ECLI:CZ:US:2017:4.US.2662.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2662/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Veronikou Nykšovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Boleslavova 901/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 8 Tdo 582/2017-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 61 To 486/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2016 sp. zn. 3 T 84/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a z přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a stěžovatel pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Protože se jednalo o případ nutné obhajoby, byl mu ustanoven obhájce, avšak ten se v průběhu obhajoby dopustil zásadních pochybení, za něž byl Českou advokátní komorou kárně potrestán. Také druhý ustanovený obhájce se podle stěžovatele dopustil pochybení, za něž byl prozatím nepravomocně uznán vinným z kárného provinění. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nedošlo k efektivnímu zajištění jeho obhajoby. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že byl o možnosti prostudovat spis vyrozuměn pod jiným číslem jednacím a že osoby podávající vysvětlení nebyly poučeny o tom, že nejsou povinny podepsat úřední záznam o podání vysvětlení. Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že neprovedly některé jím navrhované důkazy a že neměl možnost pronést závěrečnou řeč a poslední slovo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové ani právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se postup těchto orgánů jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Se stěžejní námitkou, že v důsledku opakovaného pochybení ustanovených obhájců nebyla stěžovateli v průběhu trestního řízení zajištěna efektivní obhajoba, se dostatečně a pozorně vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 9-10). Správně zdůraznil, že nalézací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených v průběhu hlavního líčení, přičemž v řízení před soudem již byla obhajoba stěžovatele vykonávána řádně. Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že pochybení v postupu obhájce nebylo zaviněno ze strany orgánů činných v trestním řízení a že odpovědnost za kvalitu poskytované právní služby nesl ustanovený obhájce.
Ústavní soud k tomu dodává, že v situacích, kdy obhájce poruší při výkonu obhajoby své povinnosti nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis, nelze nápravu sjednat jinak než cestou České advokátní komory (srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96). Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 13. 5. 1980 č. 6694/74 ve věci Artico proti Itálii, Ústavní soud neshledává, že by v trestním řízení vedeném proti němu došlo k porušení principů deklarovaných v tomto rozhodnutí. V uvedené věci totiž ESLP konstatoval, že v případě, kdy ustanovený obhájce nevykonává řádně obhajobu, musí příslušné orgány, jakmile jsou na to upozorněny, takového obhájce nahradit jiným nebo jej přimět k plnění jeho povinností. Totožný právní názor je vyjádřen i v dalších rozhodnutích ESLP (srov. rozsudky ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski v. Rakousko, stížnost č. 9783/82, odst. 65, a ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, odst. 41), jakož i v judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1946/11).
V posuzované věci předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 zprostila prvního ustanoveného obhájce obhajoby a ustanovila obhájce nového necelé dva měsíce poté, co stěžovatel o ustanovení nového obhájce žádal. Tuto dobu nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že v jejím průběhu nedošlo k provádění žádných zásadních úkonů, při nichž by aktivita obhájce byla nezbytná k řádnému vedení obhajoby.
Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele, že byl o možnosti prostudovat spis vyrozuměn pod jiným číslem jednacím, a že proto neměl dostatek času na přípravu k prostudování spisu. Z hlediska dodržení práva na obhajobu je podstatné, zda stěžovatel a jeho obhájce dostali dostatečný časový prostor pro samotné prostudování spisu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1537/07); pochybení v tomto směru však stěžovatel nenamítá. Jako irelevantní soud vyhodnotil další námitku stěžovatele, že osoby podávající vysvětlení nebyly poučeny o tom, že nejsou povinny podepsat úřední záznam o podání vysvětlení. Podobné pochybení nemohlo mít žádný vliv na spravedlivost řízení jako celku, zejména vzhledem ke skutečnosti, že úřední záznamy o podaném vysvětlení lze v řízení před soudem použít jako důkaz pouze se souhlasem státního zástupce a obžalovaného (srov. §211 odst. 6 trestního řádu).
Jestliže stěžovatel trestním soudům dále vytýká, že nevyhověly některým jeho důkazním návrhům, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud přitom do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případě trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč považují skutkový stav za objasněný, a proč proto není třeba provádět další dokazování (srov. zejména č. l. 11 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a č. l. 13 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tak neshledává důvod tento jejich závěr přehodnocovat.
Za nedůvodnou konečně Ústavní soud považuje i námitku stěžovatele, že mu nezákonným způsobem bylo odepřeno právo pronést závěrečnou řeč a poslední slovo, neboť nebyl soudem prvního stupně vyrozuměn o skutečnosti, že při hlavním líčení konaném dne 8. 9. 2016 může být přistoupeno k závěrečným řečem a k poslednímu slovu. Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 10-11), stěžovatel dne 29. 8. 2016 požádal soud, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, přičemž následně prostřednictvím obhájkyně písemně sdělil, že trvá na tom, aby mu bylo zachováno právo závěrečné řeči. Nejvyšší soud správně poukázal na skutečnost, že obviněnému není trestním řádem umožněno, aby na jednu stranu žádal o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a současně trval na určitých procesních právech spojených s průběhem hlavního líčení. Z hlediska zachování práva na obhajobu se pak jako zásadní navíc jeví fakt, že v hlavním líčení pronesla po skončení dokazování závěrečnou řeč obhájkyně stěžovatele. Stěžovatel tedy měl reálnou příležitost vyjádřit (prostřednictvím své obhájkyně) své stanovisko jako poslední procesní subjekt před poradou senátu a této příležitosti využil. Postup soudu prvního stupně proto nemohl s poukazem na principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) způsobit relevantní újmu na ústavním právu stěžovatele na obhajobu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1641/08).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu