ECLI:CZ:US:2017:4.US.1458.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1458/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti STARLIFE s. r. o., se sídlem Palouky 616, 253 01 Hostivice, IČ: 26772493, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem Holečkova 105/6, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2017 č. j. 10 Co 936/2016-41, a proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. října 2016 č. j. 125 EXE 3913/2012-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a za účasti 1. Antonína Hofmana a 2. Exekutorského úřadu Praha 5, Evropská 663/132, 160 00 Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 11. května 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost STARLIFE s. r. o. (dále jen "stěžovatelka" nebo "oprávněná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelka rovněž namítá porušení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením ze dne 22. října 2012 č. j. 125 EXE 3913/2012-10 Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "soud prvního stupně") nařídil na základě rozhodčího nálezu ze dne 1. března 2011 sp. zn. RI ST 095/2010, vydaného rozhodcem JUDr. Eduardem Rojíčkem, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 100 046 Kč s příslušenstvím, exekuci na majetek Antonína Hofmana (dále jen "povinný"). Vedením exekuce soud prvního stupně pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5.
2) Z obsahu rozhodčího spisu soud prvního stupně později zjistil, že rozhodčí nález nemůže být v dané věci způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. Z tohoto důvodu a s odkazem na vývoj rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu k této problematice, soud prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2016 č. j. 125 EXE 3913/2012-32 exekuční řízení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (výrok I). Současně soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 3 500 Kč (výrok III).
3) Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podala oprávněná odvolání. Usnesením ze dne 31. ledna 2017 č. j. 10 Co 936/2016-41 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodčí nález byl v době podání návrhu na zahájení exekučního řízení řádným, existujícím, pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Následná změna rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran posouzení platnosti rozhodčích doložek s určením rozhodce ad hoc na základě jednacího řádu právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), nemůže jít k tíži stěžovatelky. V takovém případě nelze ani dospět k závěru, že by stěžovatelka zavinila zastavení exekuce ve smyslu §89 e. ř.
Jestliže přesto soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekučního řízení, zasáhl tím do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť skutečnost, že exekuční titul stěžovatelky bude později shledán jako neplatný, nemohla jakkoliv předvídat. K tomu stěžovatelka poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2860/15 a ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 1888/15 (jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem je částka 3 500 Kč, kterou byla stěžovatelka povinna uhradit soudnímu exekutorovi na náhradu nákladů exekučního řízení. Svou povahou jde tedy o rozhodování obecných soudů o nákladech (exekučního) řízení.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11); kasační zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
V nálezu ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, pod bodem 33, Ústavní soud uvedl, že "[p]rávní hranice bagatelnosti (...) nemusí být určující (...), pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem ‚přesahuje' kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil (...) kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (...) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu."
Ústavní stížnost zároveň směřuje do výroku o náhradě nákladů exekučního řízení, přičemž při posuzování této problematiky postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě. Tato zdrženlivost je zřetelnější o to více v případech, kdy se spor vede o bagatelní částku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2638/17, ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2406/17).
Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, či ze dne 4. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 1076/17). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2007 sp. zn. III. ÚS 458/07).
Z hlediska posouzení napadených rozhodnutí je třeba v prvé řadě říci, že ústavní stížnost stěžovatelky nesplňuje shora popsané podmínky "přijatelnosti bagatelních věcí". V projednávané věci totiž nedošlo k natolik intenzivnímu zásahu do vlastnického práva (úspěšně podnikající) stěžovatelky, který by působil kolizi se samotnou podstatou a smyslem tohoto základního práva. Ústavní soud rovněž není toho názoru, že ve věci týkající se posouzení otázky míry zavinění na zastavení exekuce jde o otázku ústavněprávní relevance, jejíž posouzení by mohlo mít význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů.
V tomto směru je součástí námitek stěžovatelky i poukaz na údajné porušení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu lze připomenout, že právo na spravedlivý proces, pramenící z uvedených ustanovení, není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v projednávané věci na právo majetkové). Tak je tomu i v případě rozhodování o nákladech (exekučního) řízení. Samotnou interpretaci a aplikaci §89 e. ř. obecnými soudy Ústavní soud neshledal jako natolik extrémní, aby v poměrech projednávané věci odůvodnila jeho eventuální kasační zásah.
V případě bagatelních částek je zjevné, že nad právem k přístupu soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že namítá-li stěžovatelka porušení článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, přehlíží, že působnost Listiny základních práv Evropské unie je ratione materiae dána jen tehdy, uplatňují-li členské státy právo Evropské unie (srov. článek 51 Listiny základních práv Evropské unie). Ustanovení §89 e. ř. však tuto podmínku nesplňuje.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu