ECLI:CZ:US:2017:4.US.2580.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2580/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti D. F., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrou Petrů, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Divišova 882, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 6 Tdo 696/2017-36, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2016 č. j. 3 To 123/2016-665 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2016 č. j. 37 T 2/2016-552, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že nalézací soud při svém rozhodování vycházel prakticky jen z výpovědi poškozené a v situaci, kdy na jedné straně stálo její tvrzení a na straně druhé tvrzení jeho, nedůvodně upřednostnil verzi poškozené. Dále uvádí, že žádným relevantním důkazem nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou usmrtit, tudíž jeho odsouzení za pokus vraždy bylo zcela nesprávné. Stěžovatel tvrdí, že zákonné pojmenování trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku obsahuje jiný popis, než jak byl uveden ve výroku napadeného rozhodnutí. Ani jedna skutková věta napadeného rozsudku nalézacího soudu podle stěžovatele neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména pak ve vztahu k jeho úmyslu. Nalézacímu soudu stěžovatel také vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na výslech jedné svědkyně.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozené, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která není v trestním řízení výjimečná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že trestní soudy svá rozhodnutí založily výhradně na výpovědi poškozené. Pravdivost její výpovědi o tom, že ji stěžovatel přinutil vylézt na okenní parapet, kde do ní následně strčil a shodil ji z výšky 4,77 m na zem, byla ověřena dalšími důkazy, které nalézací soud podrobně rozebral (srov. č. l. 21-23 rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Verze předkládaná stěžovatelem, podle které poškozená vypadla z okna sama při jeho mytí, byla naopak dalšími důkazy spolehlivě vyvrácena (srov. č. l. 24-25 rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že všechny další důkazy usvědčující stěžovatele obstály dokonce i v situaci, kdy poškozená v průběhu odvolacího řízení svou výpověď radikálně změnila a začala tvrdit, že si na nátlak svého otce vše vymyslela a že ve skutečnosti z okna sama vyskočila. Odvolací soud následně racionálně vysvětlil, proč s ohledem na ostatní důkazy nelze tuto novou verzi výpovědi poškozené pokládat za pravdivou (srov. č. l. 4-6 usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
Žádné vady neshledal Ústavní soud ani ve způsobu, jakým trestní soudy dovodily, že stěžovatel měl v úmyslu usmrtit svým jednáním poškozenou. Nalézací soud se přitom opíral zejména o znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že pád z výše 4,77 m a náraz na zmrzlou travnatou plochu může spolehlivě vést ke způsobení zranění bezprostředně ohrožujících život, přičemž závažnost reálně utrpěných zranění je zcela věcí náhody. Lze tedy akceptovat závěr, že pouze shodou šťastných okolností nezávislých na vůli stěžovatele v daném případě nedošlo u poškozené ke vzniku závažnějších a život ohrožujících poranění. Z toho vyplývá, že stěžovatel nemohl spoléhat na žádnou konkrétní okolnost, která by zabránila smrti poškozené v důsledku jeho jednání.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatele. Ze skutkových vět obsažených ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě jsou bez nejmenších problémů seznatelné všechny okolnosti podstatné pro závěr o naplnění všech znaků pokusu trestného činu vraždy a znaků trestného činu vydírání, přičemž podrobné vysvětlení (týkající se mj. úmyslného zavinění) je pochopitelně obsaženo v odůvodnění rozsudku. Není příliš jasné, co má stěžovatel na mysli, když tvrdí, že zákonné pojmenování trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku obsahuje jiný popis, než jak byl uveden ve výroku napadeného rozhodnutí.
Konečně pokud jde o námitku, že nalézací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech jedné svědkyně, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
V posuzovaném případě nalézací soud dospěl k závěru, že výslech svědkyně navrhovaný stěžovatelem by nemohl přinést k objasnění věci žádné nové skutečnosti, a ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by tento závěr zpochybňovaly. Nelze také přehlížet, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že se v žádném případě nestavěl nevšímavě k důkazním návrhům obhajoby, neboť jiné její návrhy na výslech některých svědků akceptoval a tyto důkazy provedl (srov. č. l. 14-15). Důkazním návrhům stěžovatele vyhověl také odvolací soud (srov. č. l. 4 usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že úvahy, jimiž se trestní soudy řídily při hodnocení provedených důkazů a při vytváření skutkových a právních závěrů, považuje za naprosto logické. Argumentace prezentovaná v napadených rozhodnutích je pak důkladná, propracovaná a přesvědčivá. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu