ECLI:CZ:US:2017:4.US.2785.14.2
sp. zn. IV. ÚS 2785/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Buriana, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 9 T 288/2013-243 ze dne 11. 3. 2014, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 183/2014-270 ze dne 10. 6. 2014, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1289/2014-309 ze dne 15. 10. 2014 a o návrhu na zrušení ustanovení §265d a §265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 9 T 288/2013-243 ze dne 11. 3. 2014 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby Mgr. Petra Michka pro skutek, v němž byl spatřován přečin pomluvy dle §184 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obžalovaný se vytýkaného skutku měl dopustit, stručně řečeno, tak, že poskytl redaktoru TV Nova Janu Kroupovi na kamerový záznam rozhovor pro reportáž pořadu "Na vlastní oči", která byla následně odvysílána ve večerních hodinách dne 6. 3. 2013 televizní stanicí Nova, kdy ač věděl, s ohledem na všechny jemu známé skutečnosti, že se jedná o nepravdivé údaje, označil poškozeného Mgr. Karla Buriana za významného spolupracovníka tzv. Toflova gangu, který organizoval schůzky mezi členy "gangu" a politiky, přičemž v důsledku této reportáže pak poškozený čelil mediálnímu tlaku.
Zprošťující rozsudek městský soud odůvodnil tím, že v daném případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky jednání obžalovaného, a to ani ve formě nepřímého úmyslu dle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť jeho tvrzení se nepodařilo v rámci trestního řízení s jistotou vyvrátit. Soud tak nemohl bez důvodných pochybností konstatovat, že obžalovaný v televizní reportáži hovořil nepravdu. S ohledem na výrok rozhodnutí byl poškozený (stěžovatel) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Posléze uplatněná odvolání Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 8 To 183/2014-270 ze dne 10. 6. 2014 zamítl. Odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně bylo shledáno nedůvodným (výrok I.) a na odvolání stěžovatele krajský soud nahlížel jako na podané osobou neoprávněnou (výrok II.).
Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Namítal, že soud prvního stupně "vycházel z nesprávného právního hodnocení neúplně zjištěného skutkového stavu a tuto vadu nenapravil ani soud odvolací". Podle stěžovatele obžalovaný stíhaný trestný čin spáchal přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom negativního dopadu svých slov na život stěžovatele, který buď bezprostředně zamýšlel, nebo s ním byl alespoň srozuměn. Jak stěžovatel zdůraznil, sám obžalovaný neuváděl, že by měl jistotu ohledně správnosti své hypotézy o spojení stěžovatele s tzv. Toflovým gangem. Popis událostí, podávaný obžalovaným u hlavního líčení, vedle toho nic nevypovídal o skutku, pro který byl postaven před soud. V případě přečinu pomluvy je přitom na obviněném, aby prokázal, že jím tvrzené skutečnosti se staly. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily rovněž v procesu dokazování, když bez řádného odůvodnění neprovedly účastníky navrhované výslechy svědků. U části z nich soud prvního stupně nepřípustně, k tíži stěžovatele, předjímal obsah jejich výpovědí, u zbylých svědků pak nevysvětlil, proč nebylo přistoupeno k jejich výslechu, v důsledku čehož se jednalo o opomenuté důkazy. Stěžovatel se dále cítil být zkrácen ve svých právech procesním postupem obecných soudů, které mu neumožnily reagovat na skutečnosti uváděné obžalovaným. V rámci hlavního líčení vypovídal až po obžalovaném, jehož stanovisko, ve věci poskytnuté vůbec poprvé, neměl k dispozici. Odvolacím soudem pak nebyl znovu vyslechnut, ač to navrhoval, a nebyl mu dán ani prostor, aby se před skončením řízení k věci vyjádřil, přestože je mu toto právo garantováno ustanovením §43 trestního řádu. Stěžovatel vyslovil názor, že pokud by mu bylo umožněno poskytnout součinnost k objasnění věci, rozhodnutí soudu o vině a v návaznosti na to i rozhodnutí v rámci tzv. adhezního řízení, by bylo jiné. Podle stěžovatele obecné soudy popsaným postupem zasáhly, mimo jiné, do jeho práva vlastnit majetek, neboť mu odepřely nabytí finanční částky, představující náhradu nemajetkové újmy, která mu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem spravedlivě náležela. Kritice stěžovatel podrobil také krajský soud, jemuž vytkl, že meritorně neprojednal jeho odvolání, které směřovalo do výroku o náhradě škody. V odvolání obsažené vyjádření k rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel označil za své zákonem dané právo (dle §43 trestního řádu).
K ústavní stížnosti stěžovatel současně připojil návrh na zrušení §265d a §265h odst. 2 trestního řádu. Citovaná ustanovení nepřiznávají poškozeným v trestním řízení oprávnění podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, což podle stěžovatele odporuje jednak ústavně zakotveným právům poškozených, jmenovitě právu na spravedlivý proces a právu na rovnost účastníků řízení, a jednak i ustanovením §2 odst. 15 a §43 trestního řádu, která garantují jistou úroveň přístupu orgánů činných v trestním řízení k poškozeným. V projednávané věci shledával stěžovatel za potřebné podat dovolání v neprospěch obžalovaného, jeho iniciativa adresovaná Nejvyššímu státnímu zastupitelství se ovšem nesetkala s úspěchem. Stěžovatel v této souvislosti avizoval, že se na Nejvyšší soud proto obrátil sám.
V přípise ze dne 2. 12. 2014 stěžovatel následně informoval Ústavní soud, že jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením č. j. 4 Tdo 1289/2014-309 ze dne 15. 10. 2014 odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou. Předmětné rozhodnutí stěžovatel dodatečně začlenil do petitu ústavní stížnosti, jsa přesvědčen, že i ono porušuje shora zmiňovaná ústavně zaručená práva.
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není důvodný.
Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujícím proti rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Ústavní soud na druhou stranu připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K obraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
Byť Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup dotčených orgánů, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. To znamená, zda proběhlo řádné a adekvátní trestní vyšetřování a zda příslušné státní orgány jednali kompetentně a efektivně. Nadále tedy platí, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475) a nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný, stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz]. Zároveň Ústavní soud posuzuje, jakou povahu měl skutek, který má být vyšetřen, a jaké konkrétní základní právo stěžovatele jím mělo být dotčeno. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou přebírá Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti, v tomto směru vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2 Úmluvy, resp. čl. 6 Listiny, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016) a zcela výjimečně pak u ochrany vlastnického práva podle Protokolu č. 1 k Úmluvě. Požadavky na činnost orgánů činných v trestním řízení jsou nižší také při dotčení práva garantovaného čl. 8 Úmluvy, kterému na úrovni vnitrostátní odpovídá čl. 10 Listiny, a to s ohledem na skutečnost, že trestněprávní ochrana se vyžaduje toliko v případech nejzávažnějších zásahů do tohoto práva (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro efektivní trestní řízení je totiž z ústavněprávního hlediska možné toliko v případech újmy ohrožující či poškozující nenahraditelné individuální zájmy jako je život, zdraví, nebo sexuální důstojnost, a tedy v případech, kdy poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1910/15 ze dne 27. 8. 2015). Naopak ochrana osobní cti a dobré pověsti je v judikatuře ESLP i Ústavního soudu předpokládána zejména od civilních soudů a žalobní aktivity poškozených.
Shora naznačená východiska se uplatní i ve stěžovatelově věci, v níž se tento brání proti jím tvrzené újmě způsobené jednáním obžalovaného, kvalifikovaným jako přečin pomluvy dle §184 trestního zákoníku. V souvislosti s pácháním tohoto trestného činu sice dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a osobního života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, ten však nepochybně nedosahuje takové intenzity a závažnosti, jež by z hlediska existence práva na efektivní trestní řízení byla způsobilá přivodit vznik ústavněprávně relevantní újmy.
Krom toho Ústavní soud po prozkoumání přiloženého spisového materiálu nezjistil, že by vyšetřování inkriminované trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy. Obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které náležitě hodnotily, a to při zvažování všech okolností jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Pokud posléze přistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo, Ústavní soud může jen stěží v takovém postupu shledat libovůli, porušující ústavně zaručené právo stěžovatele na efektivní trestní řízení. Za situace, kdy oba soudy svůj postup řádně a logicky odůvodnily, není na Ústavním soudu, aby do jejich úvah jakkoliv zasahoval, či dokonce prováděl vlastní hodnocení důkazů.
Stran nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je pouze o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti obecné soudy v předmětném případě dostály (blíže viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu). Pokud se ojediněle k některým důkazům nevyjádřily, bylo to z té příčiny, že se nejednalo o relevantní důkazní návrhy, neboť sami jejich předkladatelé, státní zástupce a obžalovaný, na jejich provedení výslovně netrvali.
K další námitce stěžovatele je namístě připomenout, že pro posouzení věci z ústavněprávního hlediska není podstatné, zda se soudy dopustily v průběhu řízení jakýchkoliv dílčích, často i zcela marginálních pochybení, důležité je, jak lze hodnotit řízení jako celek, a to z pohledu jeho celkové spravedlnosti. Neobstojí proto tvrzení stěžovatele, podle něhož mu obecné soudy v průběhu řízení neumožnily reagovat na skutečnosti uváděné obžalovaným. Stěžovatel jednak nepopírá, že byl vyslechnut u hlavního líčení dne 6. 3. 2014 a že prostřednictvím svého zmocněnce podal odvolání, ve kterém podrobil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně obsáhlé kritice. Z trestního spisu je dále patrné, že zmocněnci stěžovatele bylo u hlavního líčení uděleno slovo k závěrečné řeči a u veřejného zasedání před odvolacím soudem pak ke konečnému návrhu. Dle náhledu Ústavního soudu měl tedy stěžovatel dostatek příležitostí k prezentaci vlastní verze inkriminovaných událostí, kterých také využil. O tom, že obecné soudy byly se stěžovatelovou interpretací zjištěných skutečností seznámeny, svědčí ostatně obsah napadených rozhodnutí. Trval-li přesto stěžovatel na svém opakovaném osobním slyšení v odvolacím řízení, nutno poznamenat, že požadavek na vytvoření procesního prostoru neexistuje samoúčelně, nýbrž je jím sledována možnost účastníků řízení vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by byly způsobilé zvrátit rozhodnutí ve věci. V této souvislosti Ústavnímu soudu neuniklo, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje, jaké skutkové a právní argumenty v důsledku oponovaného postupu soudu druhého stupně nemohl efektivně uplatnit. Stěžovatelem vznesená námitka ohledně porušení §43 trestního řádu se tak vzhledem k popsaným okolnostem jeví jako účelová.
Pochybení nebylo zjištěno ani na straně krajského soudu, který posoudil aktivní legitimaci stěžovatele - poškozeného k podání odvolání, směřujícího fakticky jen do výroku o vině rozsudku trestního soudu, správně, tj. v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Řečené lze bezezbytku vztáhnout rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. V kontextu s tím Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení pravidel spravedlivého procesu a principu rovnosti účastníků řízení. V trestním řízení není možné srovnávat postavení subjektů hlavního trestně-procesního vztahu, tj. orgánů činných v trestním řízení a obviněného, na straně jedné a na straně druhé poškozeného, jakožto subjektu vedlejšího trestně-procesního vztahu. Důvodem je rozdílný význam právem reflektovaných zájmů těchto dvou kategorií subjektů pro dosažení účelu (resp. účelů) trestního řízení, což se projevuje i v právní úpravě jejich postavení v řízení (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017, bod 42 až 56).
Ve vztahu k namítanému zásahu do majetkových práv Ústavní soud dodává, že se stěžovatel mohl (dle dostupných informací tak činil) nadále domáhat svého nároku samostatně v občanskoprávním řízení, které má fakticky v těchto případech přednost, což vyplývá jednak z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody (event. nemajetkové újmy) přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (srov. ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Naproti tomu je povinností civilních soudů poskytnout ochranu práv stěžovatele za situace, kdy by shledaly, že tato jeho práva byla jednáním jiné osoby dotčena. To se týká nejen práv plynoucích z čl. 11 Listiny, nýbrž i ústavně zaručeného základního práva na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Napadená rozhodnutí pozici stěžovatele při využití prostředků civilního práva přitom nikterak neoslabují, neboť civilní soudy nejsou zprošťujícím rozsudkem trestního soudu vázány [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (N 61/33 SbNU 113)].
Ústavní soud závěrem již jen konstatuje, že se stěžovateli porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nepodařilo. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Společně s ní odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení §265d a §265h odst. 2 trestního řádu, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu