ECLI:CZ:US:2017:4.US.1034.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1034/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Mojmíra Malého, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem třída Míru 70, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3389/2016-395, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2015 č. j. 68 Co 116/2015-186, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2014 č. j. 26 C 92/2014-47 (26 C 97/2014), za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 4. dubna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Mojmír Malý (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva vlastnit a užívat majetek ve smyslu článku 11 Listiny, článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Všeobecná deklarace"). Stěžovatel rovněž namítá porušení článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 4. prosince 2014 č. j. 26 C 92/2014-47 (26 C 97/2014) Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, jíž se stěžovatel [žalobce] domáhal vůči České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 653 479 659 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat (stručně řečeno) "v korupčním jednání (...) Finančního úřadu v Pardubicích" a dále v tom, že tentýž správní orgán "vědomě nezákonně podal trestní oznámení."
2) Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně konstatoval, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován. Žalobce v rámci svého žalobního návrhu tvrdil existenci škody způsobené obchodní společnosti RASTRA AG-CZ a. s., IČ: 25288041 jednáním žalované. Škoda způsobená uvedené obchodní společnosti však nepředstavovala škodu způsobenou žalobci, tj. újmu, která by se projevila v jeho majetkové sféře. Prostý údaj žalobce, který žádal 5 % z celkové výše škody údajně způsobené dané obchodní společnosti, soud prvního stupně neposoudil jako dostačující z hlediska tvrzení o výši jemu způsobené škody. Soud prvního stupně připomenul, že žalobci způsobená škoda se odvíjí od skutečnosti, o kolik se snížil jeho majetek v důsledku údajného nesprávného úředního postupu žalované oproti situaci, kdy by k takovému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Výše této škody však nemůže být seznatelná dříve, než skončí konkursní (insolvenční) řízení obchodní společnosti RASTRA AG-CZ a. s. Soud prvního stupně dále doplnil, že žalobce svůj nárok na náhradu škody odvozoval od smlouvy o postoupení pohledávky, jíž mu však byla postoupena jiná pohledávka, než která je předmětem řízení před soudem prvního stupně. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.
3) Rozsudkem ze dne 14. září 2015 č. j. 68 Co 116/2015-186 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, protože se zcela ztotožnil s jeho právním posouzením ohledně předpokladů odpovědnosti žalované za škodu.
4) Usnesením ze dne 18. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3389/2016-395 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Stran dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně tak dovolací soud učinil z důvodu nedostatku své funkční příslušnosti k projednání takového opravného prostředku. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soud pak dovolací soud odmítl dovolání z části jako vadné ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř., z části jako nepřípustné ve smyslu téhož ustanovení.
III.
Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti poukazuje na "defraudaci podniku RASTRA AG-CZ a. s." a údajné "korupční zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem". V této souvislosti stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů v projednávané věci.
Stran usnesení dovolacího soudu stěžovatel uvádí, že dovolací soud demonstrativně odmítl poskytnout ochranu jeho ústavně zaručeným základním právům. Dovolací soud tím dle stěžovatele popřel svoji zákonnou roli a tuto přesunul na Ústavní soud. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že závěry obecných soudů o absenci předpokladů odpovědnosti žalované za vzniklou škodu jsou zcela nesprávné. Na podporu své argumentace předestírá stěžovatel celou řadu výňatků z rozhodovací praxe obecných soudů, jakož i skutkových tvrzení, jimiž se prý obecné soudy dostatečně nezabývaly.
V obecné rovině stěžovatel dále brojí proti jednotlivým rozhodnutím Ústavního soudu, vydaným v souvislosti s projednávanou věcí, jejichž prostřednictvím se měl Ústavní soud účastnit na legalizaci bezdůvodného obohacení z trestné činnosti spáchané na úkor obchodní společnosti RASTRA AG-CZ a. s. Tím měla být v řadě případů absolutně ignorována stěžejní úloha Ústavního soudu, jíž je ochrana ústavnosti, protože obětem "korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem" tato ochrana nikdy poskytnuta nebyla.
IV.
Dříve, než Ústavní soud mohl přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnout ve věci samé, posoudil, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost - jenž je stěžovatelem formulována místy až nesrozumitelně - je v projednávané věci z části zjevně neopodstatněná, z části nepřípustná.
Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že dovolání stěžovatele odmítl proto, že i přes jeho rozsah (155 stran) se stěžovateli nepodařilo vymezit tzv. dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Vymezení dovolacího důvodu je však ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Postrádá-li dovolání některou z obligatorních náležitostí, jde zpravidla o vadu, již je třeba ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.). Neodstraní-li dovolatel takovou vadu, je dovolací soud nucen jeho dovolání odmítnout (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Ústavní soud je na základě obsahu dovolání, přiloženého stěžovatelem k jeho ústavní stížnosti, nucen konstatovat, že závěr dovolacího soudu o absenci vymezení dovolacího důvodu je opodstatněný. V tomto směru je třeba zdůraznit, že stěžovatel proti hodnocení dovolacího soudu v rámci podané ústavní stížnosti nic relevantního nenamítá, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby argumentaci stěžovatele jakkoliv doplňoval či "domýšlel".
Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že jestliže dovolání stěžovatele trpělo vadou, pro kterou byl dovolací soud nucen je odmítnout, je bez významu, že stěžovatel v rámci dovolání namítal aplikaci ustanovení občanského soudního řádu v neplatném znění, protože taková námitka sama o sobě nebyla způsobilá založit přípustnost jeho dovolání. K případným vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1 o. s. ř. totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., což však v projednávané věci splněno nebylo.
V tomto směru proto nebylo namístě usnesení dovolacího soudu posoudit jako rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o takovém mimořádném opravném prostředku rozhoduje (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stran nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu k rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. října 2015 sp. zn. IV. ÚS 2788/15 či ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 614/16.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, zjevně neopodstatněná.
Jestliže Ústavní soud shledá závěr dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele z důvodu absence vymezení dovolacího důvodu za opodstatněný, odrazí se takové hodnocení i v posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Je-li totiž předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 větu za středníkem zákona o Ústavním soudu) je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Ochrana tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavním soudem je subsidiární ochraně těchto práv poskytované obecnými soudy; této ochraně slouží právě i řádně podané opravné prostředky, včetně dovolání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13).
Z tohoto důvodu nelze ústavní stížnost stěžovatele, v rozsahu směřujícím proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu, považovat za přípustnou.
Obiter dictum Ústavní soud dodává, že co se stěžovatelem namítaného porušení článku 17 Všeobecné deklarace týče, má tato přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Je doporučením, a proto nevytváří pro státy závazky, ani není přímým pramenem práva. Pro vnitrostátní soudy nemá právní závaznost, neboť není mezinárodní smlouvou. Z tohoto důvodu se Všeobecné deklarace při podání k vnitrostátním soudům nelze účinně dovolávat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2014 sp. zn. III. ÚS 410/13).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, zčásti jako návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu