ECLI:CZ:US:2017:4.US.2922.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2922/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem Brno, Křenová 478/72, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 23 Cdo 2991/2016-577 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2016 č. j. 44 Co 23/2015-545, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce, Česká kancelář pojistitelů, se vůči stěžovateli, jako vlastníkovi a řidiči nepojištěného vozidla, domáhala podle §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění a odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.") zaplacení částky 403 323 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že za stěžovatele, který byl odsuzujícím trestním rozhodnutím uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, plnila pozůstalým odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Žalovaná částka představuje delegační poplatek, který Česká kancelář pojistitelů uhradila pojišťovně Allianz ve výši 10 %, tj. 36 666 Kč a náhradu škody vyplacené pozůstalým v podílu 50 % prokázané škody (s přihlédnutím ke spoluvině zemřelého) ve výši 366 657 Kč. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že poškozený chodec si spoluzavinil vznik škody v rozsahu 100 %, neboť stěžovatel nemohl za zjištěných okolností střetu zabránit. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, neboť i při uznání pochybení chodce se stejně závažného pochybení dopustil i stěžovatel a podíl každého z účastníků dopravní nehody na škodlivém následku je možno hodnotit na 50 %, tedy tak, jak učinil již žalobce při výplatě odškodnění. Oprávněnost výše delegačního poplatku dovodil odvolací soud ze znění ustanovení §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. Dovolací soud dovolání stěžovatele ve vztahu k částce 36 666 Kč odmítl jako nepřípustné a ve zbylém rozsahu dovolání zamítl.
Stěžovatel s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. Rozporuje výši delegačního poplatku ve výši 10 %. Namítá, že jeho výše nebyla stanovena na základě zákona, ani konkrétního smluvního ujednání, ale byla odůvodněna prostým odkazem na interní pokyn žalobce. Stěžovatel dále polemizuje s rozsahem svého spoluzavinění na dopravní nehodě. Zdůrazňuje, že za konkrétní situace nebylo v jeho silách jako řidiče střetu s chodcem zabránit. Připomíná, že samotný závěr o trestním odsouzení žalovaného za dopravní nehodu neprejudikuje ve vztahu k otázkám spoluzavinění bez dalšího závěr o míře spoluzavinění obou účastníků dopravní nehody. Povinností soudů bylo náležité zjištění okolností významných pro posouzení míry spoluzavinění, neboť jde o posouzení prejudicielní otázky, k níž soudy byly oprávněny, bez ohledu na existenci pravomocného trestního rozhodnutí. Civilní soud i přes závěry trestního soudu může dospět k závěru o naprosto minimální míře spoluzavinění škůdce na vzniklé škodě z důvodů převažujícího spoluzavinění poškozeného. Posouzení této otázky považuje ze strany odvolacího soudu za nedostatečné.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to zejména ohledně okolností samotné dopravní nehody týkajících se místa, času, rychlosti pohybu obou zúčastněných, povětrnostních a viditelnostních podmínek atd. Dospěl však k závěru, že soud I. stupně rozsah spoluzavinění poškozeného na škodném následku posoudil vadně, neboť zcela eliminoval v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř. trestní odsouzení stěžovatele v části týkající se uznání zavinění na poškození zdraví chodce. I když na straně chodce došlo k pochybení (přecházení mimo přechod, špatný odhad vlastní rychlosti a rychlosti vozidla žalovaného, alkohol v krvi), odvolací soud shledal i na straně řidiče závažné skutečností, jež by mohly být příčinou střetu (zejména rychlost vozidla stěžovatele, znalcem vyčíslená na 47 km/h byla zcela nepřiměřená daným okolnostem - špatné viditelnosti, blízkosti nástupního ostrůvku MDH, blízkosti přechodu pro chodce). Pokud by stěžovatel přizpůsobil rychlost svého vozidla všem rizikovým faktorům v místě nehody a vyvinul tak větší obezřetnost, ke střetu s poškozeným by nedošlo, případně nikoli s fatálními následky. Za přiměřený proto považoval 50 % podíl obou účastníků dopravní nehody na škodlivém následku.
K delegačnímu poplatku odvolací soud uvedl, že stanovenou paušální cenu, žalobcem odůvodněnou možnostmi na trhu získat subjekt k dané činnosti za tuto cenu ochotný, neshledal odporující právnímu jednání ve smyslu příkazní smlouvy, resp. smlouvy o obstarání věci, a způsob jejího určení nelze označit za neobvyklý či rozporný se zákonem.
Ústavní soud dále ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele dostatečně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně spoluzavinění je v souladu s východisky nastavenými ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 242/2004, 25 Cdo 4151/2010, 23 Cdo 956/2012, 26 Odo 197/2006, 21 Cdo 1877/2013, 25 Cdo 562/99, 25 Cdo 818/2004). K dovolacím námitkám stěžovatele Nejvyšší soud dále uvedl, že ztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ale posoudí věc po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, jde o situaci běžnou, odpovídající procesním předpisům (sp. zn. 30 Cdo 5037/2009, 30 Cdo 2163/2010, 29 Cdo 2514/2012).
Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy je soud ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pravomocným rozhodnutím trestního soudu, že byl žalovaným spáchán trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., nelze shledat závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nelze zcela eliminovat odpovědnost stěžovatele za vznik škodlivého následku nehody, za ústavně rozporný. Má za to, že odvolací soud se skutečnostmi významnými pro posouzení míry spoluzavinění účastníků nehody dostatečně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Závěr stěžovatelem dovozovaný z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, že trestní odsouzení žalovaného za dopravní nehodu neprejudikuje ve vztahu k otázkám spoluzavinění bez dalšího závěr o míře spoluzavinění obou účastníků dopravní nehody, automaticky neznamená, že soudy nejsou povinny výsledek trestního řízení zohlednit. K právní závaznosti nálezů Ústavního soudu a závěrů v nich obsažených nelze přistupovat mechanicky, formálně je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.
Pokud jde o námitku týkající se stanovení výše delegačního poplatku "paušálním" způsobem, Ústavní soud uvádí, že v daném případě jde o postup aprobovaný civilními soudy, který Ústavní soud nemá důvod s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti a skutečnost, že měřítkem pro jeho rozhodování je intenzita, s níž by eventuálně mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv, zpochybňovat. Ústavní soud dodává, že z ústavního hlediska nelze nic vytknout ani Nejvyššímu soudu, který své rozhodnutí patřičně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Odvolací i dovolací soud soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dospěly ke shora nastíněným závěrům. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu