ECLI:CZ:US:2017:3.US.696.17.1
sp. zn. III. ÚS 696/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1632/2016-30, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2016 č. j. 5 To 72/2016-592 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. ledna 2016 č. j. 4 T 107/2015-570, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že v úmyslu získat od poškozené Z. S. částku ve výši 150 000 Kč na provozování herny a tyto prostředky jí nevrátit, "zfalšoval" vlastní podpisy na směnce a smlouvě o půjčce, na jejichž základě uvedenou částku obdržel. Poté nereagoval na její výzvy ke splácení a namítal nepravost podpisů na uvedených listinách. Následně opakovaně orgánům činným v trestním řízení tvrdil, že podpisy a listiny ve skutečnosti padělala poškozená, čímž jí vystavil riziku trestního stíhání. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě přímo usvědčující výpovědi poškozené, dalších dvou nepřímo usvědčujících výpovědí svědků a celé řady listinných důkazů potvrzujících např. bankovní převody částek, průběh jiných trestních řízení, výsledky písmoznalecké analýzy, elektronickou komunikaci mezi poškozenou a stěžovatelem, atd. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelově obhajobě, že on je ve skutečnosti obětí podvodu poškozené a případně dalších osob. Souhrn nepřímých důkazů dle okresního soudu jednoznačně prokazuje stěžovatelovu vinu.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V dovolání uplatněné námitky se dle soudu míjejí se zákonným vymezením dovolacích důvodů, neboť směřují převážně do oblasti skutkových hodnocení. Jde-li o trestné činy související s uvedenou směnkou a smlouvou o půjčce, jsou stěžovatelovy námitky pouze polemikou se závěry soudů nižších stupňů. Tyto závěry přitom neobsahují tzv. extrémní nesoulad, který by mohl být důvodem zásahu dovolacího soudu. Rovněž tak u části námitek týkajících se křivého obvinění stěžovatel přehlížel podstatné skutkové závěry soudů, kterými soudy jeho odsouzení podepřely.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v první řadě namítá, že soudy dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným závěrům, některé důkazy zcela pominuly a vůbec se nevypořádaly s argumenty obhajoby. V hodnocení důkazů je dle stěžovatele přítomen tzv. extrémní rozpor. Za zcela chybný považuje stěžovatel názor soudů, že se měl trestné činnosti dopustit, aby měl prostředky na provoz herny. O tuto hernu však stěžovatel neměl vůbec zájem, jak vyplývá z důkazů. Klíčová svědecká výpověď obsahuje dle stěžovatele zásadní rozpor ohledně jeho jednání. Soudy se jím však nezabývaly, a rovněž nezohlednily skutečnost, že stěžovatel měl dostatek vlastních prostředků (z úspěšného podnikání) a neměl tedy zapotřebí provádět zbytečný a "zcela naivní podvod". Ve zcela odlišné finanční situaci byla přitom dle stěžovatele tvrzená poškozená, v minulosti navíc odsouzena za křivou výpověď. Další důležitá svědkyně byla zase v minulosti opakovaně odsouzena za majetkovou trestnou činnost. Dle stěžovatele jsou to tedy především ony, kdo měl zájem na tom, aby připravily stěžovatele o peníze, a nikoliv naopak. Zjevné důležité rozpory v jejich výpovědích soudy ponechaly bez povšimnutí.
6. Dále stěžovatel obsáhle popisuje svůj názor na motivaci jednání poškozené, jíž má být poškození stěžovatele, jehož jí soudy pomohly dosáhnout. Zcela nepravdivý je pak podle něj závěr soudů o tom, že stěžovatel měl o směnce vědět dřív, než mu byl doručen směnečný platební rozkaz. Dle stěžovatele výše popsaná důkazní situace k odsouzení nestačí. Stejně tak nebyly splněny právní požadavky pro odsouzení stěžovatele pro křivé obvinění. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se situací "tvrzení proti tvrzení". Výše uvedenými pochybeními se pak měl zabývat i Nejvyšší soud, což neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádnou konkrétní námitku podřaditelnou do jedné z těchto dvou skupin tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení ústavní stížnost neobsahuje.
11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi poškozenou a stěžovatelem, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
12. Stěžovatelovy námitky jsou v podstatě pouhým opakováním obhajoby z původního řízení, na něž soudy v dostatečném rozsahu reagovaly. Jde o poukazování na rozpory v provedených důkazech a vlastní skutkové hodnocení. K tomu je však třeba uvést, že důkazy nemusí být ani v trestním řízení bezrozporné. Pokud se soudy se všemi podstatnými rozpory dostatečně vypořádají, musí Ústavní soud, jemuž s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti důkazního řízení nepřísluší důkazy samostatně posuzovat, zásadně vyhodnotit jejich závěry jako ústavně konformní. Výjimkou by bylo pouze porušení zásady in dubio pro reo, k čemuž však v dané věci nedošlo, neboť soudy k žádným mezerám ve skutkovém ději anebo pochybnostem ohledně jeho průběhu nedospěly. Zejména okresní soud a krajský soud se se všemi námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti vypořádaly již v odsuzujícím rozsudku a následně vydaném usnesení. Velmi precizně popsaly, z jakých důkazů dovozují každý konkrétní závěr a z jakých důvodů je pro trestní řízení nedůvodná stěžovatelova obhajoba (srov. zejména str. 12 a násl. rozsudku okresního soudu a str. 4 až 6 usnesení krajského soudu). Otevřeně pak samy soudy poukázaly na důležité rozpory mezi jednotlivými důkazy a popsaly své logické úvahy ohledně toho, jak je dle jejich názoru třeba na tyto rozpory nahlížet. V daném případě přitom nejde o situaci "tvrzení proti tvrzení", neboť soudy ve svém hodnocení vycházely přinejmenším z desítky dalších nepřímých důkazů. Jejich závěrům tedy nelze z hlediska ústavních zásad nic vytknout.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu