ECLI:CZ:US:2017:3.US.633.17.1
sp. zn. III. ÚS 633/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Štojdla, zastoupeného JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem, sídlem Smetanova 664, Tábor, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 14. února 2017 č. j. ZT 19/2017-11, za účasti Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Tábor - Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování) usnesením ze dne 18. 1. 2017 č. j. KRPC-196484-24/TČ-2016-020871 podle §160 odst. 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s ústavní stížností napadeným rozhodnutím nesouhlasí, přičemž dovozuje, že zahrnuje vnitřní rozpor, kdy na jedné straně připouští, že usnesení policejního orgánu důkazy zmiňuje "souhrnně jako materiály" a bez "dostatečné specifikace", avšak na straně druhé uvádí, že na posouzení důvodnosti trestního stíhání tyto nedostatky nemají "podstatný vliv" a usnesení "bylo vydáno v souladu se zákonem".
5. Stěžovatel se závěry o zákonnosti usnesení policejního orgánu polemizuje, přičemž zdůrazňuje, že zahájení trestního stíhání představuje mimořádný zásah do jeho osobního života, proto podmínky, za nichž k němu lze přistoupit, nelze jakkoli bagatelizovat a výklad ustanovení §160 odst. 1 věta třetí tr. řádu by měl být "spíše extenzivní než restriktivní".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. zejména samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic tzv. podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména (obecných) soudů, nikterak napravit (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce).
10. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání může dojít jedině v zákonných mezích (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho účelem je sdělit obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou pro provádění dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655) nebo usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
11. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k věcnému projednání ústavní stížnosti, natož k jeho zásahu.
12. Ústavní soud konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku a jeho právní kvalifikace. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 či usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1986/15). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
13. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí nespatřuje znaky protiústavnosti. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře přezkoumala usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele, jež ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádala. Upřesnila, že důkazy souhrnně zmíněné v usnesení policejního orgánu se odvíjí z vydání věcí stěžovatelem, a to mobilního telefonu a oblečení, e-mailové korespondence mezi stěžovatelem a poškozenou, ohledání (uvažovaného) místa činu v bydlišti stěžovatele, lékařské zprávy o vyšetření poškozené a zprávy k osobě stěžovatele. Dlužno zaznamenat, že ani v návaznosti na tyto údaje stěžovatel oponenturu k otázce nedůvodnosti a neopodstatněnosti trestního stíhání nepředestírá.
14. Z hlediska požadavku vycházejícího z §160 odst. 1 in fine tr. řádu, aby v odůvodnění usnesení byly přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, není bez významu, že usnesení policejního orgánu odkazuje konkrétně na výpověď poškozené.
15. Ústavní soud proto neshledal, že by v tomto ohledu rozhodnutí policejního orgánu či zejména státní zástupkyně vykazovala jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší přehodnocovat právní názor orgánů činných v trestním řízení.
16. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. navazující rozhodnutí o instanční stížnosti) nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Má-li stěžovatel námitky proti rozsahu provedeného dokazování, bude mít možnost je v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, v němž bude dále zkoumána důvodnost jeho obvinění. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu