ECLI:CZ:US:2017:3.US.77.17.1
sp. zn. III. ÚS 77/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Bohumíry Králové a Romana Krále, zastoupených JUDr. Janou Peclovou, advokátkou, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 29 Cdo 1756/2016-153, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Miroslavy Teclové a 2) družstva B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví konkretizovaného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že v řízení, ve kterém bylo toto usnesení vydáno, soud porušil jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky a zejména pak právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého usnesení a dovolání stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud) usnesením ze dne 10. 7. 2013 č. j. 73 Cm 252/2012-68 určil ve výroku I., že vedlejší účastnice 1) je členkou vedlejšího účastníka 2), a ve výroku II., že je nájemkyní specifikovaného družstevního bytu, a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.
3. Usnesení městského soudu napadli stěžovatelé odvoláním, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 15. 10. 2015 č. j. 7 Cmo 44/2014-122 oba meritorní výroky potvrdil (a rozhodl o výrocích nákladových a též o náhradě nákladů odvolacího řízení). Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice a stěžovatelé si v příloze č. 1 k dohodě o převodu členských práv a povinností platně sjednali právo vedlejší účastnice odstoupit od dohody v případě, že stěžovatelé poruší svou povinnost ujednanou v příloze dohody, a to "zachovat" vedlejší účastnici právo užívat družstevní byt v dosavadním rozsahu až do konce jejího života. Protože stěžovatelé závazek porušili, vedlejší účastnice od dohody odstoupila. Konstatoval, že tento závěr je v souladu s výkladovými pravidly občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
4. Proti usnesení vrchního soudu (do výroku II. potvrzujícího meritorní výroky a jeden z nákladových výroků usnesení městského soudu) podali stěžovatelé obsáhlé dovolání (bez strukturálního členění), jehož přípustnost odůvodnili tvrzením, že závisí na vyřešení otázek hmotného práva a požadovali, aby dovolací soud věc posoudil jinak než soudy nižších stupňů; domnívají se, že s ohledem na specifičnost projednávaného případu v rozhodování dovolacího soudu sporná otázka dosud řešena nebyla, resp. zcela jistě ne ve všech aspektech a souvislostech projednávaného případu. Následně se zaměřili na morální a právní aspekty vztahu mezi účastníky, v němž pomáhali příbuzné v tísnivé finanční situaci plynoucí z privatizace bytového fondu, a popsali některé skutečnosti související s převodem družstevních práv mezi nimi, včetně jimi podané žaloby požadující vyklizení vedlejší účastnice 1), po jejímž podání následovala její "ublížená" reakce odstoupením od smlouvy z důvodu rozporu jejich chování s dobrými mravy z titulu nedodržení ujednání v příloze dohody. Poté vznesli námitku neprovedení důkazu svědeckou výpovědí bývalého předsedy družstva a rekapitulovali výsledky provedeného dokazování. K řešení formulovali otázku, jakým právním předpisem se má řídit příloha č. 1; přitom vyjádřili názor, že dohoda o převodu členských práv a povinností se má řídit obchodním zákoníkem, který dává možnost posoudit přílohu zcela samostatně, a vzhledem k tomu, že obsahuje odkaz na ustanovení občanského zákoníku o věcných břemenech, bylo by ji možno zřejmě posuzovat i podle ustanovení občanského zákoníku. V dalším je nutno, podle stěžovatelů, zaměřit se na otázku platnosti ujednání v příloze č. 1; sami zastávají názor, že je možno na ni pohlížet jako na neplatné ujednání. Dále se stěžovatelé domnívají, že jako předběžnou otázku bylo nutno vyřešit otázku platnosti a důvodnosti samotného odstoupení od smlouvy o převodu družstevního podílu. Základ pro jejich stanovisko tvoří tvrzení, že neznali obsah přílohy č. 1, dále že porušení smlouvy bylo nepodstatné, že nebyla možnost odstoupení sjednána, že na základě podobnosti s věcnými břemeny nastala analogie s možností zrušení věcného břemene soudem pro nastalý hrubý nepoměr. Na závěr dovolání shrnuli, že nesprávnost právního posouzení věci spatřují v tom, jakým způsobem (ne)byla posouzena možnost odstoupení od smlouvy o převodu družstevního podílu, v posouzení, kterými právními předpisy se řídí rozhodné listiny a v nesprávné aplikaci právních předpisů na vztahy účastníků sporu.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením, které bylo napadeno touto ústavní stížností, odmítl pro nepřípustnost, protože nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle §237 občanského soudního řádu. Navázal konstatováním, že závěr vrchního soudu o platném sjednání možnosti odstoupit od dohody, jakož i o platném odstoupení (viz výše bod 3. i. f.), shledal souladným s výkladovými pravidly a judikaturními závěry. Připomenul, že přípustnost dovolání nelze odůvodnit předestřením podrobně popsané vlastní verze skutkového stavu projednávané věci, a že způsobilým dovolacím důvodem není ani namítaná vada řízení spočívající v neprovedení důkazu výslechem svědka.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé nesouhlasí s odmítnutím jejich dovolání z důvodu, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a občanského soudního řádu a že není přípustné ani podle §237 občanského soudního řádu. Domnívají se, že jejich dovolání je přípustné podle §237 občanského soudního řádu a opakují svoje argumenty zařazené již do dovolání, tj. že napadené usnesení vrchního soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, kdy požadovali, aby dovolací soud věc posoudil jinak než soudy nižších stupňů; že s ohledem na specifičnost projednávaného případu v rozhodování dovolacího soudu sporná otázka dosud řešena nebyla, resp. zcela jistě ne ve všech aspektech a souvislostech projednávaného případu. Mají za to, že Nejvyšší soud se nezabýval skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, ani jejich argumentací. Dodávají, že řešená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a proto tato právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že obecné soudy neučinily vše pro nalezení spravedlivého řešení.
7. Připomínají, že důvodem jejich dovolání bylo nesprávné posouzení věci soudy nižších instancí a Nejvyšší soud se touto právní věcí odmítl zabývat, přičemž z jeho rozhodnutí není vůbec zřejmé, co bylo vlastně důvodem odmítnutí, když Nejvyšší soud aplikoval judikaturu uvedenou ve svém rozhodnutí zcela formalisticky. Opět převzali z dovolání text ze závěru jeho první strany a z konce dovolání o nesprávnosti právního posouzení s tím, že jde o způsobilý dovolací důvod, tudíž jejich dovolání nemělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, a jeho pochybení způsobuje zásadní porušení Listiny v právu na spravedlivý proces.
8. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že ani jeden z nich se náležitě procesně nevypořádal s jejich námitkami, že matka stěžovatele vypovídala (plánovitě?) v jejich neprospěch jako svědek poté, co se zúčastnila jednání soudu prvního stupně jako veřejnost a znala tak detailně průběh projednávání sporu, a tedy hodnocení její výpovědi by měl soud podle toho i posuzovat. Jako zásadní pochybení stěžovatelé soudům vytýkají opomenutí důkazu výslechem svědka Ing. Zdeňka Aunického, CSc., který mohl ozřejmit vícero otázek, tj. kde zmizely podepsané listiny, proč stěžovatelé neobdrželi a nedostali k dispozici svá podepsaná vyhotovení, resp. ověřené kopie, aby prakticky věděli, co podepsali, jelikož tyto listiny neměli po celou dobu k dispozici; rovněž svědek mohl vysvětlit svou neochotu, kdy ještě jako předseda bytového družstva mohl pomoci vyřešit danou situaci poskytnutím dalších informací, které stěžovatelům nebyly známy a vnést tak do případu další skutečnosti, které by měly vliv na výsledek sporu. Podle nich se lze důvodně domnívat, že tento stěžejní svědek mohl být detailně zasvěcen do plánu a úmyslu vedlejší účastnice, a z toho vyplývala jeho úporná snaha vyhnout se svědectví, k čemuž přispěly i soudy nižších stupňů. V této souvislosti odkazují na judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutého důkazu. S ohledem na uvedené tak mají stěžovatelé za to, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jejich právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily, přičemž Nejvyšší soud postupoval stejným způsobem. V tomto směru stěžovatelé opět odkazují na ustálenou praxi Ústavního soudu o významu řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci jako jedné ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Jsou přesvědčeni, že v jejich věci rovněž nastal zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný další procesní prostředek k napadení usnesení Nejvyššího soudu jim zákon nedává.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatelé si jsou vědomi postavení Ústavního soudu, avšak Ústavní soud žádné z takových pochybení, které by jeho zásah odůvodnilo (viz tvrzení v čl. II. ústavní stížnosti) v jejich věci neshledal.
11. Ústavní stížností napadají stěžovatelé pouze usnesení Nejvyššího soudu o jejich dovolání. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil na posouzení postupu tohoto soudu při rozhodování o tomto opravném prostředku stěžovatelů a na jeho výsledek.
12. V této souvislosti je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] zdůrazňující notorietu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání (viz bod 4.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
13. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání dovolání stěžovateli (tj. na počátku roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti a důvodnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelé nedostatečně vzali na zřetel. Z obsahu jejich dovolání (str. 1) je patrné, že se sice snaží o zdůvodnění přípustnosti dovolání údajnou otázkou hmotného práva, že "sporná" otázka dosud řešena nebyla, žádnou konkrétní otázku však na tomto místě neformulují a soustřeďují ihned pozornost na důvodnost dovolání, tj. nesprávné právní posouzení. Nejvyšší soud však i přes tuto evidentní neobratnost v přístupu stěžovatelů k obligatorním náležitostem dovolání kvazimeritorně posoudil právní závěr vrchního soudu, shledal ho souladný s vlastní judikaturou a objasnil nemožnost, aby v dovolacím řízení došlo ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu. Takto Nejvyšší soud dostál své zákonné povinnosti a Ústavní soud se s jeho závěrem o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů plně ztotožňuje.
14. Další námitky stěžovatelů vůči postupu obecných soudů (bod 8.) nejsou, s ohledem na rozsah petitu ústavní stížnosti, relevantní.
15. Ústavní soud po přezkoumání věci, při zohlednění právě uvedených východisek a vázán petitem ústavní stížnosti neshledal tvrzené porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu