ECLI:CZ:US:2017:4.US.2799.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2799/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti RNDr. Jiřího Jiskry, zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2016 č. j. 11 C 111/2013-56, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016 č. j. 62 Co 211/2016-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2017 č. j. 26 Cdo 5962/2016-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž se domáhal, aby Městské části Praha 11 byla stanovena povinnost předložit mu nabídku na odkoupení obecního bytu. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení otázky, zda schválením záměru obce privatizovat obecní byt vznikla povinnost učinit stěžovateli závaznou nabídku k jeho prodeji. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal se svou judikaturou (usnesení sp. zn. 28 Cdo 4065/2007), jakož i s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2763/08).
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se u civilních soudů domáhal, aby Městské části Praha 11 byla stanovena povinnost předložit mu nabídku na odkoupení bytu č. X, v domě č. p. XY, P., v souladu se zásadami privatizace obecních bytů, schválenými zastupitelstvem Městské části Praha 11 dne 20. 7. 2011 pod č. 15/9/Z/2011. Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh stěžovatele a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 28 Cdo 2957/2004) dovodil, že v případě usnesení zastupitelstva Městské části Praha 11 ze dne 20. 7. 2011 č. 15/9/Z/2011 se nepochybně jednalo o pouhý záměr, jehož zveřejněním nečinila žalovaná městská část jednostranný právní úkon (nabídku prodeje konkrétnímu nájemci podle §43a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a není tedy povinna budovu či byty v ní uvedené převést na oprávněné osoby. Dovolání stěžovatele následně odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před civilními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací na námitky stěžovatele náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální.
Ústavní soud ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud přitom vycházel ze své ustálené judikatury (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, usnesení sp. zn. 28 Cdo 1383/2010, 26 Cdo 4372/2013 nebo 33 Cdo 3468/2013) z níž vyplývá, že usnesení zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. III. ÚS 2763/08 není přiléhavý. Ústavní soud musí naopak připomenout vlastní jasnou a konzistentní judikaturu týkající se ochrany majetku obce i tvorby a projevu vůle obce (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 576/2000, III. ÚS 721/2000, II. ÚS 87/04, I. ÚS 2574/14), jakož i převodu vlastnictví obecního majetku v rámci privatizace (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2217/10 nebo I. ÚS 1077/10). Ústavní soud konečně dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud v souladu s ochranou základního práva vlastnit majetek, jehož porušení se stěžovatel dovolává, konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu čl. 11 Listiny nespadá (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3827/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu