ECLI:CZ:US:2017:4.US.3051.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3051/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky DACHI s.r.o. se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené Mgr. Pavlem Andrle, advokátem se sídlem Přerov, Kratochvílova 624/43, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 2. 2016 č. j. 21 C 308/2013-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016 č. j. 54 Co 228/2016-236 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 50/2017-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit žalobkyni částku 96 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (co do vyčíslení nákladů) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu, označenou jako Dohodu o složení rezervačního poplatku, je třeba posuzovat jako inominátní smlouvu, která zakládá hlavní závazek žalobkyně uzavřít (budoucí) smlouvu o prodeji nemovitosti, avšak smlouva odporuje zákonu. Předmětem rezervační smlouvy nejsou všechny nemovitosti, které zjevně měly být předmětem prodeje. Z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Je-li ujednání o založení hlavního závazku neplatné pro rozpor se zákonem, je nutně neplatné i ujednání o vedlejším závazku - smluvní pokutě. Neexistující závazek nelze započíst ve smyslu §580 občanského zákoníku. Pokud žalobkyni nevznikla povinnost plnit stěžovatelce z důvodu smluvní pokuty, plnila ve smyslu §451 občanského zákoníku bez právního důvodu a podle §456 občanského zákoníku je stěžovatelka povinna vydat jí bezdůvodné obohacení. Protože stěžovatelka odmítla k výzvě žalobkyně vrátit rezervační poplatek, nastala podle §563 občanského zákoníku splatnost dlužné částky a stěžovatelka se dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tak vzniklo podle §517 odst. 2 občanského zákoníku právo požadovat od stěžovatelky vedle dlužné části i zaplacení příslušenství specifikovaného v rozsudku.
Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas s tím, jak civilní soudy posoudily Dohodu o složení rezervačního poplatku. Uvádí, že rezervační dohoda byla koncipována jako trojstranná smlouva o smlouvě budoucí, zatímco soudy došly k opačnému závěru, aniž by vzaly v úvahu veškeré skutečnosti vyplývající jak z dohody, tak z jednání stran při uzavírání dohody a jejich vůle zavázat se do budoucna k uzavření kupní smlouvy. Stěžovatelka dále polemizuje s hodnocením dalších skutkových zjištění a s právními závěry soudů, které ovšem zůstávají v podústavní rovině.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před civilními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Námitka stěžovatelky týkající se extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními s provedenými důkazy není opodstatněná.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud především uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
V dané věci Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a podrobně odůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani neuvádí, v čem by napadené usnesení dovolacího soudu mělo zasahovat do jejích ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu