ECLI:CZ:US:2017:4.US.1006.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1006/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Staňka, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 3 Afs 237/2015-36 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 9. 2015 č. j. 59 Af 31/2014-595, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 2017 Miroslav Staněk (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví ve věci spotřební daně z minerálních olejů, přičemž napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v petitu nesprávně označil jako č. j. Afs Cdo 237/2015-35 ze dne 18. 9. 2015.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 11. 2013 Celní úřad pro Liberecký kraj (dále jen "správce daně") vyměřil žalobci šesti platebními výměry za zdaňovací období říjen 2009 - březen 2010 spotřební daň z minerálních olejů v částkách 2 258 018 Kč, 4 600 084 Kč, 4 467 849 Kč, 642 546 Kč, 611 667 Kč a 1 564 098 Kč. Celní úřad si mimo jiné vyžádal od Policie České republiky znalecký posudek ve věci účetnictví žalobce, v němž se uvádí, že minerální olej byl prokazatelně pořízen žalobcem od společností se sídlem v Rakousku a Německu, ale k prodeji v nezměněné podobě zahraničnímu odběrateli v Rumunsku již nedošlo; lze proto předpokládat, že minerální olej byl po smíchání s naftou spotřebován nebo prodán v čerpacích stanicích na území České republiky; deklarované dodání zboží do jiné země Evropské unie bylo pouze fiktivní a ve skutečnosti nebylo uskutečněno.
Dne 27. 3. 2014 Generální ředitelství cel (dále jen "žalovaný") šesti specifikovanými rozhodnutími odvolání žalobce zamítlo a napadené platební výměry správce daně ze dne 20. 11. 2013 potvrdilo.
Dne 18. 9. 2015 rozsudkem č. j. 59 Af 31/2014-595 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2014 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Správní soud uvedl, že bylo na žalobci, aby prokázal, jak byl skutečně použit jím dovážený minerální olej, neboť ten je možno použít pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu zákonem stanovených směsí, anebo též jinak. Jak jinak byl minerální olej žalobcem užit, žalobce neprokázal, ba dokonce ani nesdělil. Z celé řady nepřímých důkazů, jež správce daně sám provedl či případně převzal ze spisu PČR, přitom vyplývá, že předmětný minerální olej byl žalobcem použit k pohonu motorů.
Dne 18. 1. 2017 rozsudkem č. j. 3 Afs 237/2015-36 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 18. 9. 2015 jako nedůvodnou zamítl. Kasační soud shledal, že žalobce proti shromážděným důkazům nenabídl svoje důkazy, které by dosavadní zjištění správce daně vyvracely, a že tak neunesl důkazní břemeno ke svému daňovému tvrzení, že nebyl povinen daň přiznat a zaplatit.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že během celého řízení ve věci docházelo k porušování práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyměření daně prý provázela řada procesních pochybení, která v konečném důsledku vedla k vyměření daně prý v nesprávné výši a v rozporu se skutkovým stavem. Stěžovatel obsáhle polemizoval s postupem správce daně i soudů ve správním soudnictví. Byl toho názoru, že kasační soud svým postupem porušil právo na spravedlivý proces, neboť nepřihlédl ke všemu, co vyšlo najevo a skutkový stav interpretoval tendenčně a v jeho neprospěch a nevypořádal se se všemi jeho námitkami. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné minerální oleje použil či nabízel pro pohon motorů; kasační soud svým opačným názorem proto porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatná část stěžovatelovy argumentace uvedené v ústavní stížnosti spočívá v opakovaném tvrzení skutečností již uplatněných a vypořádaných v řízení před daňovými orgány a následně před správním soudem a kasačním soudem.
Ústavní soud zjistil, že zákonnost rozhodnutí daňových orgánů byla řádně přezkoumána (v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny) v systému správního soudnictví, o čemž svědčí napadená rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu, a jejich podrobná odůvodnění.
Ústavní soud není povolán dále přezkoumávat, zda obecné soudy ve správním soudnictví z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem rozhodujícím o jeho správní žalobě, resp. kasačním soudem v rozhodnutí o jeho kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu