ECLI:CZ:US:2017:4.US.1675.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1675/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Hany Klímové se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, zastoupené prof. et Doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 24 Co 222/2016-556, a Obvodního soudu pro Prahu 10 - pověřeného soudního komisaře JUDr. Michala Kulíka, notáře v Praze, se sídlem kanceláře v Praze 1, Dušní 10, ze dne 2. 9. 2016, č. j. 27 D 2065/2004-538, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Paní Annelies Schmid-Jelinek (dále jen "pozůstalá manželka") byla manželkou zůstavitele Václava Jelínka zemřelého dne 18. 10. 2004, o jehož dědictví rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10 - pověřený soudní komisař JUDr. Michal Kulík. V rámci projednávání dědictví se jeho účastníci nedohodli na platnosti důvodu vydědění; pozůstalá manželka trvala na platnosti vydědění potomků zůstavitele. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. 9. 2007, č. j. 27 D 2065/2004-289, Nd 255/2004, proto odkázal pozůstalou manželku, aby podala žalobu o určení, že je jedinou dědičkou ze závěti; jinak bude pokračovat v dědickém řízení i s potomky zůstavitele jako jeho zákonnými dědici.
Následně ustanovil Obvodní soud pro Prahu 10 pověřeným soudním komisařem usnesením ze dne 9. 12. 2011, č. j. 27 D 2065/2044-413, podle §30 o. s. ř. pozůstalé manželce k ochraně jejích zájmů v této věci zástupkyni, advokátku JUDr. Hanu Klímovou (stěžovatelku).
Stěžovatelka podala dne 27. 1. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že pozůstalá manželka je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele. V prvním stupni byla žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 15. 1. 2013, č. j. 6 C 9/2012-97, ve druhém stupni potvrdil Městský soud v Praze rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, č. j. 19 Co 218/2013-182. Stěžovatelka zastupovala pozůstalou manželku chybně v tomto sporném řízení na základě výše uvedeného usnesení o ustanovení zástupce vydaného jen pro dědické řízení. Obecné soudy však v rámci zkoumání podmínek řízení (§103 o. s. ř.) neučinily žádné úkony, jimiž by odstranily jejich nedostatek, potažmo tento nedostatek v průběhu řízení neshledaly. Soudy proto nevyzvaly ani pozůstalou manželku a stěžovatelku, aby doložily soudu plnou moc nebo k návrhu rozhodly o ustanovení zástupce; se stěžovatelkou tak po celou dobu řízení jednaly jako s řádnou zástupkyní. Nejvyšší soud dovolání, k jehož podání byla stěžovatelka zvlášť smluvně zmocněna, zamítl usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 235/2014-243. Ústavní soud poté odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3012/15, stěžovatelka však pozůstalou manželku v tomto řízení nezastupovala.
V pravomocně skončeném nalézacím a odvolacím řízení o určení dědice, v němž stěžovatelka na základě usnesení pověřeného soudního komisaře (viz výše) zastupovala pozůstalou manželku, vyúčtovala odměnu za právní zastoupení; účet ze dne 27. 2. 2014 je založený ve spise sp. zn. 27 D 2065/2004 na č. l. 439. Stěžovatelka požadovala podle §140 odst. 2 o. s. ř.: a) přiznání odměny advokáta za 13 úkonů právní služby á 2 100 Kč (tj. 27 300 Kč) podle vyhlášky Ministerstva spravedlnost č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); b) náhradu hotových výdajů za 13 úkonů právní služby á 300 Kč (tj. 3 900 Kč); c) daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (tj. 6 552 Kč). Celkem tedy stěžovatelka vyúčtovala 37 752 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 přiznal pověřeným soudním komisařem JUDr. Michalem Kulíkem usnesením ze dne 20. 11. 2015, č. j. 27 D 2065/2004-489, stěžovatelce jako ustanovené zástupkyni celkem 15 246 Kč s odůvodněním, že v dědických věcech se za tarifní hodnotu považuje obvyklá cena zůstavitelova majetku odpovídající výši dědického podílu zastoupeného. Protože v době rozhodování nebyla známa výše hodnoty věci ani ji nebylo možné jinak určit, soud považoval podle §9 odst. 1 advokátního tarifu za tarifní hodnotu částku 10 000 Kč, a dále zohlednil, že stěžovatelka byla jako zástupkyně ustanovena rozhodnutím soudu, takže sazbu mimosmluvní odměny snížil o 20 % na 1 200 Kč za úkon právní služby. Tři účtované úkony právní služby soudní komisař neuznal jako účelně vynaložené, a proto přiznal stěžovatelce jen 15 246 Kč.
Městský soud v Praze rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24 Co 26/2016-513; dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží odměna za právní úkony učiněné pouze v rámci dědického řízení, nikoliv za úkony učiněné v řízení o určení dědice, které bylo zahájeno samostatnou žalobou podle §175k odst. 2 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 10 přiznal následně pověřeným soudním komisařem usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 27 D 2065/2004-538, nově stěžovatelce celkem 4 901 Kč za tři úkony právní služby (1x ustanovení - převzetí věci, 2x porada s klientem).
Městský soud v Praze rozhodnutí změnil usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 24 Co 222/2016-556, a stěžovatelce přiznal celkem 6 534 Kč, jelikož navíc zohlednil i podání žaloby ze dne 25. 1. 2012.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení svých ústavních práv, zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na získávání prostředků pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly předpisy o odměňování advokátů, oddělily dědické řízení od sporného řízení o dědické žalobě a nepřiznaly jí odměnu za úkony právní služby učiněné ve sporném řízení. Podle stěžovatelky z rozhodnutí o ustanovení zástupce jednoznačně vyplývá její povinnost sporné řízení zahájit a vést; proto po jeho skončení řádně vyúčtovala provedené úkony právní služby a očekávala, že jí budou zaplaceny státem podle §140 odst. 2 o. s. ř. V důsledku výše uvedených skutečností je stěžovatelka přesvědčena, že bylo nepřímo porušeno právo na účinnou právní pomoc pozůstalé manželky podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud připojil soudní spisy vedené Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 2065/2010 a sp. zn. 6 C 9/2012; dále vyžádal vyjádření soudního komisaře JUDr. Michala Kulíka, jenž na výzvu nereagoval, a Městského soudu v Praze, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát, který se de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Stát tak má povinnost zaplatit advokátovi jeho odměnu, hotové výdaje a daň z přidané hodnoty. Advokát proto může legitimně očekávat, že nabude majetek ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny (srovnej nález ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 763/05). V tomto smyslu také obecné soudy přiznaly stěžovatelce odměnu za právní úkony učiněné v dědickém řízení.
Ústavní soud s ohledem na to, že stěžovatelka je advokátka a napadená usnesení se dotýkají jejího legitimního očekávání nabytí majetku - práva na odměnu za poskytnuté právní služby, přezkoumal napadená usnesení; uzavřel, že obecné soudy učiněné závěry o výši odměny stěžovatelky odůvodnily způsobem, který sice není zcela bezvadný, ale nevykazuje takové vady, které by představovaly porušení ústavně chráněných práv. Ačkoliv obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že v dědickém řízení nelze přiznat odměnu ustanoveného advokáta za úkony právní služby učiněné ve sporném řízení o určení dědice, nesprávně stěžovatelce přiznaly odměnu za úkon právní služby - podání žaloby, neboť jde o úkon, jímž je zahájeno nové sporné řízení, a jen stěží může být posledním úkonem, na který se vztahovalo usnesení o ustanovení zástupce vydané v rámci řízení dědického. Uvedená vada však nezasahuje do ústavních práv stěžovatelky. Obecné soudy však měly stěžovatelku poučit o procesním právu ve smyslu §5 ve spojení s §140 odst. 2 o. s. ř. a odkázat ji se zbytkem jejího požadavku na náhradu nákladů na řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 9/2012, aby zbývající část odměny vyúčtovala v tomto řízení, neboť v něm byly úkony právní služby učiněny a v rámci něj vzniklo stěžovatelce právo na odměnu za poskytování právních služeb. S ohledem na výše uvedené by situaci stěžovatelky nezměnilo, ani kdyby Ústavní soud vydal kasační nález, neboť obecné soudy by v rámci dědického řízení nemohly rozhodnout jinak - zbývající nepřiznané úkony právní služby spadají do jiného řízení (viz výše).
Stěžovatelka tak zjevně nebyla dotčena na svých ústavních právech, neboť odměnu, kterou legitimně očekávala, již částečně získala a její zbývající část má možnost uplatnit v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 9/2012. V tomto řízení jí má být odměna přiznána a obecné soudy nepostupovaly procesně správně, pokud se stěžovatelkou (advokátkou) po celou dobu sporného řízení jednaly de facto jako se soudem ustanovenou zástupkyní podle §30 o. s. ř. Obecné soudy měly ex offo zkoumat, zda je splněna jedna z podmínek řízení - řádného zastoupení žalobkyně (§103 o. s. ř), a pokud tak neučinily a nevyzvaly stěžovatelku k doložení plné moci, fakticky akceptovaly usnesení o ustanovení zástupce vydané pověřeným soudním komisařem v dědickém řízení, nelze negativní důsledky vadného procesního postupu přenášet na stěžovatelku, která poskytovala právní služby v dobré víře v celém průběhu nalézacího a odvolacího řízení, čímž zajistila realizaci ústavního práva pozůstalé manželky (žalobkyně) na účinnou právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud také zohlednil, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala odměny advokáta ve výši 37 752 Kč, což z pohledu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje tzv. bagatelní věc a již sama tato skutečnost činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť v bagatelních věcech, u nichž procesní úprava nepřipouští dovolání [§238 odst. 1 c) o. s. ř.], tedy ve věcech, jako je nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srovnej např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu