ECLI:CZ:US:2017:4.US.1826.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1826/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky Sprint CR, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Šumavská 29, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 2370/2016-860 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015 č. j. 11 Co 307/2015-788, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 7 a 2. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2017 Sprint CR, spol. s. r. o. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, vydaná ve věci náhrady škody způsobené nesprávným postupem Policie České republiky, a Městskému soudu v Praze nařídil, aby v dalším řízení jednal a rozhodoval jiný jeho senát.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 4. 2015 rozsudkem č. j. 26 C 10/2002-730 Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") rozhodl, že žaloba o náhradu škody ve výši 69 269 343 Kč je co do základu po právu (výrok I), a po právní moci rozsudku bude rozhodnuto o výši nároku a nákladech řízení (výrok II).
Dne 7. 12. 2015 usnesením č. j. 11 Co 307/2015-788 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 26 C 10/2002-730 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 22. 3. 2017 usnesením č. j. 30 Cdo 2370/2016-860 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2015 č. j. 11 Co 307/2015-788 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v její věci byl porušen princip zákazu libovůle dle č. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo v civilním soudnictví pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před nalézacím soudem. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv tak stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj