ECLI:CZ:US:2017:4.US.1637.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1637/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Josefa Rakovského a Eleny Mjartanové, zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská č. 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 26 Cdo 4462/2016-1491 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 18 Co 435/2015-1339, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016 č. j. 18 Co 435/2015-1413 a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti a v jejích doplněních domáhají s odvoláním na porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tam uvedeného dalšího návrhu.
II
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 8. 2015 č. j. 9 C 47/2009-1288 ve věci žalobce (insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva v konkursu; dále "žalobce") proti žalovaným (dále "stěžovatelé") zamítl žalobu na vyklizení tam označených bytů i garáže a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhověl žalobě a uložil stěžovatelům povinnost byty i garáž vyklidit a vyklizené předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl i o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně došel ke správnému závěru, že stěžovatelům nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných bytů a garáže, neboť nemají uzavřenou nájemní či kupní smlouvu, provedl potřebné dokazování, respektoval závazný právní názor plynoucí z judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 649/2012 i nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3571/10. Městský soud však nepřijal právní posouzení věci samé dovozené obvodním soudem a zdůraznil, že v jiném řízení před Městským soudem v Praze byla vyřešena otázka, která je zásadní i pro souzenou věc. Městský soud pravomocně určil, že silnější právo k majetku má majetková podstata (neboli ji spravující žalobce) než vylučovatelé (neboli stěžovatelé). Uzavřel s tím, že za dané situace nelze žalobu zamítnout jako nedůvodnou, a to na základě obdobných nebo stejných argumentů, které měl a také řešil insolvenční soud. Pro úplnost dodal, že se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelů o synallagmatickém vztahu (a o odpovídajícím petitu), neboť stěžovatelé pomíjejí neexistenci kupní smlouvy, která by možnost takového závazku zakládala.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů pro jeho nepřípustnost podle §237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) odmítl, když napadené rozhodnutí uznal jako souladné s jeho již ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit. Poukázal na způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Současně obsáhleji připomněl, že stěžovatelé uplatňuji také nezpůsobilé dovolací důvody, vlastní verzi hodnocení důkazů (ostatně na vyřešení některých otázek napadené rozhodnutí ve skutečnosti ani nespočívá) a konečně odmítl tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. V těchto souvislostech odkazoval na vlastní rozsáhlou judikaturu.
Nejvyšší soud zdůraznil, že v poměrech souzené věci nelze opomenout, že mezi účastníky (stěžovateli jako žalobci a insolvenčním správcem jako žalovaným) byl veden incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, a že uvedená vylučovací žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 č. j. 196 Cm 2/2010-275, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015 č. j. 16 Cmo 3/2015-375. Konstatoval, že se zřetelem k této podstatné okolnosti vyřešil odvolací soud otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.) v intencích judikatorních závěrů vyslovených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 (dále "R 15/2015"), jestliže dovodil, že má-li podle výsledku řízení o vylučovací žalobě k bytům a garáži silnější právo majetková podstata dlužníka, nelze návazně žalobu na vyklizení dotčených nemovitostí zamítnout na základě v zásadě shodných argumentů, které již řešil soud v uvedeném (incidenčním) sporu. Je tomu tak proto, že neuspěli-li stěžovatelé s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva "majetkové podstaty" na úkor práv "vyklizovaných", je nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§225 odst. 3 insolvenčního zákona). Byla-li pravomocně zamítnuta žaloba na vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, pozbyli stěžovatelé legitimní očekávání, že se (právě oni) po právu stanou vlastníky dotčených nemovitostí, neboť v důsledku nevyvratitelné domněnky oprávněnosti soupisu lze v insolvenčním řízení přikročit ke zpeněžení vylučovaného majetku (zde bytů a garáže). Nejvyšší soud proto uvedl, že za situace, kdy stěžovatelé nadále nemohou legitimně očekávat nabytí vlastnického práva k bytům a garáži, nejsou zjištěné okolnosti posuzované věci již natolik závažné, aby žaloba na vyklizení dotčených nemovitostí mohla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.). Okolnosti prospívající stěžovatelům (obdobně jako v judikátu sp. zn. 26 Cdo 2249/2015) se - i s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů dlužníka - projeví (stejně jako v uvedené věci) jen poskytnutím delší lhůty k vyklizení, tedy právě tím způsobem, jaký zvolil odvolací soud. Dovolací soud zdůraznil, že napadené rozhodnutí je ve svých důsledcích odrazem již ustálené soudní praxe (viz zejména R 15/2015). Také poukázal na to, že možnou aplikací §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z., když v rozsudku ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 uvedl, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by umožňovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Konečně také uvedl, že z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vyplývá, že v dovolacím řízení lze přezkoumat správnost pouze těch výroků, které odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil. "Neexistující" výroky přezkoumávat nelze (srov. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2128/2009).
III
Stěžovatelé po obsáhlé rekapitulaci skutkového stavu a průběhu soudního řízení poukázali na to, že se dovolací soud i odvolací soud nevypořádaly s jejich argumentací, zasáhly do jejich práva na ochranu vlastnictví, odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, v rozporu s principem právní jistoty a důvěry v právo, dále že odvolací soud založil své rozhodnutí na výsledku řízení o incidenčním sporu a rozhodl v rozporu s obsahem podané žaloby, odvolací soud nesprávně aplikoval tzv. korektiv společného zájmu věřitelů a korektiv dobrých mravů a konečně, že vyprázdnil obsah judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelé, kteří jednotlivé důvody podrobněji rozvedli, současně poukázali na (podle jejich názoru) podobné případy.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Městský soud v Praze a Nejvyšší soud aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud zřetelně konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho již ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit. Obdobně jako odvolací soud vycházel z toho, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně - tím se zabýval jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak Městský soud v Praze. Nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím odvolacího soudu a s jeho důvody jej nečiní bez dalšího překvapivým. Odvolací soud i dovolací soud poukázaly na obsáhlou judikaturu, na její vývoj a na rozhodné skutečnosti, které tuto judikaturu nemohly eliminovat, resp. k ní nepřihlížet v rámci před nimi probíhajících řízení. Ústavní soud připomíná, že ze srovnání rozhodné argumentace použité v dovolání a v ústavní stížnosti vyplývá jejich patrná věcná blízkost a ústavní stížnost je z hlediska obsahového a do určité míry z hlediska ústavního jen opakováním obdobné argumentace v dovolání, se kterou se Nejvyšší soud již vypořádal.
Ústavní soud dále připomíná, že postup obou civilních soudů nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelů, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních prostředků. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně dostupnou a používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního osudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Na této skutečnosti nic nemění ani početné a obsáhle odkazy stěžovatelů na judikaturu obou soudů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů.
Ústavní soud nicméně chápe důvody, situaci a zájem stěžovatelů na pro ně příznivém řešení souzené věci, avšak sám nezjistil, že by byli napadenými rozhodnutími zkráceni na svých zaručených právech, zakotvených především v Listině a v Úmluvě, jak v ústavní stížnosti namítají. Ve věci rozhodovaly zákonem předvídané orgány a zcela v zákonných mezích. Ústavní soud má za to, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečná, zohledňují konkrétní okolnosti případu, a proto neshledal tvrzené zásahy do jejich ústavně zaručených práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu