ECLI:CZ:US:2017:3.US.847.17.1
sp. zn. III. ÚS 847/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Holečka, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 2108/2016-169, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Martina Stehlíka a Petry Stehlíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu legitimní důvěry v akty soudní moci.
2. Z podkladů předložených stěžovatelem a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 106 C 53/2014 se podává, že stěžovatel se žalobou vůči vedlejším účastníkům domáhal úhrady smluvní pokuty ve výši 244 640 Kč s příslušenstvím. Povinnost uhradit smluvní pokutu měla vzniknout prvnímu vedlejšímu účastníkovi v důsledku jeho prodlení s placením nájemného za nájem rodinného domu a pro ukončení nájmu z důvodů na straně nájemce, povinnost druhé vedlejší účastnice na základě ručitelského závazku. Okresní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 16. 2. 2015 č. j. 106 C 53/2014-84 nejprve připustil změnu žaloby v poměru povinností vedlejších účastníků korespondujících povaze hlavního a ručitelského závazku (výrok I.), žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Zamítavý výrok odůvodnil zčásti neplatností ujednání o smluvní pokutě pro jeho neurčitost a nedůvodností smluvní pokuty za ukončení nájemního vztahu.
3. Proti výrokům II. až IV. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání pro vady řízení, nesprávná skutková zjištění, nesprávné právní hodnocení věci a nepřezkoumatelnost. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 č. j. 19 Co 255/2015-140 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že odvolací námitky neshledal důvodnými a vypořádal se s každou z nich.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním (č. l. 156 až 157), v němž uvedl, že dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je "tedy přípustné, a to zejména z toho důvodu, že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
- dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak."
V další části dovolání se stěžovatel zaměřil na odůvodnění dvou námitek o nesprávném právním posouzení, a to, že poučovací povinnosti podle §118a občanského soudního řádu nebylo potřeba a že mezi účastníky šlo o obchodní závazkový vztah. V závěru přislíbil doplnit dovolání do 30 dnů (což neučinil) a požádal o odklad vykonatelnosti. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 Cdo 2108/2016-169 odmítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že v něm stěžovatel dostatečně nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a občanského soudního řádu), což je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), a že uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu (správnost skutkových zjištění, hodnocení provedeného dokazování a nepoučení podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že zcela extenzivní výklad provedený obecným soudem je silně protiústavní, je v rozporu s článkem 9 odst. 3 Ústavy a čl. 36 Listiny a zasahuje do jeho práva na majetek a vlastnické právo. V žádném případě nesouhlasí s tím, že by neměl vylíčit dostatečně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a cituje tři důvody (viz výše bod 4., tři odrážky). Poté se zaměřil na nesprávné právní posouzení poučovací povinnosti a povahy závazkového vztahu, přičemž do textu ústavní stížnosti doslovně převzal příslušné partie z dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatel svým dovoláním (ze dne 7. 12. 2015) napadl rozsudek krajského soudu, přičemž jeho podstatný obsah je rekapitulován výše sub 4. Je z něj patrné, že stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) nerozlišuje předpoklady přípustnosti dovolání (tj. relevantní otázku hmotného nebo procesního práva s některým ze čtyř odrazů v judikaturní praxi - srov. §237 občanského soudního řádu) a dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci - viz §241a odst. 1 občanského soudního řádu). Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je rozhodné, že stěžovatel žádnou avizovanou otázku hmotného či procesního práva v dovolání nevymezil (takovými otázkami není nesprávné právní posouzení poučovací povinnosti a povahy závazkového vztahu, viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelovo dovolání tak trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané občanským soudním řádem v §241a odst. 2.
8. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze dovodit zřejmé nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání a způsobilého dovolacího důvodu, jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (viz výše bod 7.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
9. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. koncem roku 2015) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli a jeho právnímu zástupci poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Ústavní soud tak v závěru Nejvyššího soudu, že dovolání je nepřípustné, neshledal porušení některé z ústavních kautel práva na soudní ochranu.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu