkem. Stěžovatel upozorňuje, že tyto účinky se projevovaly i po odkladu exekuce, neboť např. v případě mzdy sice neposílal exekutor strženou částku na účet oprávněného, ale ponechal si ji na svém účtu. Jinými slovy, odklad exekuce se ve stěžovatelově životě prakticky neprojevil.
9. Stěžovatel nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu stran počátku běhu promlčecí lhůty. Odvolací soud odkázal na usnesení sp. zn. 30 Cdo 1962/2012 ze dne 17. 1. 2013, z něhož dovodil, že významný pro účely počátku běhu promlčecí lhůty je okamžik, kdy se poškozený dozví o vzniku újmy, nikoli následné trvání újmy. Dle stěžovatele je citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pro projednávanou věc irelevantní, jelikož v něm šlo o jednorázový odběr DNA, kdy soudy správně dovodily, že promlčecí doba běží od provedení úkonu. Zde jde ale o jinou situaci, nešlo o jeden akt zásahu do práv, ale o sled dalších a dalších zásahů a stěžovatel mohl zjistit rozsah újmy až poté, co účinky nezákonné exekuce skončily.
10. V době, kdy dle odvolacího soudu došlo k promlčení stěžovatelova nároku, zásah do stěžovatelových práv trval, exekuce nebyla zastavena, a její nezákonnost tedy nebyla soudním rozhodnutím stanovena. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1362/2013 ze dne 4. 9. 2013, z něhož má plynout, že pro počátek promlčení je rozhodující právní moc usnesení o zastavení nezákonné exekuce. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4554/2011 ze dne 11. 1. 2012 je pak podle stěžovatele počátek subjektivní promlčecí doby spojen s nabytím vědomosti o vzniku a rozsahu újmy. Stěžovatel přitom tuto vědomost nemohl nabýt dřív, než exekuce skončila.
11. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že žalovaná odmítla nárok na odškodnění zaplacených nákladů exekučního řízení s vysvětlením, že tyto náklady stěžovatel dosud nezaplatil. Stát tedy formalisticky trvá na tom, že škoda vzniká úhradou, nikoli vznikem vykonatelného dluhu. Takový postoj by byl pochopitelný, kdyby současně nebyl doprovázen názorem, že stát byl povinen uhradit náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v řízení, jež nebylo formálně skončeno a jehož nezákonnost nebyla stanovena. Má-li tedy stát odškodňovat, trvá formalisticky na vzniku škody úhradou, na druhé straně neformálně u promlčení své povinnosti požaduje, aby poškozený kvalifikoval škůdce a výši škody v řízení, jehož nezákonnost nebyla stanovena.
12. Stěžovatel dodává, že se cítí být ponížen argumentací žalované v rámci odvolacího řízení, podle níž bylo chybou stěžovatele, že pohledávku nebyl schopen dobrovolně uhradit. Jinými slovy, stát vyžaduje, aby si jeho občané tvořili finanční rezervu pro případy nezákonných rozhodnutí. Za urážející pak považuje argument žalované, že vzhledem k věku stěžovatele mají být hotovostní úhrady pro něj normální. Takovou argumentaci považuje stěžovatel za diskriminační.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud vyzval stěžovatele ke sdělení, jakým způsobem rozhodl Vrchní soud v Praze poté, co jeho rozsudek sp. zn. 14 Cmo 357/2009 ze dne 1. 12. 2010 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1021/2011 ze dne 11. 4. 2012. Ústavní soud zároveň stěžovateli poskytl prostor k vyjádření, zda z hlediska tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv nepřiznáním náhrady škody považuje následný výsledek výše uvedeného řízení před obecnými soudy za významný a případně proč.
15. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu řízení pokračovalo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2009 ohledně částky 1 240 241 Kč zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje a ohledně částky 2 259 759 Kč zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následoval rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 64/2004 čl. 817 ze dne 28. 11. 2014, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 259 759 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 Cmo 143/2015 ze dne 28. 4. 2016 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následně uzavřel stěžovatel s žalobkyní dohodu, podle níž zaplatí žalobkyni částku 3 500 000 Kč a nebude proti posledně uvedenému rozhodnutí podávat dovolání. Dlužno dodat, že zastavení řízení co do částky 1 240 241 Kč bylo dáno částečným zpětvzetím žaloby žalobkyní, a to s ohledem na skutečnost, že uvedená částka již byla po stěžovateli vymožena.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
18. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy).
19. Této praxi (souladné se zásadou "minima non curat praetor") odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k bagatelním sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
20. V posuzované věci byl spor u odvolacího soudu veden o částku 30 000 Kč, tedy částku, u níž vzhledem k její výši není ani přípustné dovolání. Pochybení obecných soudů by tak za těchto okolností muselo být o to markantnější, aby odůvodnilo případný kasační zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti. Tak tomu ale v daném případě není.
21. Ústavní soud k tomu předně poznamenává, že stěžovatelova žaloba ve vztahu k náhradě újmy způsobené průtahy v exekučním řízení byla zamítnuta II. výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 117/2014-125 ze dne 29. 2. 2016, proti kterému stěžovatel nebrojil řádným opravným prostředkem. V ústavní stížností napadeném rozsudku tedy byla řešena již pouze otázka nemateriální újmy související se samotným vedením exekuce, a pouze v tomto rozsahu se Ústavní soud může napadeným rozhodnutím zabývat.
22. Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na dvou základních argumentech. Odvolací soud jednak uvedl, že za nezákonné rozhodnutí je pro účely náhrady škody nutno považovat zrušený exekuční titul, nikoli rozhodnutí o nařízení exekuce. Dále odvolací soud konstatoval, že k veškerým stěžovatelem zmiňovaným negativním účinkům exekuce došlo do 21. 5. 2012, na čemž nic nemění následné trvání těchto účinků. Jelikož byl tedy exekuční titul zrušen ke dni 4. 6. 2012, právě od tohoto dne běžela stěžovateli promlčecí doba, neboť nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno a stěžovatel zároveň již věděl o negativních následcích tohoto rozhodnutí.
23. Pokud jde o první argument odvolacího soudu, Ústavní soud připouští, že si lze v rovině tzv. podústavního práva teoreticky představit i výklad opačný, tedy že za nezákonné rozhodnutí lze považovat i usnesení o nařízení exekuce. To však samo o sobě důvodem ke kasaci rozhodnutí Ústavním soudem být nemůže. Jak už bylo řečeno, Ústavní soud může zkoumat pouze to, zda argumentace zastávaná odvolacím soudem nepředstavuje zjevný exces, případně zda nevede k protiústavním důsledkům.
24. Výklad odvolacího soudu je nicméně logický a přesvědčivě odůvodněný, neboť exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které je závazné pro všechny orgány. K pochybení naopak došlo při vydání zrušeného exekučního titulu a právě toto pochybení způsobilo následné nařízení exekuce a případný vznik škody na straně stěžovatele. Předmětné úvahy odvolacího soudu nelze považovat ani za vybočení z ustálené rozhodovací praxe, neboť náhradu škody, ke které dojde v rámci exekuce nařízené na základě posléze zrušeného exekučního titulu, soudy nikoli ojediněle přiznávají právě jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to bez ohledu na to, zda exekuce byla následně zastavena, či nikoli (viz např. věc řešenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009; srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3068/15 ze dne 2. 2. 2016, kde stěžovatel v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 v obdobné situaci nejprve s první žalobou na náhradu škody uspěl, byť rozhodnutí o nařízení exekuce nebylo zrušeno a exekuce nebyla zastavena. Při druhé, obdobné žalobě stěžovatel sice neuspěl s tím, že měl proti usnesení o nařízení exekuce podat odvolání, tento právní názor byl však založen na skutečnosti, že exekuce vůbec neměla být na základě daného exekučního titulu nařízena, a odvolání tak bylo efektivním prostředkem ochrany). Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1362/2013 ze dne 4. 9. 2013, nicméně v dané věci šlo o nařízení exekuce na základě notářského zápisu, který dle následného rozhodnutí Nejvyššího soudu vůbec nebyl způsobilým exekučním titulem, neboť nesplňoval podmínku materiální vykonatelnosti pro svou neurčitost. Šlo tudíž o jinou situaci, neboť v nyní posuzované věci posléze zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze způsobilým exekučním titulem bylo (k rozdílu mezi vykonatelným notářským zápisem a rozhodnutím soudu srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2184/2013 ze dne 11. 2. 2015).
25. Z výše uvedeného plyne, že předmětnou argumentaci odvolacího soudu nelze považovat za exces porušující stěžovatelova základní práva. Důsledky takového výkladu pak také nelze považovat za protiústavní. Ve chvíli, kdy je nezákonné rozhodnutí zrušeno a kdy se poškozený dozví o škodě, která mu byla způsobena (k tomu viz dále), poškozenému nic nebrání, aby se dožadoval náhrady této škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Námitka, že exekuce ještě nebyla zastavena, není podstatná, neboť jak je uvedeno i výše, zastavení exekuce není podmínkou pro uplatnění náhrady škody, ke které vedením exekuce na základě posléze zrušeného exekučního titulu došlo.
26. Zbývá posoudit, zda odvolací soud neporušil stěžovatelova základní práva výkladem, že se stěžovatel o újmě dozvěděl ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nejpozději do 21. 5. 2012, kdy došlo k odložení exekuce. Ani zde přitom Ústavní soud porušení neshledává. Stěžovatel v žalobě skutečně vylíčil svou nemateriální újmu tak, že spočívá v jisté ztrátě prestiže, přičemž se Ústavní soud ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že k těmto tvrzeným důsledkům došlo již na počátku exekučního řízení. Ostatně to, že kvůli postupu soudního exekutora trvaly tyto důsledky údajně příliš dlouho, vedlo stěžovatele k podání žaloby na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení, přičemž tento nárok byl řádně projednán (náhrada této újmy nebyla předmětem odvolacího řízení a není předmětem řízení před Ústavním soudem).
27. Samostatným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti je konečně i skutečnost, že ačkoli byl exekuční titul, na jehož základě bylo předmětné exekuční řízení zahájeno, zrušen, rozhodly soudy v pokračujícím řízení totožně (a s konečnou platností), tedy že žalobě proti stěžovateli vyhověly (na tom nic nemění ani to, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, neboť tak tomu bylo z důvodu vymožení dané částky). Jinými slovy, Vrchní soud v Olomouci sice pochybil, to však v povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni částku, která byla předmětem exekuce, nehrálo žádnou roli. To znamená, že k tvrzené nemateriální újmě, tak jak ji stěžovatel popisuje, došlo primárně v důsledku jednání stěžovatele (neuhrazení škody, která žalobkyni vznikla), nikoli v důsledku nezákonného rozhodnutí.
28. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu