ECLI:CZ:US:2017:3.US.49.17.1
sp. zn. III. ÚS 49/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. S. a J. S., zastoupených Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2016, č.j. 20 Co 385/2016-466, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2016, č.j. 0 P 151/2011-457, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a J.S. a M.S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla dne 5. 1. 2017 doručena ústavní stížnost směřující proti výše uvedeným usnesením. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále také jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2016, č.j. 0 P 151/2011-457, bylo rozhodnuto, že stěžovatelé (pěstouni) jsou povinni do tří dnů od doručení tohoto usnesení o nařízení předběžného opatření předat nezletilou K. R. do péče navrhovatelů manželů M. S. a J. S. (výrok I.). Opatrovníkem nezletilé bylo pro řízení o nařízení předběžného opatření jmenováno statutární město Hradec Králové (výrok II.).
2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále také jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2016, č.j. 20 Co 385/2016-466, bylo k odvolání stěžovatelů rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno.
II.
3. Obecné soudy dle přesvědčení stěžovatelů porušily zákonné předpisy takovým způsobem, že zasáhly do jejich ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, zejména do práva na spravedlivý proces, práva na rovné zacházení a práva dítěte na život, příznivý vývoj a péči.
4. Stěžovatelé mají za to, že vydání předběžného opatření a změna výchovného prostředí nejsou v zájmu nezletilé. Stěžovatelé zpochybňují schopnost navrhovatele J. S. (syna stěžovatelů) být dostatečnou a bezpečnou zárukou zdárného vývoje nezletilé. Soud prvého stupně i soud odvolací při svém rozhodnutí dle stěžovatelů zcela nekriticky vyšly pouze z tvrzení uvedených v návrhu J. S. a z tvrzení orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Hradec Králové, že nezletilá si dlouhodobě přeje přejít do péče J. a M. S. Skutečnosti, které mají být pro nařízení předběžného opatření rozhodující, podle mínění stěžovatelů osvědčeny nebyly, přesto okresní soud nechal předběžné opatření nařídit a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, navíc pouze s odkazem na odůvodnění uvedené ze strany soudu prvého stupně.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze, a to z toho důvodu, že byť tato opatření mají prozatímní povahu, mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Je však třeba zdůraznit, že tento zásah zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 41/2 SbNU 27), usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ze dne 8. 11. 2000, usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06 ze dne 14. 6. 2007, a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, když jde o opatření, jejichž trvání je zásadně omezeno.
9. Ústavní soud ve své judikatuře dále vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
10. Kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů nezjistil.
11. Stěžovatelé netvrdí, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem. Jejich výhrady směřují k aplikaci a interpretaci ustanovení §74 a násl. o. s. ř. obecnými soudy. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatelů s tím, že na základě nařízeného předběžného opatření jsou povinni nezletilou předat do péče svého syna a jeho manželky, což však považují za nevhodné a v rozporu se zájmem nezletilé, přičemž tento svůj názor zdůvodňují vylíčením rodinné situace, zprávou třídní učitelky, školní psycholožky a vybranými pasážemi ze znaleckého posudku ze dne 22. 6. 2015.
12. Okresní soud vyžádal k návrhu na nařízení předběžného opatření stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Hradec Králové, ze kterého vyplynulo, že situace uvedená v návrhu je jim známa a informace sdělené navrhovateli v návrhu jsou pravdivé. Z odůvodnění usnesení okresního soudu je patrné, že ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí je dlouhodobě vnímáno přání nezletilé přejít do péče navrhovatelů a nespokojenost nezletilé v současné pěstounské péči, přičemž záměr navrhovatelů převzít nezletilou do své péče trvá, tito mají podmínky pro převzetí nezletilé do své péče, nezletilá k nim má vytvořen pevný vztah a dlouhodobě si přeje s nimi žít. Orgán sociálně-právní ochrany dětí poukázal kromě jiného na záznam o pohovoru s nezletilou ze dne 10. 10. 2016, ze kterého vyplynulo, že by chtěla být "u táty navždy a k babičce a dědovi by ráda jezdila", když by se tak s nimi domluvila, třeba na víkend. Taktéž bylo hovořeno s třídní učitelkou nezletilé, která uvedla, že na přípravě nezletilé do školy se podílí prarodiče i otec nezletilé, příprava z obou stran je dobrá. Orgán sociálně-právní ochrany dětí poukázal také na incident, ke kterému mělo dojít, když nezletilá stěžovatelce řekla, že jeho pracovnicím sdělila, že chce bydlet s navrhovateli a stěžovatelka jí měla vyhrožovat zpřetrháním veškerých vazeb. Orgán sociálně-právní ochrany dětí z těchto důvodů dospěl k závěru, že aktuální situace je dlouhodobě neudržitelná a že je v zájmu nezletilé, aby přešla do péče navrhovatelů (otce a jeho manželky), se kterými si již déle než rok přeje bydlet, přičemž pěstouni (stěžovatelé, prarodiče) nedokáží toto přání respektovat a nezletilá je tak ve velkém stresu.
13. Okresní soud na základě výše uvedených skutečností uzavřel, že návrh na nařízení předběžného opatření je důvodný a že je v zájmu dalšího vývoje nezletilé, aby byla svěřena do péče navrhovatelů již předběžným opatřením. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné a usnesení okresního soudu potvrdil. Odkázal přitom na důvody, které ve svém rozhodnutí zmínil již okresní soud a uvedl, že je taktéž přesvědčen o potřebě zatímní úpravy, která by nezletilou měla zbavit aktuální nejistoty a stresu souvisejícího s otázkou, zda bude žít se stěžovateli či s navrhovateli.
14. Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Nad rámec již uvedeného je možno doplnit, že stěžovatelé v ústavní stížnosti akcentují vybrané pasáže znaleckého posudku ze dne 22. 6. 2015, zároveň však opomíjí záznamy orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Hradec Králové a obsah výše naznačeného stanoviska k návrhu na nařízení předběžného opatření. Z usnesení okresního soudu lze navíc zjistit, že styk navrhovatele s nezletilou byl již v minulosti upraven v poměrně širokém rozsahu.
15. V souzené věci je pak nutno považovat za podstatné, že soudy svá rozhodnutí adekvátně zdůvodnily, přičemž požadavkům, které jsou na rozhodnutí tohoto druhu obecně kladeny, odůvodnění napadených usnesení dostojí. V kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu lze uzavřít, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad. Také právní normy byly interpretovány a aplikovány ústavně konformním způsobem, přičemž důvody, pro které by závěry soudů bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu