ECLI:CZ:US:2017:4.US.1090.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1090/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, advokátem advokátní kanceláře JT LEGAL, s. r. o., se sídlem V. Talicha 14, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 3 Ads 223/2015-30 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 20. ledna 2016 č. j. 3 Ads 223/2015-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 2) Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. dubna 2016, se Mgr. Ing. Ludvík Velecký (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 3 Ads 223/2015-43 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 3 Ads 223/2015-30, a to pro porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení ve správním soudnictví, ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "správní soud") pod sp. zn. 2 Ad 54/2015. Žalobce se v tomto řízení domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. července 2015 č. j. MPSV-UM/8635/15/9S-JČK, týkající se přiznání příspěvku na živobytí.
Usnesením správního soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 2 Ad 54/2015-14 byla žaloba odmítnuta.
Proti tomuto odmítavému rozhodnutí správního soudu podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále "kasační soud") projednával pod sp. zn. 3 Ads 223/2015.
V řízení o kasační stížnosti požádal žalobce o ustanovení právního zástupce - advokáta, avšak tento návrh na ustanovení zástupce byl kasačním soudem usnesením ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 3 Ads 223/2015-30 zamítnut s odůvodněním, že není naplněna druhá kumulativní podmínka pro ustanovení zástupce, neboť ustanovení advokáta není nezbytně nutné k ochraně zájmů stěžovatele. Zároveň kasační soud žalobci uložil, aby ve lhůtě dvou týdnů předložil kasačnímu soudu plnou moc zvoleného advokáta, který bude žalobce zastupovat; žalobce však tuto povinnost nesplnil a plnou moc pro advokáta kasačnímu soudu nepředložil.
Usnesením kasačního soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 3 Ads 223/2015-43 byla kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2015 č. j. 2 Ad 54/2015-14 odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. s odůvodněním, že žalobce přes výzvu soudu neodstranil nedostatek podmínky řízení, spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti.
III.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel napadá obě shora uvedená rozhodnutí kasačního soudu, přičemž první z nich ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 3 Ads 223/2015-30 je rozhodnutím procesního charakteru, jež by v případě podání samostatné ústavní stížnosti bylo považováno za nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Protože však toto procesní rozhodnutí úzce souvisí s napadeným konečným rozhodnutím kasačního soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 3 Ads 223/2015-43, což stěžovatel dokládá i v ústavní stížnosti, podrobil Ústavní soud svému přezkumu obě napadená rozhodnutí, přičemž ústavní stížnost proti prvnímu z nich nepovažuje za opožděnou.
IV.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že napadená usnesení porušují jeho základní právo na soudní ochranu, neboť mu v řízení o kasační stížnosti nebylo přiznáno právo na ustanovení právního zástupce.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudu stran splnění druhé podmínky pro ustanovení zástupce podle §35 odst. 8 soudního řádu správního. Na podporu svých tvrzení uvádí některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1355/13, II. ÚS 2537/11, III. ÚS 103/99 a I. ÚS 60/01 (všechny citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud také dává najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další.
Zvláště zdrženlivý je Ústavní soud při ústavněprávní kontrole rozhodnutí, týkajících se osvobození od soudních poplatků a bezplatného právního zastoupení v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodování je závislé na prokazování detailních skutkových okolností, k jejichž posouzení jsou nejlépe vybaveny obecné soudy; jejich kompetenci Ústavní soud plně respektuje a do jejich rozhodování zasahuje toliko v excesivních případech.
V posuzovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu žádné protiústavní deficity zjištěny nebyly.
Právo na právní pomoc ve formě bezplatného zastoupení v soudním řízení je vázáno na nemajetnost účastníka řízení a na potřebu ochrany jeho práv. Jestliže bylo v řízení zjištěno, že tyto podmínky, resp. jednu z nich, stěžovatel nesplňuje, toto právo mu nepřísluší. Tím není dotčeno jeho právo zvolit si pro dané řízení svého zástupce. Nejsou-li splněny zákonné podmínky pro bezplatné zastoupení advokátem, právo na právní pomoc, garantované Listinou, se vyčerpává poučovací povinností soudů; takového poučení se stěžovateli dostalo.
V této souvislosti je možné odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky (v daném případě stanovené v §35 odst. 8 s. ř. s.).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud odepřel stěžovateli právo na právní pomoc. Pokud kasační soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost pro neodstranění nedostatku podmínek řízení, spočívajícího v absenci povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti, nelze tomuto jeho závěru z ústavněprávních pozic nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3802/11).
Právo na spravedlivý proces by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se kasační soud předpoklady ustanovení zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč stěžovateli nebyl ustanoven zástupce v řízení o kasační stížnosti, řádně odůvodnil. Lze připomenout, že právo na spravedlivý proces rozhodně nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (srov. judikáty sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. I. ÚS 2474/09).
Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal, že by v činnosti kasačního soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost jen jako polemiku s napadenými rozhodnutími obecného soudu; ani odkaz stěžovatele na údajný rozpor s nálezy Ústavního soudu není případný, neboť tyto na věc stěžovatele nedopadají a vycházejí ze zcela rozdílné procesní situace.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu