ECLI:CZ:US:2017:4.US.1868.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1868/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Tibora Karnela, nyní Vazební věznice P. O. Box 62, 500 01 Hradec Králové, zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, 460 31 Liberec 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 26. dubna 2017 č. j. 31 To 149/2017-36, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 16. června 2017, se stěžovatel domáhal kasace shora označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv na projednání věci v jeho přítomnosti dle článku 38 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Proti stěžovateli a dalším spoluobviněným osobám bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit v období od počátku roku 2014 do poloviny roku 2016 obchodováním s amfetaminem; celkově mělo být vyrobeno a obchodováno nejméně 94 kg této látky v hodnotě nejméně 26.926.676,- Kč.
Obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. srpna 2016 č. j. 0 Nt 21066/2016-15, které nabylo právní moci dne 27. srpna 2016.
Okresního soudu v Liberci ze dne 24. února 2017 č. j. 0 Nt 26007/2017-9 bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě podle §72 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, o které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") dne 26. dubna 2017 č. j. 31 To 149/2017-36 rozhodl tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Proti tomuto posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu je namířena nynější ústavní stížnost.
IV.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedenému rozhodnutí, a uvádí, že bylo rozhodováno ve vazebním řízení v neveřejném zasedání, že soud o konání tohoto zasedání nikoho nevyrozuměl a rozhodl bez účasti stěžovatele a jeho obhájce. Stěžovatel neuvádí žádné argumenty, které by se týkaly vazebních důvodů.
Stěžovatel má za to, že vadným postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť byla porušena jeho ústavně zaručená práva na projednání věci v jeho přítomnosti dle článku 38 odst. 2. Listiny a tím bylo omezeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadeného soudního rozhodnutí, požádal o vyjádření krajský soud.
Předsedkyně senátu krajského soudu uvedla, že v trestní věci stěžovatele bylo konáno neveřejné zasedání podle §242 tr. řádu, proto se jej neúčastnil stěžovatel a obhájce, což je v souladu se zákonnou úpravou. S ohledem na obsah vyjádření, které bylo krajskému soudu zasláno a jež neobsahovalo nové zásadní skutečnosti, nebylo nařízeno vazební zasedání. Z obsahu podané stížnosti nevyplývalo, že by se obviněný domáhal konání vazebního zasedání.
Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, o nichž by stěžovatel a jeho obhájce nevěděl, nebylo zasláno stěžovateli k replice.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva chráněná ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní tvrzení stěžovatele, že bylo rozhodováno ve vazebním řízení v neveřejném zasedání bez jeho účasti. K tomu Ústavní soud konstatuje, že konání vazebního zasedání není obligatorní pokaždé. O vazbě je možné rozhodnout v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, jehož se účastní obviněný, a je-li to vhodné s ohledem na stanovené vazební lhůty. Pokud takovýto postup není možný, využije se forma vazebního zasedání, což také odpovídá zásadě hospodárnosti trestního řízení. Zákon však připouští v ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. rozhodnutí ve věcech vazby i jiným způsobem. V posuzovaném případě dle §73d odst. 3 písm. b) tr. ř. vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal (stěžovatel tak neučinil), jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Obviněný byl předtím slyšen ve vazebním zasedání dne 24. 2. 2017, šlo tedy o dobu cca osmi týdnů. Tuto lhůtu lze v tomto případě dle dosavadní judikatury Ústavního soudu (i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2017 sp. zn. II. ÚS 3460/16, jež však dopadá na skutkově odlišnou situaci) považovat za dostačující.
Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Z uvedeného vyplývá, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby i v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky.
V tomto konkrétním případě lze konstatovat, že se doba šesti týdnů prodloužila o nutnost vyčkat na překlad přípisu, jenž byl zaslán stěžovatelem krajskému soudu, z maďarštiny.
Ústavní soud také zastává názor, že absence slyšení obviněného ve vazebním zasedání nutně nemusí vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, neboť každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byly uvedeny nové, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnosti či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, takže by vyvstávala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008, N 186/51 SbNU 285). V nyní posuzovaném případě stěžovatel ani v samotné ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by se týkaly opodstatněnosti vazby.
Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Krajský soud interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Obiter dictum lze připomenout, že trestní řád poskytuje obviněnému po celou dobu přípravného řízení i další zákonné prostředky, jimiž se může opakovaně domáhat soudní kontroly důvodů dalšího trvání vazby (§71a tr. ř.). Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že souběžně s ústavní stížností podává opětovnou žádost o propuštění z vazby. Taková možnost zůstává nadále zachována i po odmítnutí nynější ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů, neboť Ústavní soud neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu