ECLI:CZ:US:2017:4.US.2386.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2386/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti L. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, č. j. 5 Tdo 45/2017-90, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, sp. zn. 4 To 52/2016, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2016, č. j. 57 T 16/2015-2066, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měl být zkrácen v právech zaručených v článku 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 1, 3 písm. b), 4 písm. a) za použití §238 trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deset let do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci - osobního automobilu. Odvolání stěžovatele citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení a namítl, že pro spoluodsouzeného toliko obstarával obrázky dolarů, které měly být použity k rituálním účelům. Stěžovatel namítá, že v jeho věci bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť jednání, pro které byl stíhán a potrestán, se odehrála v Děčíně, skutek spoluodsouzeného pak v Ústí nad Labem; místně příslušné tedy měly být okresní soudy v Děčíně nebo Ústí nad Labem. Dovodit příslušnost Okresního soudu v České Lípě - podle místa, kde stěžovatel překročil hranice do České republiky, považuje za nepřípustné porušení tohoto zaručeného práva. Nesouhlasí se závěry obecných soudů a má za to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, použil ústavně konformní výklad, podle kterého, vydává-li státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství návrh podle §26 trestního řádu, musí určit příslušnost okresního soudu podle §18 trestního řádu. Pokud soudy uvedly, že předmětný nález nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla dříve napadená ustanovení aplikována, je stěžovatel přesvědčen, že výklad místní příslušnosti v nálezu je jediný správný - byl zde i před jeho vyhlášením a každý soud, který v souladu se svou funkční příslušností tuto podmínku zkoumal, k němu mohl dojít, i kdyby nález neexistoval.
Stěžovatel namítá, že řízení neprobíhalo v souladu s principem volného hodnocení důkazů a podle zásady oficiality (§2 odst. 2, 4, 5 a 6 trestního řádu). Stěžovatel byl shledán vinným a odsouzen, přestože absentovala subjektivní stránka trestného činu - byl totiž přesvědčen, že nakládá s obrázky bankovek, které nikdy nezkoumal a neměl je v ruce, přesto soudy jeho obhajobu odmítly. Nalézací soud dovodil, že stěžovatel si musel být vědom, pro jakou činnost byl výrobce obrázků bankovek dříve v Německu odsouzen. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud poskytl bývalému padělateli zázemí, nijak to neimplikuje závěr, že si byl vědom, k čemu poskytnuté prostory slouží. Padělatel nebyl k návrhu stěžovatele vyslechnut a nebyl ani dostatečně vysvětlen důvod neprovedení důkazu, který tak byl opomenut; obdobně nebyl vyslechnut syn stěžovatele. Proti stěžovateli byly použity důkazy vztahující se k činnosti spoluodsouzeného, které však nemají potřebnou relevanci, a tím byl porušen princip presumpce neviny.
Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Teixeira de Castro ca Portugalsko, č. 25829/94), Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 597/99, II. ÚS 710/01) i Nejvyššího soudu (Tpjn 301/14, 15 Tdo 855/2013) k problematice aktivního zapojení orgánu veřejné moci na páchanou trestnou činnost (policejní provokace) a je přesvědčen, že v jeho případě byla překročena judikáty stanovená mez pro jeho aplikaci. Stěžovatel uvádí, že jednání, pro které byl stíhán a odsouzen, by se nedopustil, kdyby jej spoluodsouzený neoslovil s požadavkem na obrázky bankovek poté, co jej samotného za tím účelem kontaktoval policista v utajení. V projednávaném případě se tedy policisté, slovy zmíněného judikátu ESLP "neomezili na čistě pasivní sledování trestné činnosti ... ale vyvíjeli na něj vliv za účelem iniciování trestného činu. Agenti vyprovokovali trestný čin, neboť nic nenaznačuje, že trestný čin by byl spáchán i bez jejich intervence", a jejich jednání vyprovokovalo trestnou činnost stěžovatele. Soudy skutečný vliv policisty ve věci bagatelizovaly a věc uzavřely tím, že meze dané judikaturou nebyly překročeny, s čímž stěžovatel nesouhlasí, a má za to, že právě tím byl zkrácen v právu na spravedlivý proces. Nadto policejní orgány účelově nadhodnotily rozsah projednávané trestné činnosti, aby bylo dosaženo přísnější právní kvalifikace.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, který je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, vyvolávající u stěžovatele reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva či svobody, nebo je musí alespoň ohrožovat. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena zaručená práva stěžovatele.
Stěžovatel, nespokojen se závěry obecných soudů, v ústavní stížnosti předestřel námitky, které jsou opakováním jeho obhajoby, a užil je i v rámci opravných prostředků. Místní příslušností, a tedy zachováním práva na zákonného soudce, se dostatečně zabýval Vrchní soud v Praze, který poukázal na četnost kontaktů mezi obžalovanými, a to i v místech, k nimž je dána místní příslušnost Okresního soudu v Liberci (Liberec či Hrádek nad Nisou); jelikož však nebyl monitorován komunikační kanál mezi obžalovanými, nepodařilo se rozkrýt všechna jejich setkání, a proto se výrok o vině vztahuje k setkáním v Ústí nad Labem a Děčíně. Nadto Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud odkázaly na nález ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jehož závěry se výslovně nepoužijí se zpětnou účinností (bod 120) - v inkriminované době tedy bylo věcí volby vyššího státního zastupitelství, ke kterému soudu podá obžalobu, zda ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem či Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci. Jakkoliv tedy Ústavní soud judikoval způsob určení místní příslušnosti, v projednávaném případě nebylo porušeno právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
Otázkou tvrzené nepřípustnosti policejní provokace se podrobně zabýval již krajský soud, který konstatoval, rovněž s odkazem na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 730/2015 nebo č. j. 5 Tdo 497/2012-44, že nejprve byla zdokumentována činnost padělatelské dílny, padělky se stejnými znaky byly zajištěny na několika místech v SRN, a to již před prvním kontaktem obžalovaných s utajeným policistou. Orgány činné v trestním řízení v České republice a ve Spolkové republice Německo mohou podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, použít důkazy získané ve druhé zemi, pokud byly získány v souladu s právním řádem - právě tato situace nastala. Také vrchní soud v rámci odvolání na základě provedených důkazů konstatoval, že prvotní podezření předcházelo kontaktu s utajeným policistou. Podle provedených důkazů to nebyl kontakt s utajeným policistou, který by inicioval obstarání zařízení a dalších kontaktů na osoby, v krátké době schopné vyrobit požadované "obrázky", ale že stíhané osoby již dříve a samostatně distribuovaly padělky. Otázkou policejní provokace se zabýval i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Ramanauskas ca Litva, č. 74420/01 i Teixeira ca Portugalsko, Baltins ca Lotyšsko či Ludi ca Švýcarsko) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 497/2012, 6 Tdo 458/2004, 5 Tdo 716/2004 či 5 Tdo 1005/2005). Námitkou tvrzené policejní provokace se tedy soudy důkladně zabývaly a vypořádaly se s ní ústavně konformním způsobem.
Nelze přijmout ani tvrzení stěžovatele o porušení presumpce neviny či opomenutí důkazů, tedy práva na spravedlivý proces. Soudy se zabývaly věcí v dostatečném rozsahu, aby mohly v projednávané věci učinit jednoznačný závěr o vině stěžovatele. Soud rozhoduje o otázce viny a trestu, důkazy hodnotí podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem - tato zásada je výrazem jeho nezávislosti. Soud musí respektovat podmínky stanovené v §125 trestního řádu, tedy jasně vysvětlit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil; pokud tak učiní přezkoumatelně, což se stalo, není v pravomoci Ústavního soudu jeho hodnocení znovu posuzovat.
Pro dokreslení věci je možné zopakovat, že padělky se rozumí jakékoliv napodobeniny platných bankovek, které vzhledem ke své kvalitě mohou být, třeba jen za určitých okolností, zaměněny s pravými penězi. Aby "obrázky" nesplňovaly tyto znaky, musela by být jejich neplatnost zjevná (výrazně jiný rozměr, pouze jednostranný tisk aj.), v opačném případě je naplněna skutková podstata trestného činu. V projednávané věci pak byly padělky hodnoceny převážně jako zdařilé (stupeň 3), případně méně zdařilé (stupeň 4), výjimečně jako neumělé (stupeň 5). Soudy správně neuvěřily obhajobě, jestliže na základě provedených důkazů vyloučily možnost omylu s odkazem zaznamenanou na konspirativní komunikaci mezi obžalovanými (zvláštní telefon a omezené časy jeho zapnutí), kupní cenu (1 533 "obrázků" bankovek 100 USD za 36 000 €, tedy přibližně 30 % nominální hodnoty), i skutečnost, že stěžovatel si byl vědom, že "obrázky" získává od padělatele v minulosti trestaného.
Je pochopitelné, že stěžovatel, potrestán odnětím svobody na deset let, není s rozhodnutím soudů spokojen, což však samo o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatelem provedená odlišná interpretace věci nenachází oporu v provedeném dokazování a představuje pouhou polemiku se závěry soudů. Soudy se věcí důkladně zabývaly a na základě řádně provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnily - proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu