ECLI:CZ:US:2017:3.US.96.16.1
sp. zn. III. ÚS 96/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. Zuzanou Pechtorovou, advokátkou, sídlem Dřevařská 855/12, Brno - Veveří, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2015 č. j. 19 Co 94/2015-255 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2014 č. j. 46 C 42/2013-224, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a K. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 22. 8. 2014 č. j. 46 C 42/2013-224 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost platit vedlejší účastnici jako žalobkyni počínaje dnem 1. 9. 2011 výživné zletilého dítěte ve výši 15 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Dlužné výživné za období od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2014 ve výši 285 000 Kč bylo stěžovateli uloženo zaplatit ve splátkách ve výši 8 000 Kč spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Vedlejší účastnici nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok II.). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud") ze dne 7. 10. 2015 č. j. 19 Co 94/2015-255 byl rozsudek městského soudu ve výroku I. v části, jíž bylo vedlejší účastnici přiznáno výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2015 do budoucna, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (výrok I.); ve zbývající části výroku I., pokud jí bylo vedlejší účastnici přiznáno výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2015, byl rozsudek městského soudu potvrzen (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele za dobu, po kterou se vedlejší účastnice domáhá přiznání výživného, odůvodňovaly stanovení výživného, jak stanovil městský soud.
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud rozhodl o dlužném výživném a namítá, že se podílí rovněž na výživě nezletilého syna své manželky, protože na něj jeho biologický otec neplatí soudem stanovené výživné. Obecné soudy se podle stěžovatele s touto skutečností nevypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, proč nezohlednily faktické vyživování nezletilého syna ze strany stěžovatele. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly tím, zda je vedlejší účastnice alespoň částečně schopna se živit, ačkoli tato schopnost byla stěžovatelem namítána. Soudy se nezabývaly ani otázkou, jaké časové nároky klade studium vedlejší účastnice, ani tím, že vedlejší účastnice při studiu částečně pracovala. Stěžovatel dále uvádí, že v odvolacím řízení předložil důkazy o tom, že v průběhu sporu v roce 2014 u něj došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu v důsledku propuknutí vážného onemocnění. V důsledku toho došlo k ukončení pracovního poměru stěžovatele, ve kterém měl vyšší příjem. Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu a je toho názoru, že zcela prokázal příčinnou souvislost mezi svým zdravotním stavem a změnou zaměstnavatele. Stěžovatel je toho názoru, že přiznané výživné zpětně za období před podáním návrhu je v rozporu s dobrými mravy a že v daném případě by měl být aplikován §2 odst. 3 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), resp. §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy poukazoval na to, že mezi ním a matkou vedlejší účastnice existovala dohoda o způsobu plnění vyživovací povinnosti, kdy stěžovatel poskytoval 7 000 Kč a navíc hradil další výdaje vedlejší účastnice. Stěžovatel je názoru, že obecné soudy se otázkou případného rozporu návrhu vedlejší účastnice s dobrými mravy vůbec nezabývaly a ve svých rozhodnutích se s ní nevypořádaly. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces též svévolným hodnocením dalších podstatných důkazů. Obecné soudy uvěřily tvrzení vedlejší účastnice a její matky ohledně příjmů a výdajů a naopak nezohlednily tvrzení stěžovatele a jeho manželky ohledně plnění, které poskytoval vedlejší účastnici. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s tím, proč uvěřily tvrzením vedlejší účastnice, když alespoň v části těchto tvrzení neuváděla pravdu, naopak plnění, které tvrdil a prokazoval stěžovatel, soudy bagatelizovaly.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde
10. V předmětné věci krajský soud dospěl k závěru, že městský soud dostatečně zjistil skutkový stav věci, který po doplnění v odvolacím řízení nedoznal zásadní změny. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování přihlédly ke všem pro stanovení výživného rozhodným skutečnostem. Z provedeného dokazování krajský soud dovodil, že výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele za dobu, po kterou se vedlejší účastnice domáhá přiznání výživného, odůvodňovaly stanovení výživného tak, jak stanovil soud prvního stupně. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že poskytoval vedlejší účastnici 7 000 Kč měsíčně, z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud přihlédl i k této skutečnosti a v odůvodnění svého rozhodnutí se s uvedenou námitkou stěžovatele vypořádal. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že bylo v možnostech a schopnostech stěžovatele po uvedenou dobu přispívat vyšším výživným. Krajský soud proto dovodil, že výživné, tak jak bylo soudem prvního stupně stanoveno, odpovídá nejen výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele, ale i odůvodněným potřebám vedlejší účastnice, a to i s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu.
11. Namítal-li pak stěžovatel svůj nepříznivý zdravotní stav a skutečnost, že v důsledku tímto vynucené změny zaměstnání došlo k poklesu jeho příjmu, i touto námitkou se krajský soud zabýval, avšak ani ji neshledal opodstatněnou. Krajský soud, aniž hodlal zpochybňovat závažnost zdravotního stavu stěžovatele, ze zprávy o jeho příjmech dovodil, že stěžovatelův "výpadek v zaměstnání" výrazně neovlivnil jeho výdělkové poměry. Za tohoto stavu odvolací soud nepřihlédl k poklesu příjmů stěžovatele od 1. 1. 2015, když nebylo prokázáno, že by změna zaměstnání a s tím související změna příjmu byla vynucena zdravotním stavem stěžovatele. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. K námitce stěžovatele, že soudy se nezabývaly tím, zda výživné, tak jak bylo soudy stanoveno, není v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud poukazuje na to, že tuto námitku stěžovatel ve svém odvolání neuplatnil a poprvé - a tedy nepřípustně - ji tak namítá až v řízení před Ústavním soudem.
13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. §96 odst. 2 zákona o rodině, popř. §2 odst. 3 občanského zákoníku musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)].
14. Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, nenaznačuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, dostupné na http://nalus.usoud.cz). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 odst. 2 Ústavy).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných ve věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu