ECLI:CZ:US:2017:3.US.807.17.1
sp. zn. III. ÚS 807/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vladimíra Deketa, zastoupeného Mgr. Josefem Kameníkem, advokátem, sídlem Palackého 1299/25, Jihlava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016 č. j. 7 Cmo 276/2015-424 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2015 č. j. 36 Cm 6/2008-385, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Jaroslava Svobody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") výslovně však toliko té části, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud").
2. Z předložených podkladů vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti Jaroslavu Svobodovi domáhal zaplacení částky 694 537,60 Kč s příslušenstvím. Krajský soud po provedeném dokazování shora označeným, v pořadí druhým, rozsudkem zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovateli částku 85 481 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v částce 470 162,56 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 137 163 Kč (výrok III.) a žalovaný je povinen zaplatit České republice na znalečném částku 356 Kč na účet Krajského soudu v Brně (výrok IV.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení krajský soud postupoval podle §146 odst. 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s konstatováním, že neshledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. Krajský soud sice konstatoval majetkové poměry stěžovatele, který byl osvobozen od placení soudního poplatku a byl mu ustanoven právní zástupce, nicméně měl za to, že jen majetkové poměry nezakládají důvody hodné zvláštního zřetele, které by umožnily zcela výjimečné prolomení zásady pro rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Poukázal např. na skutečnost, že stěžovatel vzal žalobu zpět v celkové částce 138 894,04 Kč, bez toho, že by prokázal, že by byla v této části podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného, stěžovatel měl úspěch pouze v částce, která představovala 12 % celkového předmětu sporu, a vzal též v úvahu vznik nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Souhlasil se závěry krajského soudu, že pouze majetkové poměry stěžovatele, kterých se dovolával, nezakládají důvody pro postup podle §150 o. s. ř., a že i zohlednění postoje stěžovatele v průběhu řízení bylo namístě.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 4. 1. 2017 č. j. 23 Cdo 4534/2016-520, neboť odvolací soud se při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele, pro které je možné odepřít náhradu nákladů řízení té straně, která měla ve sporu úspěch, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na námitce, že krajský soud a vrchní soud pochybily, jestliže v jeho případě nepřistoupily k aplikaci §150 o. s. ř. Závěru soudů obou stupňů, že k takovému postupu nebyly dány důvody, stěžovatel oponoval a rovněž namítal, že soudy při úvaze o možnosti výjimečně náhradu nákladů řízení nepřiznat nepřihlédly k jeho majetkové a sociální situaci a svá rozhodnutí v tomto směru nedostatečně odůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel (jak vyplývá z petitu i obsahu ústavní stížnosti) nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 23 Cdo 4534/2016-520, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; tak se také ve zkoumaném případě stalo. Za poslední prostředek k ochraně práva lze tudíž v tomto případě považovat rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016 č. j. 7 Cmo 276/2015-424 napadený v jeho náhradově nákladovém výroku (shodně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1044/15 ze dne 13. 8. 2015 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval následující ústavněprávní limity.
8. Ústavní soud především vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004, N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V nálezu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) pak v souvislosti s diskrečním oprávněním soudu Ústavní soud zdůraznil, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, soud musí svůj postup odpovídajícím způsobem vysvětlit a svoje rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
9. Shrnutě vyjádřeno, diskreční oprávnění (aplikace §150 o. s. ř.) je zcela věcí obecného soudu, což však neznamená, že by pod okolnosti hodné zvláštního zřetele bylo možno podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005, N 136/38 SbNU 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 635/04 ze dne 24. 3. 2005, N 65/36 SbNU 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004, N 130/34 SbNU 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004, N 27/32 SbNU 255). K takovým pochybením však v posuzované věci nedošlo.
10. Krajský soud shodně s vrchním soudem svůj závěr o nedostatku důvodů pro postup podle ustanovení §150 o. s. ř. přiměřeným způsobem odůvodnily - vyložily, že pouhá skutečnost, že stěžovatel byl osvobozen od placení soudního poplatku a byl mu ustanoven zástupce, neznamená, že i v případě neúspěchu ve věci bude přednostně přihlíženo k jeho majetkové situaci. Krajský i vrchní soud neponechaly stranou postoj stěžovatele v průběhu řízení, poukázaly na to, že nebyl schopen navrhnout důkazy k prokázání konkrétních tvrzení, resp. jeho tvrzení ohledně požadavku na náhradu škody byla nedostatečná, přesto se však i po poučení ze strany právní zástupkyně rozhodl ve sporu pokračovat. Soudy vzaly též v úvahu, že stěžovatel žaloval o zaplacení 694 537,60 Kč, nicméně žalobu vzal zpět v celkové částce 138 894,- Kč, aniž by prokázal, že ji v této části podal důvodně a že ji vzal zpět pro chování žalovaného. Lze tedy uzavřít, že vrchní soud jako soud odvolací zvažoval okolnosti a poměry mající vliv na aplikovatelnost ustanovení §150 o. s. ř. a ve svém rozhodnutí je popsal a rozvedl, jak na ně v kontextu celého případu nahlížel. V jeho postupu vedoucího k napadenému rozhodnutí Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo zásah v podobě kasačního nálezu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu